24.08.16

VERONICA ROTH. Divergence

    Divergence #1

 Tak už jsem také in a cool.
 Ano! Přečetla jsem Divergenci. Ale vůbec nic by se nestalo, kdybych to nečetla. In a cool jsem i tak. Je to knížka, kterou jsem si chtěla přečíst jen kvůli tomu, abych věděla, co na tom všichni mají. Hodnocení na goodreads je opravdu vysoké. To musí být fakt úžasná knížka! Řekla bych, že tady hraje roli to, že je to už pět let stará kniha (aspoň doufám, že se dívám správně, měla být poprvé vydána v roce 2011) - byla vydána v době, kdy se dystopie četly ve velkém, hlavně mládež toho četla hromady. A od té doby jsem těch knížek pro mládež už několik přečetla a tahle mezi ty mé oblíbené patřit nebude.

Námět je ucházející - město je rozděleno do pěti frakcí a každý obyvatel se sám musí rozhodnout, do jaké frakce bude patřit. Podle výběru se pak bude chovat podle jejích pravidel. Toto rozdělení má za cíl zničit zlo. Ale je vám všem jasné, že to takhle prostě nejde. Bohužel tohle tady už bylo. Třeba Dárce funguje na tom, že nemáte emoce. Tady je změna - máte emoce a chování podle frakce, nemůžete být Sečtělý, když jste Mírumilovný. Jste předvídatelní. A to vybírání frakcí mi trochu připomíná Harryho Pottera a jeho kouzelný klobouk.
Docela mě překvapilo, že se to odehrává v jednom městě. A co okolí? Co další města? Co celý svět? Co se stalo? Na tyto otázky bohužel nedostaneme odpověď. Ani jedna zmínka o tom není. Postavy snad ani neví, co je za hranicemi města. Víte, jak jsem se rozčilovala, že v Hunger Games není více informací o fikčním světě? Tak tady mě rozčiluje fakt, že se tím autorka ani trochu nezabývala. To přece vůbec není podstatné. Kdo chce vědět, co se děje jinde? Nikdo! Takže problém je tu stejný jako v Hunger Games - příběh se točí kolem jedné postavy, z jejíhož pohledu je příběh vyprávěn a ona se o nic nezajímá.
Příklad. Město je obehnáno zdí. Proč? Kvůli bezpečí. Ale jak je možné, že za zdí jsou pole Mírumilovných? Pro Mírumilovné je to bezpečné? Proč tu zeď neposunuli až za hranice těch polí?
A strašně by mě zajímal ten vlak, co tam pořád jezdí, ale nikde nezastavuje. Asi má permanentní zpoždění. 
Další věc, co mi nedá spát. Oni mají takové zvláštní technologie, ale... Jakto, že tam pracují lidi a ne třeba roboti? Sečtělí jsou schopni vymyslet supr čupr sérum, ale nevymyslí nic k rozvoji společnosti.

Beatrice. Tris. Hlavní hrdinka, která nám příběh vypráví. Pochází z frakce Odevzdanosti. A odejde k Neohroženým. A je divergentní. To se od ní dozvíte asi milionkrát, protože to napoprvé nepochopíte. Já vůbec nevěřím tomu, že je neohrožená. Na začátku rozhodně, ke konci se to trochu zlepšilo. Ona taková byla, protože to řekla autorka. Byla nesympatická, ne neohrožená. To, co se dělo mezi ní a Čtyřkou - hlavní mužská postava, mi přišlo na stejném principu - autorka tak řekla. Snad chápete, jak to myslím.
Skoro celá kniha se zabývala výcvikem v Neohroženosti. Ano, docela mě to bavilo, ale já chtěla vědět, jak to vypadá i jinde - a jsme zase tam, kde jsme byli, nic navíc se nedozvíme. Může se někdo z Mírumilovných stát odpadlíkem? U Sečtělých to bude tak, že nenapíšou písemku, tam je to jasné. A co odpadlíci? Proč si je v tom městě nechali, když jsou k ničemu? Aspoň by mohli pracovat v technických službách, ne? A ještě otázka: Co vlastně po výcviku ti Neohrožení dělají, když jsou všichni tak hodní a za zdí se může v klidu pěstovat zelenina? To hlídají jen odpadlíky, kteří tam vlastně vůbec nemusí být?

Na konci byla aspoň nějaká akce. Díky ní se mi to podařilo aspoň dočíst. Konec ale ztrácí půvab v okamžiku, kdy se objeví úžasné řešení problémů - deus ex machina.
Zůstávají otázky. Ale já mám teda jednu hlavní - dozvím se něco víc v dalším díle, nebo to autorka vynechá, protože se jí nebude chtít nad tím přemýšlet? 
Vím, že se motám kolem jedné věci...
Na jednu stranu je fajn, že nezodpovězením otázek autorka vyvolala ve čtenáři zvědavost - za to má body plus.
Na stranu druhou - ona mě nutí číst další díl, abych zjistila, jestli má smysl číst další díl. A teď jsem se do toho parádně zamotala.

