27.12.12

Pět nejlepších dočtených knih za rok 2012.

    Při čtení internetů a blogísánků se tak porůznu dočítám o různých žebříčcích za rok 2012. Rozhodla jsem se, že nebudu ani trošku originální a také si nějaký ten žebříček vytvořím. Nesmím být pozadu. Nene. To by byla nuda, no ne?
No ano. 

    Můj žebříček (uh.. nevím proč, ale mám chuť psát řebříček) se bude týkat, jak jste již všichni poznali z názvu, nejlepších dočtených knih, které jsem v roce 2012 dočetla (!). To dočtení je zde velmi důležité, takže ještě jednou.. Které jsem dočetla.

 Samko Tále. Kniha o hřbitově

 Abych pravdu řekla, vůbec nevím, proč jsem si ji zařadila do seznamu Chci-knížek. Vlastně jsem ani nevěděla, že ji tam mám. A když jsem si náhodně vybírala ze seznamu, co si v knihovně půjčím, tak jsem na ni narazila. V knihovně byla a já mohla zjistit, co to vlastně za knížku je.
    Způsob vyprávění mě z prvu zaskočil. Doufala jsem, že to nebude tak v celé knize. Bylo. A bylo to vážně super! Člověk si na to musí asi zvyknout. Bylo to vtipné. Pamatuji si, jak jsem to předčítala své spolubydlící a jí se to také líbilo. Takže ne, nejsem divná jen já. (A kdo v textu najde nepřímý odkaz -  nemyslím odkaz jako odkaz, ale jako narážku, tak má bod.)

Lemony Snicket. Zlý začátek

   Asi tak před rokem, možná ještě dříve, jsem viděla film a moc se mi líbil. Asi nikdy nezapomenu, když Jim Carrey předváděl dinosaura. Nu, každý nezapomínáme na různé věci, že?
    Ačkoli je příběh velmi tragický a nešťastný, bylo to takové miloučké. No vážně! Celé jsem to hltala, až zbyly jen drobečky. Vlastně ani ty ne, jak moc to bylo úžasné. Tuhle knížku otevřete a zavřete ji až po dočtení. Dřív určitě ne. Doufám, že se ke mně někdy dostanou další díly. Naivně doufám, že to celé dobře skončí.


Douglas Adams. Stopařův průvodce galaxií

    Stopařova průvodce snad ani nemusím představovat. Pokud jste nečetli, tak jste možná viděli film. Přiznám se, viděla jsem jen kousek filmu. Ne že by se mi to nelíbilo, ale řekla jsem si, že si v tomto případě nejdříve přečtu knižní předlohu.
    Co se bude dít na začátku, jsem věděla z filmu. Ale celkově jsem moc neměla tušení, o čem to má být. Vzpomínám si, jak mi při čtení pan inženýr koukal přes rameno a četl si se mnou. Také vás to tak znervozňuje, když to někdo dělá vám? Raději zpět ke knize. Bylo to skvělé a báječné! Ale (!) nějak moc se nemůžu dokopat k tomu, abych si vzala do ruky pokračování, i když samozřejmě chci vědět, co bude dál. A taky chci znát tu otázku! A nezapomeňte na Ručníkový den. (Tenhle rok jsem potkala v Brně jen jednoho člověka - tedy, snad to člověk byl, co měl u sebe ručník. Doufám, že příští rok se to zlepší.)

Carlos Ruiz Zafón. Marina

  Nemám ponětí, co bych vám tak o téhle knize řekla. Lidi, které sleduji na goodreads, to nečetli. Asi jenom pět. Další to mají jen v to-read. A ti, co to četli, tak dávají spíše tři hvězdičky.
    Nejsem si jistá, přoč mě Marina tak nadchla. Líbila se mi už předmluva. A pak jsem se jednoduše ztratila v písmenkách. Líbilo se mi to, i když je to spíše smutný příběh. Buď se do příběhu začtete, nebo ne. (Záleží na vkusu každého z nás, ale to všichni víme, takže dělejte, že jsem to sem vůbec nenapsala.)

J. R. R. Tolkien. Společenstvo prstenu

    Jediná kniha v seznamu, kterou jsem četla dvakrát. Poprvé před deseti lety, tedy asi před deseti, přesný rok opravdu nevím. Film jsem viděla vůbec-jsem-nepočítala-kolikrát-to.vlastně-bylo. Prostě mockrát.
     Při prvním čtení jsem nadávala na ty popisy, které zpomalovaly děj. Při druhém jsem si je užívala. Jazyk celé knihy je úžasný! Vy to možná nedoceníte, ale když používali bychom v přímé řeči, tak jsem kvíkala nadšením. A ten příběh! Snad se brzy dostanu ke Dvěma věžím.


   Bíglové to psali a vymýšleli dost narychlo,  pokud najdete chyby, přijměte bíglovskou omluvu.

14.12.12

DAN WELLS. Nejsem sériový vrah

    Nadšeně jsem tvrdila, že až příště půjdu do knihovny, že si tam už nic nepůjčím, že mám doma knížek dost. Asi vám nemusím nic vysvětlovat, že? Když mé oči prohledávali knihy v regále, zaznamenaly tuto knihu, vyslaly signál mozku a mozek vzpomínal, jestli ohlasy na tento literární počin byly kladné, nebo záporné. A že vám teď budu o něm psát, tak je asi jasné, na co si mozek vzpomněl.
   Hlavním hrdinou je John Wayne Cleaver. Největší kapacita přes sériové vrahy v Americe. Tedy skoro. Je mu patnáct a jeho psycholog mu řekl, že je sociopat. Kdo dnes není? Ostatní děti v jeho a nižším věku píší referáty o různých prezidentech a jiných velmi významných osobnostech Ameriky, John píše o sériových vrazích a dostává za to plný počet bodů. Od učitele. Ode mě ne. Já o nich nic nevím. Ale pokud píše bez hrubek, tak plný počet má určitě! Jako bodů. Ne pětku. Asi nemusím říkat, že jeho matka a psycholog z toho nejsou nadšeni. Se mnou se zase můžete bavit pouze o knížkách a o hláskovém vývoji češtiny. A ještě o tom, jak moc jsem zelená(!). 
     Johnova matka vidí problém v tom, že mu již od dětství dovolovala, aby s ní mohl pracovat. Co je na tom, že se už jako mladý naučí rodinému řemeslu? Jejich rodinným podnikem je pohřební ústav. A John rád pomáhá při balzamování těl. Myslím, že ke studiu biologie to nemůže uškodit. No ne? Je tedy zvyklý vidět mrtvá těla. A když ve městě začne řádit opravdový sériový vrah, začne vidět i zavražděná těla, ze kterých je nadšen. Z vraha už bohužel tak moc nadšen není. Pomůžou mu jeho znalosti k tomu, aby vraha dopadl, popřípadě zneškodnil?
    
    Dominantou této knihy je psychologie hlavního hrdiny. Myšlenky, vnitřní pochody a i jeho proměna je to, co drží knihu pohromadě. Jasně, a také desky. Víme, že je hlavní hrdina sociopat. Ví to i John. Má však pravidla, aby udržel své monstrum, jak mu sám John říká, pěkně za zdí, takže nikomu nechce ubližovat. Možná vám to připomíná Dextera a musím vám dát za pravdu. V tomto bodě si jsou obě postavy opravdu podobné. Dokonce i český vydavatel na tuto podobnost upozorňuje a na tuto knihu láká převážně fanoušky zmiňovaného Dextera. Díky výborně popsané psychologii Johna, můžeme v knize sledovat vývoj od Johna-s-monstrem-za-zdí k Johnu-s-monstrem-před-zdí. 

    Ani ne v půlce příběhu se dozvíme, kdo je oním sériovým vrahem. Přiznám se, to jsem nečekala. Nejen fakt, že už velmi brzo vím, kdo vraždí. Hlavně jsem nečekala, že je vrahem právě On. Musím se přiznat, byla jsem poněkud zklamaná. 

