17.11.11

DAN ABNETT a MIKE LEE: Démonova kletba

...

    Na další podestě mu do cesty vběhla skupinka otroků ječících strachy. Proběhl kolem, ale když zahnul za další ohyb, zpomalil. Před sebou těsně mimo dohled zaslechl tenký nářek maelithii - podle všeho jich byla celá smečka, nejenom ti tři.
    Zatímco čekal na Nagairu a ostatní válečníky, Malus horečně uvažoval. Ječení duchů a křik otroků na podestě tvořily disharmonický sbor. Malus podrážděně zaskřípal zuby. Už už zvažoval, že pošle jednoho muže nahoru, aby jim podřízl krk, aby mohl přemýšlet-
     Malus se napřímil. Otočil se ke shromážděným vazalům a vyhledal pohledem Lhunařin zjizvený obličej. "Vezmi si dva muže a přiveďte mi ty otroky," nařídil. Rázně přikývla a rozběhla se se dvěma muži do schodů. Během okamžiku se nářek změnil v jekot, když strach přešel v téměř hysterický děs.
    Drsné ruce strkaly lidi dolů ke skupině vetřelců. První otrok, hubený člověk s vytřeštěnýma tupýma očima, se snažil od Maluse odskočit, když se k němu urozený natáhl, ale druchii byl příliš rychlý. Vzal otroka za rameno, vrazil mu meč do hrudi a pak shodil tělo ze schodů. Zraněný se odkutálel z dohledu a dychtivý sbor dole umlkl.
    "To je ono!" řekl Malus s krutým širokým úsměvem. "Podřízněte jim krk a shoďte je ze schodů! Rychle!"
   Během chvilky se těla zbylých otroků skutálela ze schodiště. "Teď utíkejte!" křikl Malus a vyrazil.
   Mrtvoly tvořily krvavou hromadu u úpatí schodiště. Jejich krev se rozlila do černé klouzavé plochy, kde se téměř tucet maelithii krmil na rychle chladnoucích tělech. Malus seskočil ze schodů do místnosti a vyrazil k prvním dvojitým dveřím.

...


    Démonova kletba je prvním příběhem hrdiny Maluse Temné čepele. Toto dobrodružství je ze světa Warhammeru.
    Z ukázky jste jistě poznali, že Malus nebude patřit k těm kladným, úžasným, hrdinům s mravními zásadami. Je podlý, zlý, krutý a baví ho mučit a měl sexuální vztah se svojí nevlastní sestrou. (V této dekadentní společnosti to není žádný problém. Jeho bratr má zase významné přátelství s jeho sestrou.)
    A i když víme takovéto nehezkosti, tak mu musíme držet pěsti, protože Malus je prostě frajer! Jenom on se dokáže bít, nechat se zranit (a to docela těžce) a za dalších pět minut se může vrhnout do dalšího boje a tak to pokračuje až do konce knihy. Také mám jisté podezření, že Malusův obličej je jedna velká jizva složena z mnoha a mnoha malých jizev. Předpokládám, že už ani nikdo neví, jak dříve vypadal.
    Nalézáme zde spoustu akce a myslím, že autoři to tak píší, aby se čtenář nenudil. A je pravda, že se nenudí. Pořád se tam něco děje. (Rozumějte: Pořád se tam někdo bije.)

    A na závěr ještě jeden citát z knihy.

          Raději krátký flirt a útěk než posedlost stravující zevnitř.


      

14.11.11

CHARLAINE HARRIS: Klub mrtvých

...

    "Jak se to tady jmenuje?" zeptala jsem se.
    "Upír, kterému ten podnik patří, ho pojmenoval U Josephine," odpověděl Alcide tiše. "Ale vlkodlaci tomu říkají Klub mrtvých."
    Musela jsem se ovládat, abych nevybuchla smíchy. Ale v tom se dveře před námi otevřely.
    Hlídal je skřet.
    Ještě nikdy jsem žádného skřeta neviděla,  ale bylo to první slovo, které mě okamžitě napadlo, jako bych měla k očím připojený slovník názvů nadpřirozených bytostí. Ten mužík byl malý, v hrbolaté tváři měl potrhlý výraz a ruce na konci paží nepřirozeně velké. V očích mu svítily škodolibé plamínky. Zvedl k nám hlavu a probodl nás pohledem, jako kdyby zákazníci byli to poslední, co právě teď potřeboval.
    Nechápala jsem, jak by do klubu U Josephine mohl vejít obyčejný člověk. Poté, co ho vyděsil chodník, samo od sebe mu zmizelo auto a u dvěří narazil na skřeta... No, někteří lidé se asi rodí s touhou zemřít.
    "Pane Herveauxi," prohlásil skřet s hlubokým bručivým hlasem. "Jsme rádi, že jste k nám zase našel cestu. A váš doprovod je...?"
    "Slečna Stackhouseová," odpověděl Alcide, "Sookie, to je pan Hob." Skřet si mě důkladně prohlédl svýma planoucíma očkama. Tvářil se lehce zasmušile, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam mě zařadit. Po chvíli ale ustoupil, abychom mohli projít dovnitř.
     V klubu U Josephine moc lidí nebylo. Na jeho pravidelné hosty bylo totiž ještě příliš brzy. Po takovém napínavém úvodu mě ale zklamalo, že to uvnitř vypadalo skoro jako v každém jiném podobném podniku. Barový pult ve tvaru čtverce stál uprostřed místnosti a jeho obsluze stačilo nazvednout část dřevěné desky a vznikla ulička, kterou mohla procházet dovnitř i ven. Pomyslela jsem si, jestli majitel nepochytil tenhle nápad ze seriálu Na zdraví!, který jsem znala z televize.
...
    Potom jsem si na zdi všimla seznamu podivných pravidel, která určitě chápali štamgasti, ale příležitostným zákazníkům z nich musela jít hlava kolem. Jedno z nich rezolutně hlásalo: "Žádné proměňování!" (Vlkodlaci a měňavci v baru nesmějí jen tak měnit podobu. No, to mi bylo docela jasné.) "Žádné kousání," varovalo jiné. "Žádné živé svačinky," stálo na třetím. Fuj!

...

    Knižní série o upírech Pravá krev je u nás známá díky seriálu z produkce HBO. Toto léto byla už odvysílaná čtvrtá řada. Tato ukázka je ze třetího dílu.
    Pravou krev jsem začala číst už před rokem po shlédnutí prvních tří řad. Po prvním dílu jsem měla rozporuplné pocity. Připadlo mi, že seriál je více rozmyšlenější jak kniha. Druhá řada mi také přijde lepší jak kniha. A třetí díl ani moc už nejde srovnávat. Seriál je takřka jiný, hlavní motivy jsou zachovány, ale filmaři přidali další a další.
Musím však říct, že třetí díl se mi prozatím líbil nejvíce. Uvidím, jaké bude pokračování. Obávám se, že to začne být moc "splácané dohromady". Nebudu však předbíhat se svým úsudkem. Čtvrtý díl už na mě čeká na noční skříňce. (Nemám noční stolek, ale mám skříňku vedle postele.)