Čtení nebylo těžké, příjemně to utíkalo. Jen v polovině jsem se zasekla s tím, že mi je asi jedno, co se postavám stane, co se bude dít. Nudilo mě to. Mám z toho trochu rozporuplné pocity.
Rozhodla jsem se, že Divergenci dám  dvě hvězdičky, musím dát nějaké body plus za to, že autorce bylo asi osmnáct, když to napsala. Nebo když to vydala? Svět funguje na principu autorka řekla, v konečném výsledku to nefunguje vůbec.

21.08.16

Nutně-přečíst-hned-teď #3

Tak jsem si napůjčovala nějaké knihy, které se budu snažit co nejdříve přečíst. Vtipné je, že si od kamarádů něco půjčím a za dva dny půjdu do knihovny. Je vám určitě jasné, které knihy budou mít přednost.
Je to se mnou vážně těžké.

Nemluvě o tom, že mám ještě nějaké půjčené a rozečtené z dřívějška. A ty vám sem nebudu dávat, protože bych konečně nějaké to Nutně-přečíst-hned-teď chtěla zvládnout.

Tak jdeme na to.

MIROSLAVA VARÁČKOVÁ. Adaptace


     Se slovenskou literaturou mám pramalé zkušenosti. Četla jsem pouze Knihu o hřbitově, která byla výborná (dala jsem pětihvězdičku). Slovenské autory já nečtu. Ani Dominika Dána. 
    Dystopie čtu. Aspoň někdy. A některé mě baví. A teď tu je dystopie od slovenské autorky. To prostě musím zkusit, i kdybych nechtěla!
    Někomu se to líbí, někdo na to nadává. Já si upřímně myslím, že k tomu budu mít výhrady. Takže mám převážně negativní očekávání, může se tedy stát, že mě to bude bavit. 
    Po pár minutách koukání na knížku. Tyjo, já mám fakt strach, že to bude pitomé.


MAGGIE STIEFVATER. Osudný polibek


    Od Maggie Stiefvater jsem nečetla ani jednu knížku. Ona mě skoro žádná pořádně nezaujala. Tahle byla první. A určitě ne kvůli svému patetickému názvu, ten mě spíš odrazuje, ale hodnocení přátel na goodreads ten dojem vylepšují. A když tomu Vojta dá čtyřhvězdičku, tak to prostě musí být dobré, ne? Chtěla jsem napsat, že mě na druhou stranu děsí to, že se u nás nevydá druhý díl, ale naštěstí jsem si tuto informaci ověřila a druhý díl bude. Já se prostě nemám čeho bát. 
    Jen doufám, že tohle nebude knížka s poetickým jazykem, který autorka prý používá, na to bych asi úplně neměla náladu. Ale má to velká písmenka a to je hnedka základem úspěchu.

ANNABEL PITCHER. Kečupová mračna


    Pamatuju si dobu, kdy tohle četl snad každý bloger. Některým se to hodně líbilo a někteří tomu dali jen jednu hvězdičku.
     V tuto chvíli budu asi hodně povrchní. Hodně se mi líbí ten paperbackový formát, který bude parádní do mhd. A zvláště když mám Vojtovo kávové vydání. Na to můžu vylít čaj a pořád to bude ok.
    Je to epistolární román, ve kterém je mnoho přímé řeči, jak jsem zjistila rychlým prolistování. Takže je to takový rádoby epistolární román. 
    Říká se, že se to čte dobře a rychle, tak snad to bude pravda. Musím říct, že se těším, protože snad si během čtení vzpomenu, co Freckles na té knížce tolik vadilo. Její recenzi číst nebudu, aby mě neovlivnila! 


SARAH J. MAAS. Skleněný trůn


     Tak tohle má být pecka. A je to hlavně nejstránkovitější kniha z dnešního výčtu. 
   Už od začátku mě zajímalo, jestli je to fakt tak dobré, jak všichni říkají. Naštěstí se objevily i nějaké ty záporné ohlasy, takže se snažím zdržet nějakého předčtecího názoru. I když to moc nejde. Na první pohled to vypadá jako jakási variace na Hru o trůny a Hunger Games. Dva fenomény v jednom.
    Po chvilce hlubokého zamyšlení. Tyjo, to jsou dvě knížky, které se mi fakt líbily. Hmm! Představte si takové protáhlé labužnické "Hmm!".
    Škoda, že mě od autorky láká více Dvůr trnů a růží.