<spoiler> Musí se v dnešní době do každé knihy pro mládež narvat nadpřirozené prvky? Sakra! Opravdu dnes literárnímu světu vládne patos a nadpřirozeno? </spoiler>
    Kromě psychologie postav, jsem byla také nadšená ironíí a černým humorem. Moc mě bavily pasáže, ve kterých byl rozhovor Johna s jeho psychologem, doktorem Neblinem. Na začátku jsem se bavila strašně moc, bohužel toto černohumorné tempo nevydrželo po celou knihu. Prostředek knihy mě nebavil. Nebyla to taková sranda jako na začátku a napětí tam také nebylo moc. Konec to zase ale vyrovnal. Pořádná dávka černého humoru se vrátila. A napínavé to také bylo až až. Prostředek tedy můžeme chápat jako něco, co nás nutně musí dovézt z bodu A do bodu B. Musí tam být, ale nikdo přeci neříkal, že ta cesta bude žůžová. Bohužel. 

    Doporučuji těm, kdo mají rádi Dextera, ale počítejte s tím, že to Dexter není. 
    Doporučuji těm, kdo mají rádi černý humor, ale počítejte s tím, že tam není po celou dobu.
    Doporučuji těm, kdo mají rádi čtení o sociopatech, ale počítejte s tím, že to není zrcadlo, takže se nedočtete o úžasné postavě, jako jste vy. 

    Rada na závěr. Pokud jste začali knihu číst a skončili jste uprostřed a nebaví vás to, tak to překousněte a dostaňte se na konec.

    Něco mimo hodnocení knihy: Strašně moc mě rozčiluje, když si autoři svá literární dílka sami hodnotí. A ještě pěti hvězdičkami. Přijde mi to trapné a nemyslím si, že někteří to mají zapotřebí, například Dan Wells. Vím, že kniha za svého autora nemůže (doufám, že chápete, jak to myslím), ale můj náhled na knihu po tom, co zjistím, že si to autor opětihvězdičkoval, mění. A moc dobře vím, že to není správné, ale do knihy pak přidám i hodnocení autora. (Opakuji, vím moc dobře, že je velký rozdíl mezi autorem a literárním dílem.) To jen taková menší poznámka.


***


08.12.12

ILONA ANDREWS. Magie mrtvých

    Bylo nebylo. U nás nebylo a v knize bylo. Svět se změnil. V nějakých pochybných knihách se můžete dočíst, že se svět pohnul. Kdysi byla vrcholem technologie. Nyní selhává kvůli vlnám magie, která ovládla svět. Ne žádný temný pán, ale magie! 
    Jsem Zabíječ. Magická šavle. Moje nejlepší vlastnost je, že jsem magický. Nebo magická. Nechápu, proč mě pojmenovali v mužském rodě, když jsem primárně v rodě ženském. Ta hloupá genderová korektnost. A moje nejstupidnější vlastnost je, že svítím, když je poblíž nějaký upír. No možná furt lepší, než aby svítil upír, když jsem poblíž já. Ono i to jméno. Zabíječ. Kdybych byl (byla) hustokrutodémonská šavle, tak je to v pořádku. Ne, jsem obyčejná magická šavle. Která svítí kvůli upírům. Upírům! 
    Byl bych rád, kdybych mohl mít svůj klid. Bohužel musím pracovat s jednou slečnou, která je samý sval. Někdy se chová, že má i ten mozek. Každopádně mozkem akcí jsem já.  Je to žoldák. Žoldačka. Kdo tohle vymyslel? Rod se snad pozná podle vzhledu, ne? K čemu tolik slov? Pracuje pro Cech, který ji najímá, aby zabíjela magické tvory, kteří nejsou kompatibilní s okolním světem. Hlavně kvůli charakteru. Jo, i o tomhle jste se mohli už někde dočíst. Jmenuje se Kate Daniesl. Říkám si, že jenom já mám takové jméno. Dostali jsme se do maléru. Dostaly, pokud budete trvat na tom, že jsem ženský rod. Jejího opatrovníka někdo zabil. A ještě nějaké upíry. Na jednu stranu to byl dobrý skutek, nemyslíte? Kate chtěla najít jeho vraha. A musela začít spolupracovat s Pánem šelem. O tomhle už jsem někde slyšel. To byl takovej frajer... Ehm. S vůdcem Smečky kožoměnců. Něco jako vlkodlaci, ale jsou tam i další dlaci. Hadodlaci, kočkodlaci, krysodlaci. Curran, Pán šelem, se kožomění na lva. Ale fakt velkého. A možná i víc smrdí. S Kate si stále poměřují, kdo má větší moc. Něco jako když se chlapi přou, kdo ho má většího. Curran je alfa samec, bohužel nevím, jestli můžu říct, že je Kate alfa samice. Každopádně by se naštvala, kdybych tvrdil, že je samice. 
    Pokud jste pozorně četli, došlo vám, že v tomto příběhu moc originality nenajdete. O většině věcí jsem už někde někdy slyšel. Jsem magický, takže je jasné, že vím takřka o všem. Magickém. Možná bych se ještě mohl zmínit o upírech. Ne, nesvítí. Svítím já. A někdy ze mě něco odkapává, ale to je zase jiná pohádka. Upíří bývají pod kontrolou. Pokud tak není, je to velký problém. Který pak musím řešit já. Ovládá je Pán mrtvých. Klasický nekromant. Mimochodem, o tom jsem už taky někde slyšel. Jejich mysl ovládá upíra. A kdybyste někdy mluvili s upírem (Vím, některé slečny po tom touží.), tak uslyšíte hlas nekromanta, který v tu chvíli toho upíra ovládá. Zajímavější je však zabití upíra. Copak zajímavé, hlavně je to dost srandovní. Upíra zabijete klasicky kůlem, useknutím hlavy. Teď to přijde! Ha ha ha. Nekromantova mysl si pak také myslí, že umřela. Ahahaha. A není jednoduché ji pak přesvědčit, že to celé přežila.
    Když už jsme byli u těch vtipných záležitostech, musím se vám k něčemu přiznat. Kate, a hlavně i Curran, si myslí, jak jsou strašně vtipní. Jsou někdy trapní. Nejčastěji to dělají před nějakým namachrovaným týpkem a před bojem. Můžu se jen dohadovat, ale mám pocit, že se tím snaží svého soupeře vystrašit. Něco jako že se kočka zvětší. Nebo jen něchtějí narovinu říct, že si kvůli tomu boji vzali ten den hnědé kalhoty. 
    Někdy je s oběma legrace. Převážně tehdy, když se hádají. Naštěstí necukrujou. Po cukru se prej tloustne. A už jste viděli tlustého žoldáka s tlustým lvem? Takže jsem neměl žádný sladký oddech. Furt jsem musel poslouchat nadávky a výhružky. Jednou mi vyhrožovali, že se budu muset chovat spíš jako Nabíječ. Nechutné. Pořád jsem se musel do někoho mlátit. A to kvůli Kate. Má moc, o které nikomu nechce nic říct. Takže o ní nevím ani já. Možná se o tom dozvím něco později. A já vám pak dám vědět. Bože, já se bojím, co bude příště. 

    Kniha, která není zcela až tak originální. Každopádně hlavní hrdinka není nijak rozčilující a extrémně hloupá. Její ironie a sarkasmus mě bavil. Za to dostává Magie mrtvých jednu hvězdičku. A za nevýskyt romantické složky dostává i druhou. Při čtení jsem chvilkami jen kroutila hlavou, ale bavila jsem se. Což je důležité. Uvidím, jaké bude pokračování. Ohlasy jsou velmi kladné, tak se nechám ráda překvapit. Zatím dávám dvě a půl hvězdičky.

Abych nezapomněla. Děkuji panu Alexandrovi. Díky němu se zde nemohl objevit jeden vtip. Velký dík a vymysli mi spoustu dalších vtipů!
   

22.11.12

Jedenáctka.

     Zelená Rionka mě nominovala, abych pokračovala v blogosférické řetězovce, kterou vymyslel/a ani nevím kdo. To máte fuk.

Jak na to.

Napiš o sobě 11 (jedenáct) zajímavostí. 
Odpovíš na 11 (jedenáct) otázek od blogera/blogerky, který/á tě nominoval/a.
Vymyslíš 11 (jedenáct) otázek pro dalších 11 (jedenáct) blogerů/blogerek... a uvidíš, co se stane dál!

Jedenáct nezajímavých zajímavostí.

Jedna. Jsem bezvýznamná.

Dva.  Podceňuji se. Na čase ani místě nezáleží. Podceňuji se neustále.

Tři. Jsem vztahovačná. A to tak, že moc. To se třeba zamračíte, že vás otravuje moucha či komár a já si myslím, že se mračíte na mě. I když vás nevidím. I když vás neznám. 

Čtyři. Nemám ráda lidi.

Pět. Obklopuji se lidmi jen tehdy, když chci na ně být zlá.

Šest. Když už se chci obklopovat lidmi a nebýt na ně zlá, ale sluníčková a ňufavá, tak se obklopuji velmi inteligentními lidmi, jelikož jsem intelektuální snob.

Sedm. Byla jsem vyvedena z koncentračního tábora Osvětim.

Osm. Ráda dělám ostudu na veřejných místech.

Devět. Mám ráda červené vlasy. Toužím po krásných dlouhých zářivě červených vlasech. Mám je červené, ale nemám je dlouhé a ani zářivě červené. Jen červené. 

Deset. Mám plyšového medvěda. Jmenuje se Medvěd. Medvěd je bílý. Mědvěd si se mnou někdy i povídá. Bojím se Medvěda. Medvěd se na mě někdy dívá jako na totálního blbce. Medvěd se někdy na mě dívá, jako by mě chtěl zabít. Medvěda se bojí i má spolubydlící. Medvěda se bojí i můj muž. Medvěd se na mě teď ošklivě dívá, protože ví, že o něm píšu. Medvěd se na vás ošklivě dívá, protože ví, že si o něm čtete. Medvěd se dívá.


Jedenáct. Mám ráda lední medvědy. Jsou krásní. Jsou bílí. Jsou ňuchňací. Jsou to lední medvědi. Všichni medvědi jsou ňuchňaví.


Jedenáct otázek od zelené Rionky.

Jedna. Na co byste si přáli mít v životě více času? 
Já mám vždycky na všechno času dost. Říká se tomu prokrastinace.
 
Dva. Co jste si naposledy uvařili? 
Na tuto otázku jsem se ptala svého muže a on řekl: "To by mě taky zajímalo, cos to vařila." Uh, takže. Dneska jsem si nakrájela malá rajčátka a sýr. 

Tři. Chodíte do lesa, nebo jste bezvýhradně počítačoví tvorové?
Chodím do knihovny. V knihovně jsou knížky. Knížky jsou z papíru. Papír je ze dřeva. Dřevo je ze stromů. Stromy jsou v lese. Chodím do lesa.

Čtyři. Jakou hudbu právě posloucháte? Je něco, co byste mi doporučili? 
Rionko, já se nechávám doporučovat Rionkou. Emilii Autumn znáš. (Doporučuji všem, co ji neznají. Je zelená!) Jon Oliva má úžasný hlas. (Toho chlapa bych si chtěla vzít. Ale jen kvůli tomu hlasu.) A pak soundtracky k World of WarCraft. Asi nejvíce k Wrath of The Lich King. (Arthas je prostě boží!)


Pět. Máte doma nějakou zvěř? Jakou, od kdy a jak se vám to stalo?
Mám dvě fretky. Dva potkany. Spolubydla tu má kočku a želvu. Fretky jsem si pořídila s panem Štrůdlíčkem. A kočku a želvu jsem si pořídila tak, že jsem se nastěhovala ke slečně spolubydle.
Šest. Kafe nebo čaj?
Ráno kafe. (Ehm, ráno je v okamžik, kdy vstanu. Takže když vstanu v 17:00, je ráno.) Po zbytek dne/noci čaj.

Sedm. Jaký je váš názor na kouření (cigaret, vodních dýmek)?
Já osobně to nedělám. Ale slyšela jsem, že někdo ano. Ale o ničem nevím a nechci vědět. Jestli jako někdo kouří, tak to člověka pozná po čuchu. No ne? No ano.
Osm. Čím byste chtěli být, až "vyrostete"? Nebo už jste "velcí" a děláte přesně to, co jste si vysnili? 
Já nikdy nevyrostu a nikdy nebudu velká. Ano, je to jen alibismus. 

Devět. Jakou barvou se rádi obklopujete a proč?
Zelenou! A to proto, že je zelená! (Někteří ví, při jaké příležitosti používám slovo zelená. Je to synonymum ke slovu úžasná.)

Deset. Kdybyste měli křídla, jak by vypadala? 
Kdybych měla křídla, byla by zelená. (!)

Jedenáct. Co právě máte v kabelce/batohu? :)
Knížku. Peněženku. Kapesníky. Malý bloček, ať si můžu zapisovat humory. Dva utržené knoflíky od kabátu. Balzám na rty.

Jedenáct otázek pro dalších jedenáct lidí, kteří budou odpovídat.

 Moc blogerů a blogerek neznám, takže kdo bude chtít, tak ať odpoví. Nechci někoho nutit. Ale pan Kaplan chce být nucen, protože se mu nelíbí, že bych dělala na zastávce chrochrajícího tuleně.
Jedna. Jste hloupí?
Dva. Jaké povlečení máte nejraději?
Tři. Kupujete si ještě někdy omalovánky a vybarvujete je?
Čtyři. Máte už vymyšlená jména pro vaše děti? Jaká jsou?
Pět. Čím nejvíce obtěžujete své okolí?
Šest. Jezdíte rádi MHD? Proč ano? Proč ne?
Sedm. Na jakého učitele nejčastěji vzpomínáte? (Pro ty, co ještě chodí do školy: Jakého učitele máte nejraději?)
Osm. Ňufáte na lidi?
Devět. Knížkujete, nebo raději kindlujete?
Deset. Řídíte se instinkty?
Jedenáct. Jak dlouho vám trvalo napsat o sobě jedenáct zajímavostí?


Pokud se vám to bude zobrazovat nějak divně, jako že nejsou mezery tam, kde by měly být, nebo jsou moc velké, tak to proto, že bígl.

18.11.12

Nedělní čtení #3

     Vstávám za tmy, chodím spát za světla. Jako nějaký upír. A i tu krev lidem piju. Asi. Metaforicky. Tedy metaforicky určitě. Venku je tma. Usuzuji tak dle toho, že nevidím, co je venku. Možná je to i těmi zataženými žaluziemi. Už ani nevím, jak vypadá slunce. Asi si vygooglím nějaký obrázek. Nebo bych mohla prohodit dobu spánku s dobou nespánku. To se dá totiž zvládnout i v offline režimu


Rachel Caine. Prokletý dům

     Nejprve začnu s obálkou. Nikdy nehodnotím a ani si nevybírám knihy podle obálky. Ale obálky s redhead slečnou mám ráda. Na červené vlasy jsem .. no.. líbí se mi. Kvůli tomu přeci nejsem nějaký fetišista nebo něco podobného nebo horšího. Takže zpět k obálce. Na obálce se mi líbí ty červené vlasy. U nich se pohledem zastavím a dál už nepokračuji. Proč taky? Nic jiného není důležité. Jeden bod získává kniha za krásné vlasy. 
     Další bod mi mohla získat hlavní hrdinka, která není dokonalá. Když se řekne dokonalá hlavní hrdinka, vzpomenu si na Zoey Redbirdovou. Claire dokonalá tedy není, to jsme si ujasnili. Je to ale velmi inteligentní slečna, má ráda fyziku, matematiku, chemii. Jaká je podle vzhledu se snad ani v knize nepíše. Nebo jsem si toho nevšimla, každopádně vím, že jedna z dalších hlavních postav mužského rodu je úžasnej sexy blonďák. Protože je Claire velmi chytrá, je na vysoké škole o rok dřív. A hned na začátku školního roku si znepřátelila vlivnou postavu školy. Moniku. Také bych si chtěla znepřátelit někoho, kdo neví, co je druhá světová válka. Monika a její parta krásných a hloupých slečen se Claire snaží zabít. To není šikana, to je vyloženě totální vybíjená. Claire se bojí o svůj život, a tak si najde nové bydlení. Dům Glassových.
     V novém domě se seznámí se třemi lidmi. Že to jsou lidé je velmi důležité. Později se dozví, že jeden z nich zas tak moc člověk není. Ale humanoidi se počítaj. Dva mladíci a jedna slečna. Připočtěte si k nim Claire a vyjde vám výsledek: budeme tu mít dva milenecké páry. Nebo také ne. Upír ví, co si autorka ještě vymyslí. Gothička Eva pracující v kavárně, která je neutrální. Kavárna stojí na neutrální půdě, tak je neutrální. Když je Eva v kavárně, tak je asi také neutrální. No ne? Sexy blonďák Shane, který se fláká. Dávám mu za to body plus. A Michael. Ve dne spí,  nebo nespí, nebo cokoli. Ve dne tam prostě není a v noci tam je. 
     A pak se Claire.. V závorce my čtenáři.. dozvíme, že městu Morganville vládnou upíři. A je to tady zas. Nevypadá to na konspirační teorii. Lidé, kteří tu žijí, o tom ví a zařizují se podle toho. Mají ochranu, která se vyjadřuje náramkem. Jak ji získavají nebylo řečeno. Jak vlastně fungují upíří také ne. Jsou tam upíři. Tečka. Nic víc, drazí čtenářové, nemusíte vědět. Takže já teda zatím nic nevim. Problém je, že zrovna tyto informace mě zajímají. Mám smůlu. Při čtení jsem se dostala do poloviny a příběh mě přestal bavit. Nuda, nuda, šeď, šeď. Očekávám, že to začne být akční. Romantika tam zatím není. Na straně 139/250 mám chuť knihu odložit a nevracet se k ní. A to mě začátek opravdu bavil. 
     Už jsem vám říkala, jak má slečna na obálce krásné červené vlasy?