Myslím, že čtyři knížky budou opravdu stačít. 

Ani se vás nebudu ptát, jestli jste nějakou z těchto knih četli. Mně je jasné, že určitě ano. Někdo i všechny.
To jen já čtu všechno tak pozdě.

Pokud si myslíte, že bych se měla nějakému titulu stoprocentně vyhnout, tak mě varujte včas, než budu zoufalstvím mlátit hlavou do zdi.

Mějte se pěkně a hodně čtěte!

18.08.16

Bíglovský úvodník

Tak dlouho mě přesvědčovali, abych zase začala psát, až se ucho utrhlo.
Naštěstí ne to moje. 

Musím říct, že mi to blogování ani nechybělo. Zjistila jsem totiž, že je tak jednoduché si přečíst nějaký ten brak a nepřemýšlet nad tím, proč se mi to líbilo/nelíbilo. Nemuset formulovat argumenty je tak úžasné. 
Přečtete si knížku, ohodnotíte dle svého svědomí hvězdičkami na goodreads a jen zakřičíte: "Další!" a hodný knihovník vám dá do ruky další takový brak. A tak pořád dokola.
Zní to báječně, že?

Ale kdybych v tom pokračovala, asi bych už ani nebyla schopna dávat hvězdičkvé hodnocení, jak by mi mozek zakrněl. A to nikdo nechce.
Hlavně tedy já. 

Takže díky těm pár lidem, jako fakt to je skoro jen ten pár, jsem se rozhodla, že začnu přemýšlet a formulovat argumenty a rozčilovat se nad knížkami.
Jen doufám, že to bude bavit i vás. Sama bych se tu asi nudila.

Vzhledem k tomu, jak se v poslední době propírá, jak by měla vypadat správná recenze, tak chci sdělit následující:

Nepíšu recenze, ale jen a pouze své subjektivní názory na knihy.

To abyste  věděli, co tady můžete čekat. Ale můžu vás uklidnit, zas tak často to nebude. Nezvládám přečíst desítky knih měsíčně. A také nezvládám o každé knize něco napsat.

A jaké typy článků se tu krom nerecenzí objeví?

Ráda bych se vrátila k Bíglovským měsícům, kde shrnu svůj čtecí měsíc.
V Nedělním čtení vám napíšu, co zrovna v neděli čtu za knihu a jak se mi líbí. 
Bíglové v knihovně je o tom, co jsem si naposledy v knihovně půjčila a proč jsem si to půjčila.
A v Nutně-přečíst-hned-teď vám sdělím, co se chystám přečíst za své (nebo půjčené od kamarádů) knížky.

Já vím, moc toho není, ale já nejsem zas takový psavec.

Doufám, že mi čas od času věnujete nějakou tu pozornost a něco si přečtete. Pokud vás bude něco velmi rozčilovat, samozřejmě mi to napište. Konstruktivní kritice se nebráním.

Ještě bych chtěla poznamenat, že nový vzhled mi vytvořil Vojta z Knižního kukátka. Takže ještě jednou moc děkuji. Snad se nebude líbit jen mně.

Pro dnešek jsem toho napsala až moc, tak se mějte krásně. A hodně čtěte!

25.06.16

JODI PICOULT & SAMANTHA VAN LEER. Láska mezi písmenky

    Between the Lines #2


      Na této knížce je pro mě nejzajímavější to, jak jsem se k tomuhle textu vlastně dostala. Jeden večer jsem měla chuť číst. Ale neměla jsem co. Těch tisíc nepřečtených knih doma mě nelákalo. Však to znáte, lákají vás knížky, které doma nemáte. Přes dvě hodiny jsem si doma vybírala, co budu číst. Volala jsem i Vojtovi, zda je doma, že by mi mohl něco půjčit. Nebyl. A tak jsem skoro v deset večer napsala na twitter Terce z CooBoo, jestli by mi neposlala nějaký recenzák, že nemám co číst. A ona byla tak hodná a poslala mi Lásku mezi písmenky. (A pak jsem běhala po pokoji a hledala čtečku.) Takže chci ještě jednou moc poděkovat, protože mi to ten den zachránilo mé duševní zdraví.

     Mezi přáteli na goodreads to má dobrá hodnocení. Líbilo se to Freckles a Suzanne, to prostě musí být dobré, že jo? A pak mě Bětka upozornila, že jí se to nelíbilo. A já začala mít strach.