11.11.12

Nedělní čtení #2

     Takže je tu další neděle. Uběhlo jich už několik, ale má chuť psát nebyla zrovna na správném místě. Absence nedělního čtení tedy nebyla způsobena tím, že bych nečetla. Čtu v poslední době víc než dost. Tedy na mé poměry. Jsou tedy už i tací, kteří mají za tento rok přečteno více než sto knižních titulů. Lidi, jak to děláte? Spíte vůbec? (No, u Samary bych to velké číslo chápala, že jo.) Já se musím zatím spokojit s necelou šedesátkou.



Carrie Ryan. Les rukou a zubů

 

 
     

      Série Les rukou a zubů má dobrá hodnocení. Je chválena, takže proč bych si ji nepřečetla i já? Nešla jsem do knihovny pro ni cíleně, ale když jsem ji tam viděla opuštěnou na té polici, tak jsem si řekla, že ji tam přece nenechám. No, možná jsem ji tam měla nechat. 
    Hlavní hrdinka Mary mě rozčiluje. Ty její myšlenky! Ano, hlavní hrdinka myslí, oh bože. Kdyby kniha byla v er formě, možná by to bylo lepší, než ich forma s neustálou sondou do nitra hlavní hrdinky, která tam je jen proto, aby štvala čtenáře.
    Jasně, mně maminka neumřela na kousnutí od nečistých, ok, nechápu, jaké to je. Ale zase doufám, že moje maminka by nebyla tak blbá, aby k tomu plotu šla sama a ještě se nechala pokousat. A když už překousnu blbost matky hlavní hrdinky, tak mi neustálé fňukavé opakování, že Maryina matka se nedotkne toho a tamtoho a raději ani nechci vědět, čeho všeho se kdysi dotýkala a teď už nemůže. 
    Mary je nešťastně zamilovaná do bratra svého nastávajícího. Ale no tak, vždyť Harry je také fajn. Narozdíl od Travise si tě vybral. Tak nefňukej a buď ráda, že nemusíš být v Sesterstvu. Vážně? Za plotem jsou nemrtví a ona jen fňuká kvůli hloupostem. Nemluvě o tom, že jsem myslela, že to bude spíše akčnější kniha a ne psychologický román (a ještě k tomu tedy dost špatný).
    Abych tady neplivala jen zápory, docela mě zajímá fikční svět Lesa. A i to Sesterstvo, které ví víc než ostatní lidé. A já chci vědět co! Opravdu moc doufám, že to autorka napsala už v tomto prvním díle. Prosím! Já budu hodná, slibuju. Má to další dva díly, takže pochybuju. 
     Podle anotace jsem u toho, jak se Mary zasnubuje s Harrym, takže mě pravděpodobně čeká to napínavé. Jsem na straně 128 ze 312.  Z knihovny jsem si přinesla i druhý díl. Ještě před tím, než jsem začala číst ten první. Podle některých je lepší, uvidíme. 
    Snad se už brzy Les rukou a zubů rozjede a stránky mi budou utíkat rychleji a rychleji.
   

02.11.12

PETR MĚRKA. Hitler se na vás usmívá

O Petru Měrkovi jsem se dozvěděla pravděpodobně náhodou. I když.. Jak moc je náhodné, když mi někdo úmyslně pošle jednu jeho povídku? Tedy. Byla mi poslána jedna jeho povídka. V tomto souboru je jako poslední. Hon na Měrku se jmenuje. Byl to pro mě docela šokující text. Dále jsem byla informována, že ty všechny jeho povídky jsou stejné. Řekla jsem si Fajn, tohle tedy číst nebudu. Já na to ale úspěšně zapomněla a když jsem tuto knihu se zajímavým názvem i obálkou viděla v knihovně, vzpomněla jsem si jen na to, že mi o ní někdo něco říkal.
     Už cestou z knihovny jsem se do Hitlera začetla. A vzpomněla jsem si. I z jeho dalších textů jsem byla šokovaná. Před domem jsem potkala dceru domácích, která také studuje český jazyk a literaturu, a musela jsem jí o tom hned říct. Podívej se, takhle vypadá současná česká próza. Slečna knihu rychle prolistovala a přečetla pár odstavců. To mi pro představu stačí. Předpokládám, že by to stačilo každému, kdo se nevyžívá v literárním masochismu.

     Hitler se na vás usmívá je sbírka více než čtyřiceti krátkých povídek. Rozsahem je to svazek, který bych dokázala přečíst za jeden den. Díky obsahu to bylo pro mě nemožné. Četla jsem vždy jen pár povídek a pak jsem přešla k jiné knize. A tak pořád dokola. 
     Styl je jednoduchý. Vše je jasně napsáno, ale! V Hitlerovi najdete velké množství vulgárních výrazů. A "příběhové scény" nejsou o moc slušnější. Ve fikčním světě Petra Měrky je naprosto běžné, že otec souloží s dcerou, matka se synem, kombinace otec se synem by také nikomu nepřidělávala vrásky. Kamarádi (chlapci) souloží spolu. Znásilnění bývá také velmi častým jevem. Není se čemu divit, když takřka celá společnost užívá drogy. A vraždy? Vraždy tam jsou také. A brutální. To byste se divili, co dokáže všechno Petr Měrka vymyslet. Neštítí se ani popisů fekálních scén. Některé povídky by se daly shrnout takto: fekálie potká fekálii, množí se a pak jsme kompletně ve sračkách.
     Povídku Jarka se učí porno si přečetl i můj muž. Tohle snad napsal nějakej puberťák, kterej si ho už dlouho nehonil. Z počátku jsem měla z povídek takový pocit, že jsem si říkala, že se snad opiju, nechám mé zvrhlé já ovládnout svoji mysl a dokážu také tak psát.  Abych mu zas tak moc nekřivdila, některé jeho snově absurdní scény byly vtipné a některé myšlenky také. Můžu odpřísáhnout, že jsem se mezi tím mračením i smála.
     Po přečtení cca dvaceti povídek jsem přestala vnímat Měrkovy nechutnosti a snažila jsem se v textech najít něco, co tím chce autor vlastně říct. Zvolejte třikrát Sláva, našla jsem. Vedle souložících a znásliňovaných fekálií, které by se měly léčit ze závislosti jsem našla velmi výraznou kritiku společnosti, kterou však Měrka vyhání až do extrému. Nebo to je naše budoucnost? Budeme pracovat v továrně, kde budeme i bydlet na matraci kousek od svého pracovního místa, budeme mít jen čtyři hodiny na spánek a budeme se zvát střední třídou?

Spokojení žurnalisti odkvačili za další hysterickou událostí, která se právě odehrávala na náměstí  sv. Stalina, kde jakýsi student lékařské fakulty poléval své do kozelce svázané rodiče benzínem. Obvinil je z toho, že jsou staří a pobíráním svého důchodu bezprostředně ohrožují jeho vlastní hmotnou existenci. Mladí lidé mu souhlasně přizvukovali a solidárně tleskali. Ti nad padesát let se raději zdekovali. 
(povídka Zfetovaná vláda, str. 236-237)

      Z počátku jsem nechápala, jak nakladatelství Druhé město mohlo tuto knihu vydat. Byla jsem opravdu velmi zmatená. Jestli nepřijdu na důvod, tak asi nemám co dělat na bohemistice. Možná je to tou velmi ostrou kritikou společnosti. Možná je to tím, že se nebojí šokovat. Možná je to tím, že se nebojí používat výrazy a obrazy, které nikdo jiný nepoužívá. Možná je to tím, že je to sakra originální.

***

07.10.12

Nedělní čtení

      Nejsem typ člověka, který dokáže napsat recenzi na všechny knihy, které přečte. Ale že jsem člověk sdílný a chci se podělit o to, co čtu, tak je tu Nedělní čtení. Každou neděli (teda, snad každou) bych vás seznámila s tím, co právě v tu neděli čtu. A pokusím se k té knize nějak vyjádřit. Kvalitu názoru nezaručuji. 

Paul Hoffman. Levá ruka boží



      Musím se přiznat, Levá ruka boží mi ze začátku dělala problémy. Ptala jsem se: Co to je? Co se to děje? Kdo to je? Sakra, o co tady jde? Ačkoli jsem už na straně 190, stále mi není jasné, o čem ta kniha má být. Každopádně zajímavé to je, o tom žádná. Napínavé taky. A chci vědět, k čemu všemu to vede a jak to skončí.
     Hrdinové jsou zde drsní, i když jsou velmi mladí, a některé scény jsou nechutné jako špenát pro malé děti. Ale já jsem už velká, takže mi špenát a drsné scény nevadí. Aspoň ta kniha není suchá.
     Vzhledem k tomu, že se tento příběh týká víry, tak mě scény fanatické víry rozčilují. Ale na druhou stranu se mi líbí, jak autor některé "církevní" úkony a pravidla shazuje.
     Knihu zatím doporučuji, uvidím, jak to bude pokračovat, přeci jen ještě nejsem ani v polovině. Styl psaní se mi líbí a nejvíce se mi líbí přirovnání, která někdy autor používá.
Představte si, jak nezvyklé by musely být barvy a krásy světa pro slepce, který náhle prohlédl, nebo tóny stovky fléten pro někoho, kdo byl od narození hluchý. (str. 29)

 (Situace se má tak: Hrdinové uvidí hromadu jídla, které v životě neviděli, necítili a ani je nenapadlo, že by takové jídlo vůbec mohlo existovat.)
      Pokud váháte se čtením této knihy, tak neváhejte a dejte jí šanci. U mě to zatím vypadá na tři hvězdičky (což je u mě takový průměr).

01.10.12

Pohádka

    Byl krásný den. Slunce hladilo všechno svými zářivými paprsky. Mraků na nebi nebylo. Vůně květin se linula lesem, loukami, ale i městem. Všichni obyvatelé země ji mohli cítit.  Ptáčci svým zpěvem oslavovali tu nádheru, která byla všude kolem. Zvířátka se k soě chovala pěkně, lidé se k sobě chovali pěkně, lidé ke zvířátkům se chovali pěkně a zvířátka k lidem se chovala pěkně. Naprostý ráj.
    Kdesi v lese se toho krásného dne probudil náš hrdina. Mladý muž elfské krve. Probudil se s optimistickým nadšením a velkým odhodláním. Hbitě vyskočil z lože, ustlal si postel, ranně hygienicky se očistil, elegantně se obléknul. S oblékáním měl ale vždy problém. Nikdy nevěděl, jaké  boty si ze své luxusní sbírky má vzít. Jeho boty byly tak dokonalé, že se hodily ke všem jeho oděvům. Po dlouhém přemýšlení se rozhodl pro ty nejpohodlnější. Věděl, že ho čeká dlouhá cesta, při které si zaslouží to největší pohodlí. Do svého cestovního vaku naskládal své zásoby zdravé výživy a mohl s čistým svědomím opustit domov a vydat se splnit svůj důležitý úkol, kterým ho pověřilo samo elfské vedení.
    Kráčel po lesní pěšině a zpíval si. Oh, jaký to byl přenádherný hlas. Zvířátka v okolí se zastavovala a pozorně poslouchala. Ptáčci by se od něho mohli učit a také, že učili. Zkoušeli zpívat elfovu líbeznou melodii, ale nebylo to tak krásné, jako když zpíval on. Byl v dobré náladě a nedělal si chmury ze svého důležitého úkolu. Skromně věděl, že to zvládne a že se nemůže nic stát.
    S úsměvem na rtech vešel do města. Hemžilo se to zde lidmi, elfy, gnomy a draeneici. Kráčel po městě, díval se na domy. Bylo to velmi krásné město. Blížil se k městské radnici, kde měl dohodnutou schůzku s místním starostou, když …
    „Ale ne,“ posteskl si elf a koukal na svoji botu, „ty byly mé oblíbené. To tu nemůže nikdo uklízet ulice od toho svinstva?“ rozčiloval se.
    „Takhle přeci nemůžu jít ke starostovi, co by si o mně pomyslel?“ smutně se díval na své botky a začal si je sundávat. S rozhodným pohledem je hodil daleko od sebe a šel do nejbližšího obchodu s obuví.
    Jeho boty ležely kousek od odpadkového koše. Byl to velmi smutný a zároveň nechutný pohled. Kdybychom se pořádně zadívali na podrážku jedné boty, všimli bychom si, že je na ní rozplácnutý trpaslík. Bylo to nechutné. Ani tyto krásné boty nepomohou trpaslíkovi, aby vypadal pěkně. Ale počkat..Začíná se hýbat. Jemně, nepatrně. Soustřeďte se na tu podrážku. Ano. Trpaslík, rozpláclý na botě, se začíná usmívat.
    A tak, milé děti, si trpaslíci pořizují boty.

20.09.12

CHUCK PALAHNIUK. Ukolébavka

    Ukolébavka je mým prvním setkáním se spisovatelem Chuckem Palahniukem. Tuto knihu jsem měla už docela dlouho v seznamu Chci-knížek, ale nikde jsem na ni nenarazila. Je pravdou, že jsem ji ani nevyhledávala, ale když ji má spolubydlící dostala, tak jsem neváhala a pustila jsem se do ní.

     Hlavním hrdinou Ukolébavky je novinář Carl Streator, jenž píše články o syndromu náhlého úmrtí nemluvňat. Carlovi neunikají detaily, jelikož se jeho šéf často ptá, jaký druh umyvadla měla rodina, jejichž díte umřelo, nebo také jakou měli ledničku. Proto není pro něho těžké si spojit smrt nemluvňat s knížkou "Básně a říkanky z celého světa", jelikož se vyskytuje vždy v pokoji zemřelého dítěte. A vždy je otevřena na straně 27, na které je napsána probíranka, která zabíjí. Carl se tedy rozhodne, že najde všechny výtisky a tuto probíranku z nich odstraní, aby nemohli kvůli ní umírat další a další lidé. Problémem probíranky je to, že si ji člověk hned po přečtení zapamatuje. A stačí si ji jen přeříkat vduchu a už máte mrtvolu na krku. Takže se není čemu divit, že se z Carla stane masový vrah. To víte, člověk si zaslouží umřít, když do vás strčí na chodníku.

 <spoiler>
      Další postavou je Helen Hoover Boyleová, obchodnice s nemovitostmi, ve kterých straší. I Helen umřel syn, když mu předčítala z knihy Básně a říkanky z celého světa. Právě kvůli úmrtí jejího syna se s ní seznámí Carl. Asi nebude překvapením fakt, že i Helen přišla na to, jak zabila svého syna. Měla jistou teorii, kterou si ověřila na manželovi. (Je to lepší než rozvod, no ne?)
     Helenina pomocnice Mona je členem wiccanské skupiny, tudíž Mona zná teorii takovýchto kouzel a řekne jim, že musí být někde nějaký grimoár, kniha kouzel, kde by mohlo být i kouzlo na vzkříšení. Helen s Monou a jejím přitelem Ústřicí se vydávají s Carlem na dlouhou cestu, při níž budou ničit probíranku a hledat grimoár. Každý má však s grimoárem jiné záměry. Někdo s ním chce zatopit, někdo chce být Bohem na plný úvazek.
</spoiler>

     Palahniuk v knize představuje náš svět jako svět zvuku/hluku. Jsme zvyklí často poslouchat hudbu. Někdo si zapíná televizor jen kvůli tomu, aby nebylo ticho. Jako bychom měli z ticha strach. V této souvislosti se během celé knihy setkáváme s různými obměnami sousloví Ten zvukoholismus. Ta tichofobie.
     Jako protiklad představuje svět, kde by probíranka byla veřejně známá, svět by ztichnul. Ze strachu. Lidé by se báli cokoli poslouchat. Nikdo by nevěděl, z jakého zvuku by přišla smrt. Tento svět ticha můžeme považovat takřka za svět postapokalyptický.