    Láska mezi písmenky je druhým dílem ze série Mezi řádky. První díl se u nás nevydal a nevím, jestli se vydá - stejně víme, jak to celé skončí.
    A o čem to je? Delilah si z dětské knížky vytáhla do našeho světa prince Olivera, kterého v knížce nahradil Edgar, syn autorky knížky. Edgar knížku přepsal, ze sebe udělal hlavního hrdinu, proto už Oliver nebyl v knize potřeba. Ale knížka si změny nenechá líbit a chce vše vrátit zpět.

    Pro čtení Lásky mezi písmenky není potřeba číst ten předchozí díl. Jen mě osobně docela mrzí,  že jsem neměla možnost si ten první díl přečíst, protože díky těm informacím o prvním díle jsem dostala podezření, že by to mohlo být zábavnější čtení. Bylo by to dobrodružnější.

    Příběh je vyprávěn ze tří pohledů. Čím víc pohledů, tím víc adidas. Takže víme, co se honí v hlavě Delilah a Oliverovi. A abychom měli přehled, co se děje v pohádkové knížce, tak nás obšťastňuje i Edgarova mysl.

    Delilah jsem neměla ráda. Pro mě byla nemastná neslaná, divná, nudná. Ani se nedivím, že ji nikdo neměl rád. Jsou to jen mé domněnky, ale předpokládám, že Delilah měla hodně prostoru v prvním díle, takže se s ní autorky už nechtěly obtěžovat. Ale to nám může potvrdit někdo, kdo ten první díl četl. Pro mě byla v knížce zbytečná, vůbec by tam nemusela být, jen Oliver byl do ní zamilovaný. Její funkce byla hlídání Olivera, aby se kontroloval a nedostal do blázince.
    A teď se dostáváme k Oliverovi. Pohádkový princ v našem světě. To už tady bylo v jednom filmu - Kouzelná romance. Určitě vás napadne pár komických situací, které by mohly nastat. A napadlo to i autorky. Takže Oliver zajišťoval humor, hlavně situační.
    A Edgar byl pro mě fňukna. Nikdo mě nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát. Je to hráč počítačových her. A asi jich hrál hodně. Byl mi ze začátku dost nesympatický, ale časem se to zlepšilo.
     Úžasnou postavou je mluvící a hlavně sebestředný kůň Socks a mluvící pes. Oba byli super. A hlavně s nimi byla sranda.
   Trochu mě mrzí, že se autorkám moc nepovedlo více rozlišit styly vyprávění - chvilkami jsem neměla ponětí, z čího pohledu se zrovna vypráví.

    Nejzajímavější na knize je pojetí knižního světa. Jak postavy běhají ze strany na stranu. Příběh hrají jako divadelní představení, které si poctivě zkouší, aby byly připraveny, když si je bude chtít někdo přečíst. To mi přišlo fakt super a originální.
    Jen by mě zajímalo, jestli to tak funguje ve všech knížkách, nebo je tato speciální. Bylo mi divné, že by si třeba Oliver nechtěl povídat s hrdiny jiných knížek, že se o to ani nepokusil. Jako je mi úplně jasné, jak by se všechny čtenářky vrhly na Pýchu a předsudek  a začaly uhánět pana Darcyho.

    Na začátku čtení jsem byla znuděná, postupem času mě začalo zajímat, jak to skončí. Pak mi to zas bylo jedno a pak jsem zase chtěla vědět, kdo kde skončí a kdo bude mít šťastný konec. Jestli ho bude mít aspoň někdo.
    Můžete odhadnout, jak to skončí, ale s úplnou jistotou to vědět nebudete, protože autorky to můžou vymyslet jinak.

   S jednou výtkou jsem se setkala vícekrát - má to moc zápletek. Young adult knížka s mnoha zápletkami? To jako vážně? Dyť jedinou zápletkou u těchto knih bývá změna obálky uprostřed série! Musím všem, co to tvrdili, dát za pravdu. Je tam toho dost. A není to moc propracované. Což je škoda. Na druhou stranu se té knížky dřív zbavíte, že jo.

    Další výtkou byla přeslazenost. Jako slaďounké to bylo, ale nepřijde mi, že až tak moc, aby mě bolely zuby. Ale možná jsem čekala něco, z čeho mi bude vylézat cukrová vata. Musím říct, že jsem ráda, že mi ze čtečky nic nelezlo.

   Když to vezmu jako celek, nebylo to úplně nejhorší. Četlo se to dobře, ale postavy mě moc nezaujaly, se zápletkami to bylo trošku přeplácané, ale na líné odpoledne nebo ještě línější popracovní večer to je skoro ideální. Víte co, nemusíte s žádnou slepicoidní hrdinkou zachraňovat svět a svrhávat vlády.
    Takže Lásku mezi písmenky doporučují dva a půl princů, ti zbývající jsou ještě zavřeni v knížkách.
    
Ještě jednou děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzní e-knihy.