     Kniha je rozdělena na dvě časová pásma, která jsou obě vyprávěna v ich-formě. První pásmo je hlavní dějová linie, druhé je příběh po hlavní dějové linii. S příběhem po se setkáme jen párkrát, ale už tak v polovině nám bude trochu jasné, co se na konci hlavního děje stane.
     Výhodou této knihy jsou velmi krátké kapitoly, které mají převážně 3 až 5 stran. Pokud tedy patříte mezi čtenáře, kteří jdou dělat něco užitečného, až když si dočtou kapitolu, tak užitečných věcí uděláte opravdu hodně. Pokud se vám ale kniha bude hodně líbit, tak vás nezachrání ani ty krátké kapitoly.

   Musím říct, že jsem byla tímto prvním setkáním s panem Palahniukem nadšená. Po těch knížkách, které jsem v poslední době četla, je tohle něco úplně jiného. Kniha je psána zajímavě. Moc se mi líbilo, jak byly popisovány barvy.
       Oblek má světle modrý, ale není to správná modrá drozdího vajíčka. Je to modrá drozdího vajíčka, které najdete a pak si děláte starosti, že se nevyklube, protože ptáče vevnitř je mrtvé. A pak se vyklube a vy si děláte starosti, co dál. (str. 164)
Ukolébavka má i filozofickou rovinu, takže kniha není jen o příběhu samotném, ale najdeme v ní různé myšlenky a názory autora. A setkáme se i s humornými momenty.
Musím se ale přiznat, byly chvíle, kdy mě kniha nebavila, ale to spíše přičítám své náladovosti a ne stylu psaní pana Palahniuka.

     Menší upozornění pro ty, kteří neradi čtou v knihách o nekrofilii: Této knize se vyhněte.

28.08.12

Jak bych si ráda koupila knížku

     Někdy na začátku srpna byla v České republice vydána kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Kniha mě zaujala svým námětem a trailer mě přesvědčil o tom, že si ji opravdu chci přečíst. A to nemluvím o zajímavých fotografiích, které jsou uvnitř knihy. Příběh je vlastně o nich.
     Jednoho dne mě sestra přesvědčila, abych s ní šla ven. Podívat se do města, zajít na zmrzlinu, prohlédnout si knihkupectví. Kdo by odolal? (Už se vyrábí zmrzlina ve tvaru knihy?) 
     V knihkupectví jsem se na tuto Knihu chtěla podívat. Hlavně na fotografie, ty mě v tu chvíli zajímaly nejvíce, Zeptala jsem se paní prodávám-v-knihkupectví-knihy-a-jsem-schopná-se-mile-usmívat-i-když-mě-obtěžujete, kde ji najdu, že bych se na ni ráda podívala. Bohužel jsem měla smůlu. Jediný výtisk, který jí zbyl z celkového počtu 4, je ve výloze, která se nachází relativně neblízko prodejny. Paní prodávám-v-knihkupectví-knihy-a-jsem-schopná-se-mile-usmívat-i-když-mě-obtěžujete se nabídla, že mi knihu objedná, ať se mohu na ni podívat. Byla jsem hloupá a říkala jsem, že to kvůli mně nemusí. Ale objednala ji a řekla, že v pátek (byla jsem tam v úterý) by ji měli dovézt.
     V pátek jsem natěšeně šla opět mezi lidi. Vidina knihy, na kterou se opravdu těším, mě nutila se i blbě usmívat. Paní prodávám-v-knihkupectví-knihy-a-jsem-schopná-se-mile-usmívat-i-když-mě-obtěžujete mi náladu však zkazila. Kniha nepřišla. Ale ubezpečila mě, že ještě ten den by jí mělo přijít další zboží. Nebo v pondělí. Slušně jsem poděkovala a šla jsem se podívat do výlohy na svoji vysněnou knihu.
     V pondělí (včera 27.8.) jsem tam nechtěla jít. Co kdyby zboží mělo přijít až večer. Nechala jsem to tedy na úterý. Dnes. Rozbila jsem prasátko, nahodila jsem příjemný úsměv a šla jsem už potřetí přes celé, i když malé, město konečně pro knížku.
     Co vám budu povídat. Paní prodávám-v-knihkupectví-knihy-a-jsem-schopná-se-mile-usmívat-i-když-mě-obtěžujete si vzala na mě telefonní číslo a pošle mi smsku, jen co kniha přijde. Omlouvala se mi a vysvětlovala mi, že knihu objednala, ale už nebyla na skladě. Takže ji narychlo objednávala ještě v sobotu a zboží ještě neposlali.
     Má to jednu výhodu. Mám pravidelný přísun pohybu.

10.08.12

JIŘÍ KULHÁNEK. Noční klub 1

  Noční klub je mým prvním seznámením s českým autorem Jiřím Kulhánkem. Od známých jsem slyšela jen chválu, tak jsem si řekla, že to také tedy zkusím.
  Hlavním hrdinou je Tobiáš, který je členem Nočního klubu. Je to jisté sdružení, které bere spravedlnost do svých vlastních prstíků. Jeho členové jsou zabijáci a trestají zloduchy. Jejich sídlo se nachází v pražském podzemí a je velmi dobře tajen.
  Tobiáš však udělá chybu, ale to nevěděl, že to byla chyba, a vzal do klubu Japonku Hanako. Následně byl takřka celý klub vyvražděn. Po tomto útoku se Tobiáš za pár dní probudi v rakvi, kterou vyhrabou ze země právě ti vrahové. Následně je odvezen na loď pirátky, paní Dao, kde se dozví, že se stal upírem. Přeměnila ho právě Hanako. Na této lodi si začíná zvykat na své schopnosti a učí se je ovládat. Touží ale po svobodě, protože se mu nelíbí dělat nějaké tlusté ženské otroka. Třetím pokusem o útěk začíná to pravé dobrodružství.
     Kniha je plná akce a humoru. Při čtení jsem se nenudila. Musím však říct, že se mi nejvíce zamlouval začátek, kde byly popisovány akce Nočního klubu. Kdyby se kniha zabývala pouze příběhem klubu, asi by mi to nevadilo. Kulhánkův humor se mi líbil a bavila jsem se.
    Postava Tobiáše se mi zamlouvala, byl cynický a sarkastický. To je ráda! Upíři v této knize nejsou žádná zakomlexovaná chuďátka, ale pořádní to..upíři!
     Ačkoli se mi kniha relativně hodně líbila, přesto mi něco chybělo. Bohužel nedokážu říct co. Možná mě nezaujal tolik ten děj. Každopádně vřele doporučuji těm, co od Jiřího Kulhánka ještě nic nečetli.

***

 Obrázek použit z http://www.cbdb.cz

07.08.12

CRAIG SHAW GARDNER. S alergií na magii

O tomto autorovi a mágovi Ebenezumovi jsem se poprvé setkala v knize Mamutí kniha humoristické fantasy, což je soubor povídek z tohoto žánru. Další autor, kterého znám z této publikace je John Morressy, ale k jeho knihám jsem se ještě nedostala.
     S alergií na magii je první částí trilogie o mágu Ebenezumovi a jeho učni Wuntworovi, který jejich příběh vypráví.
     Ebenezum je nejmocnější čaroděj. Bohužel se mu stane nehoda při magickém souboji s démonem Guxxem. (Démon Guxx získává sílu z rýmů, které říká.) Ebenezum Guxxe zaklel tak moc, až z toho sám velký čaroděj dostal alergii na magii. Když se v okolí nějaká magie vyskytuje, začne kýchat. A to tak, že opravdu moc. Proto se Ebenezum s Wuntworem vydají do města Vušty, město tisíce zakázaných neřestí, aby tam nalezli dalšího mocného čaroděje, který by Ebenezumovi pomohl zbavit se alergie. (Chudák Ebenezum, by skoro mohl být v invalidním důchodu.) Asi nemusím zdůrazňovat, že během své cesty musí řešit různé magické nástrahy světa. Potkají se třeba s drakem, který chce být členem divadelního souboru. Zvláštní může být i slepice, která vylučuje zlato.
     Ebenezum je velký čaroděj a jeho opakem je právě učeň Wuntwor, který zkazí každé kouzlo. Dokáže pouze vyvolat déšť mrtvých ryb. Ne vždy se toto kouzlo hodí, ale svým způsobem to dokáže zachránit situaci.
     Někteří tuto knihu srovnávají se Zeměplochou Terryho Pratchetta. To je jako kdyby každá humoristická fantasy vycházela ze Zeměplochy. Humor Terryho Pratchetta není vždy prvoplánový, abyste pochopili nějaký vtip, musíte znát spoustu informací a chápat aluze, kterých je v jeho knihách velké množství. Tady je to naopak. Vtipná složka knihy je složena z komických situací, někdy až absurdních.
     Pokud máte rádi humoristické knihy a fantasy, tak doporučuji. Možná se vám to nebude líbit tolik jako knihy Terryho Pratchetta, ale myslím, že je dobré znát i jiné autory stejného/podobného žánru. Je to příjemné oddychové čtení na nedělní odpoledne. Nebo na jakékoli jiné líné odpoledne. Ráno. Večer.

****

03.08.12

JOHN FLANAGAN. Rozvaliny Gorlanu

  Rozvaliny Gorlanu jsou prvním dílem fantasy série Hraničářův učeň, která má už na svém kontě 11 dílů. Ani přesně nevím, kde a kdy jsem se o této knize dozvěděla.
  Hlavním hrdinou je Will, patnáctiletý sirotek, který by se chtěl stát bojovníkem. Problém je, že je malý a svojí postavou se na bojovníka nehodí. Jeho hbitost a mrštnost mu však zajistí učednictví u tajemného hraničáře Halta. Podstatnou část knihy se Will učí hraničářskému umění.
  Tento příběh psaný v er-formě se však nezabývá jen Willem, ale i Horácem, který se učí zase bojovnickému umění. S Willem měli nějaké drobné konflikty, ale ty se smažou v okamžiku, kdy Will zachrání Horáce před velkým kancem. O Horácovi se dočteme, že to v akademii nemá jednoduché, protože je šikanován chlapci z druhého ročníku. Nejen, že jeho výcvik je náročný, ale i tito chlapci mu nakládají velmi složité a fyzicky náročné úkoly. Horác si však myslí, že je šikana v pořádku, že se to tak děje, takže žádnému dospělému nic neřekne. Jeho spolubojovníci se mu však vyhýbají, protože mají strach, aby se terčem šikany nestali i oni. Ačkoli je Horác nejdananější bojovník-učeň, chtějí ho vyloučit, protože si jeho učitelé myslí, že je nepřizpůsobivý.
     Hlavní dějová zápletka začíná, když Halt vezme Willa na hraničářský sněm.

      Nejoblíbenější postavou je pro mě tajemný hraničář Halt. (Ach!) Je to prostě chlap. Není to nějaký ufňukaný upír, který by nějaké slečně pořád opakoval, že ji miluje, ale nemůže s ní být. Halt je prostě Hrdina. (Ach!) Je statečný, umí se bránit. Nosí vousy. (Ach!) Prostě hrdina jak má být.
    O Willovi nic moc říct nemůžu, je mu pouze patnáct let a jemu jsem pozornost moc nevěnovala. Ale vzhledem k tomu, že to má tolik částí, tak určitě dospěje.

    Rozvaliny Gorlanu je kniha, která se mi opravdu hodně líbila. Myslela jsem si, že to bude takový průměr, ale byla jsem příjemně překvapena. John Flanagan tuto sérii psal pro svého syna, takže pravděpodobně synovy konstruktivná připomínky tuto knihu doladily k příjemné čtitelnosti.
    Kniha je napínavá a místy velmi vtipná. Není to velká bichle, která by byla psána složitě, takže ji budete mít přečtenou v krátkém časovém úseku.

****

Obrázek použit z http://www.cbdb.cz
  

01.08.12

MEG CABOT. Místo pro princeznu

  Po dopsání bakalářské práce jsem se rozhodla, že můj intelekt je tak moc unavený, že si přečtu druhý díl Princezniných deníků. Bohužel musím říct, že druhé pokračování bylo ještě méně vtipné než předchozí část.
  Děj plynule navazuje na první díl, takže se můžeme hned ponořit do příběhu a pokračovat v něm. Hlavní zápletkou je těhotenství Miiny matky, která je ve vztahu s panem G., jenž je Miinin učitel matematiky. Aby se sestřička/bratříček, prostě to malé cosi v bříšku, nenarodilo jako nemanželské, tak se do toho vloží Její Výsost Stará Ochechule Babička, která začne plánovat pro šťastné dítě-očekávající svatbu. Královskou svatbu. Okázalou královskou svatbu.
  K tomu všemu si Mia uvědomila, že je zamilovaná do Michaela, bratra Lilly. A když ji začnou chodit zprávy od Přítele, doufá, že je to právě Michael.
     Ani v tomto díle jsem nechápala Miu a Lilly. Tedy asi nejvíce Lilly. Může to být tím, že je to velká intelektuálka a takovým lidem je těžké rozumět. Má oblíbená postava je bodyguard Lars. Je to tím, že se tam moc neprojevuje. Jen tam je.
    Když se pustíte do čtení, za pár hodin to už dočtené odhazujete pryč od sebe. Doporučuji těm, co se knihou nechtějí zabývat delší dobu (nejen, že to je přečtené rychle, ale také nad ní nebudete dlouho, někdo vůbec, přemýšlet).

*

Obrázek použit z http://www.cbdb.cz

  

28.07.12

MICHAEL MOORCOCK. Město šelem

  Město šelem je první částí trilogie Michael Kane. Tato kniha byla vydána v 60. letech, v České republice až na začátku let 90.
  Hlavním hrdinou je Michael Kane, vědec, který se omylem dostal na Rudou planetu - Mars. Kniha začíná prologem, kde se dočteme, jak se "autor" (není to pan Moorcock, ale někdo jiný) dostane k tomuto příběhu. Na dovolené potká pána, Michaela Kanea, se kterým si začne povídat u drinku. Ačkoli byl "autor" varován, že si určitě bude myslet, že se zbláznil a že mu nebude věřit, chtěl znát Kaneúv příběh.
  Michael Kane pracoval na přístroji, který měl teleportovat lidi. Byl jediný, kdo měl odvahu tento přístroj otestovat. Měl se teleportovat do místnosti přes chodbu, bohužel/bohudík se přemístil na samotný Mars do minulosti.
  Tam se hned seznámil se slečnou, vládkyní města (bohužel si už jméno toho Města nepamatuji, celkově si jména z této knihy nepamatuji). Michael se do ní zamiluje, ale zjistí, že je zasnoubena s mužem, kterého ji doporučil její nezvěstný otec. Rozzlobený Michael se jede projet do okolí a uvidí, jak se velké množství modrých Marťanů žene na město. Jede zpět, aby je varoval, cestou však bojuje se dvěma "modráky", jednoho nechá přežít.
     Vrátí se do města a bojuje po jejich boku. Vymyslí plán, že se létajícím strojem dostanou k místu, kde sídlí modrý vůdce. Řidičem, spíše řidičkou, létajícího stroje je princezna. Vůdce zabijí, ale zjistí, že moc důležitý vůdce to není, že je vede někdo úplně jiný. Michael je napadnut větší skupinou modrých a když se nevracel k princezně, šla (hloupá ženská!) za ním a byla unesena. Michael s jejím bratrem se pak snaží princeznu osvobodit.

     Ačkoli jsem tu knihu přečetla za odpoledne, nějak moc ve mně nezanechala. Asi jste to poznali už tím, že si nevybavuji jména postav a míst. Některé části knih jsem četla a myslela jsem při tom na něco úplně jiného. Nedokázala udržet moji pozornost.
    Mé nepozornosti také napomáhalo to, že mi to připomínalo sérii Barsoom od E. R. Burroughse. Možná jste viděli film John Carter, který byl právě natočen podle knihy Princezna z Marsu. Knihu jsem sice ještě nedočetla, ale všimla jsem si jistých podobností. Oba hrdinové se dostali omylem na Mars. Oba hrdinové se zamilovali do princezny. Oba hrdinové bojují po boku princeznina národu. V jedné knize jsou zelení Marťané, v druhé jsou modří. ...

    Musím říct, že jsem byla tímto příběhem trochu zklamaná, ale bylo to psáno relativně pěkným, spisovným jazykem. Byla to však zajímavá exkurze do starých sci-fi příběhů. Ale nedoporučovala bych to lidem, kteří sci-fi moc v lásce nemají.

**


Obrázek byl použit z http://www.cbdb.cz

23.07.12

KIM HARRISON. Mrtvá čarodějka přichází

  Mrtvá čarodějka přichází je první knihou série o čarodějce Rachel Morganové, která má již 11 dílů.
  Tento fikční svět prošel drobnou "apokalypsou". Rajčata byla nakažena virem Anděl, který zabíjel lidi. "Nadpřirozeným" bytostem však neublížil, takže klesl počet lidí, ale počet inderlanďanů zůstal stejný a celkově je jich více než lidí, co přežili.
    Rachel Morganová pracuje pro Inderlandskou bezpečnostní agenturu (IBA). V poslední době však dostává primitivní úkoly a chce se osamostatnit a rozjet svoji vlastní agenturu. Má to jeden háček, žádný agent nemůže odejít z IBA jen tak, buď se vyplatí, nebo ho zabíjí. Rachel se však nebojí, jelikož má pocit, že sama IBA chce, aby odešla. Při jedné akci se potká s další agentkou, upírkou Ivy, které svěří svůj plán. Ivy se k ní chce přidat.
    Rachel druhý den oznámí svému nadřízenému, že odchází. Tato zpráva byla přijata s klidem, po ní však i výpověď ohlásila Ivy, nejlepší agentka IBA, a vyplatila se, takže jí nebezpečí nehrozilo. Jejich (už bývalý) nadřízený byl vzteky bez sebe a vypsal odměnu za zabití Rachel. Aby se ochránila, musí chodit v převleku a musí najít důkazy o výrobě biodrog, za kterou stojí vlivný muž města. Když tyto důkazy najde, může je pak předat IBA a tím se vyplatit.
    Jako ve Vampýrské akademii, tak i zde se setkáváme se dvěma druhy upírů. Živí (to je například Ivy) a Mrtví. Živí upíři mohou žít bez toho, aby pili krev (praktikovali), zato ti mrtví se bez ní moc neobejdou a celkově tito upíři ztrácí svoji osobnost. Rachel se musí pod vlivem okolností nastěhovat k Ivy, která sice nepraktikuje, ale musí se velmi držet, aby se z Rachel nenapila. Těchto příhod je v knize hned několik a všimneme si, že je Rachel trochu ufňukaná a docela se shazuje. Celkově v těchto chvílích na mě Rachel nepůsobila moc dobře. Další postavou byl skřítek Jenks, který byl asi můj favorit. Byl sarkastický a vtipný.

    Kniha byla svižná, místy ukňouraná díky Rachel, ale i napínavá. Romantické složky zde nebylo mnoho, takže jsem to mohla číst i jinak než otráveně. Moc se mi nelíbilo, že když postavy chtěly jinou postavu poslat do patřičných mezí, tak říkaly: "Jdi se zvrátit." Nevím proč, ale toto sousloví na mě onomatopoicky nepůsobilo.
    Pokud máte rádi urban fantasy, tak doporučuji. Ale nečekejte něco moc světoborného.

***

 
    
   
 

21.07.12

RICHELLE MEAD. Vampýrská akademie

   Vampýrská akademie je prvním dílem stejnojmenné a velmi populární série. Vzhledem k tomu, že tyto knihy jsou tak opěvované, nebylo zbytí a musela jsem si ji přečíst také, abych nebyla tolik out.
   Vzhledem k tomu, že jsem tuto knihu četla ve vlaku, a všichni známe České dráhy (Zdravím vláčky!), tak je jasné, že mě spíše zaměstnávalo to, jestli vůbec dojedu domů, než jestli hlavní hrdinka vše zvládne. Takže jsem se rozčilovala spíše nad "ůžasnou" schopností organizce ČD a výjimečně mě hlavní hrdinka nechávala chladnou.
    Dějem vás nebudu zatěžovat, protože to všichni znají. V prvním díle se něco málo dělo, ale spíš to byl takový úvod do fikčního světa. Takže jsme se mohli seznámit s poněkud jiným druhem upírů, než na které jsme z Draculy zvyklí. Upíři se dělí na živé moroje a nemrtvé strigoje. Je asi jasné, že strigojové/nemrtví jsou zlí a snaží se moroje vyvraždit (a také vypít všechnu jejich krev). Proto se morojové schovávají v akademii, kde jsou hlídáni svými strážci.
     Abych nezapomněla, tedy spíše aby nezapomněla autorka, je tam i milostná složka. To jen tak, aby bylo jasno, o co tam také trochu jde.
    Vampýrská akademie nepatří mezi ty nejhorší knihy. A opravdu (bez ironie) mě zajímá, jak příběh bude pokračovat. Ale nemám potřebu si to jít hned teď přečíst.

**



Obrázek použit z http://www.cbdb.cz

18.07.12

TONYA HURLEY. Ghostgirl

     Ghostgirl je prvním dílem stejnojmenné trilogie (možná autorka ještě něco dopíše, v dnešní době si nemůžeme být s těmi sériemi jisti). Hlavní hrdinkou je Charlotte Usherová. Co bych vám tak o ní řekla? Je magor. A ne v tom kladném slova smyslu, ale v tom ošklivém, nepěkném. 

     Charlotte nastoupí do dalšího ročníku s předsevzetím, že bude oblíbená a že sbalí Damena, nejhezčího a nejoblíbenějšího kluka na škole (Také vám to něco připomíná?). Celé léto studovala ročenky, aby dokázala vypozorovat styl nejhezčí a nejoblíběnější slečny na škole, kterou je Petula (a její kamarádky Wendy a Wendy). Takže si tak studuje ročenky, plánuje se, jak ten první den bude vypadat a jak získá Damena. Zjistí si, kde Damen má skřínku, aby ho tam mohlá "náhodně" potkat. Zapsala se i na fyziku, jen aby měla s potkáním mnohem větší šanci. Dokonce to dopadne dobře. Bude s ním ve dvojici. Byla tak šťastná. Ale štěstí jí moc dlouho nevydrželo. Mohl za to gumový medvídek. Ten neřád jí uvízl v krku a ona se udusila. Zlý medvídek, zlý!

     Když se trochu vzpamatovala ze své smrti, otřepala se z toho šoku a uvědomila si, že smrtí život neskončil, tak začala přemýšlet, jak se s Damenem bude moc vídat. Sleduje ho a spřádá plány jak ten největší stalker a úchyl. Dozvíme se, že byla neoblíbená a že si ji vůbec nikdo nepamatuje. Upřímně, já se nedivím. Každopádně musím poznamenat, že mi opravdu přišlo divné, že by Charlotte neměla žádné kamarády, přeci jen, každý máme aspoň někoho, ale ona ne. Autorka ani nepsala nic o tom, že by v něčem vynikala a byla v něčem fakt dobrá. Přišlo mi to zvláštní. Nejvíc jsem byla překvapená z Charlottiny reakce na to, že nikdo nebyl smutný z toho, že by umřela. Žádná zmínka o rodičích - že by si třeba na ně Charlotte vzpomněla, že budou nejvíce smutní. Možná neměla ani rodiče.. To ví asi jen autorka.

      Seznámíme se s další důležitou postavou, kterou je Scarlet a je Petulinou sestrou. Samozřejmě, že ji Petula zesměšňuje ve škole před ostatními, ale Scarlet, jako správná gothka, to bere s klidem a sestře to vrací. Scarlet asi nebude obyčejné děvče, když je schopna Charlotte vidět i po její smrti (teda viděla ji i před smrtí - jako jedna z mála). Skamarádí se spolu a začne knižní "dobrodružství".

     Kniha je psána v er-formě, takže se nemusíte děsit, že byste byli v hlavě Charlotte. To už bych asi mlátila hlavou o zeď a musela bych být odvezena do ústavu. Nechápala jsem hlavní hrdinku a hlavně její obsesi. Přemýšlela jsem, jestli je v knize nějaké poučení, ale žádné jsem nenašla. (Možná jen: Když jsi hloupá, nejez gumové medvídky!) A ten konec! Ten byl tak patetický, až jsem ho četla s otevřenou pusou a nevěděla jsem, co si mám myslet. (Upřímně - zajímá mě, proč je další díl, když to skončilo tak, jak to skončilo.)

     Pokud si myslíte, že nejste normální, přečtěte si tuto knihu. Už si to myslet nebudete. Ještě budete rádi za tu svoji dávku nenormálnosti, která nikomu neubližuje a ubližovat nechce. (Nenormálnost je pro mě někdy synonymum pro originalitu, ale to už patří někam jinam.) Pokud nemáte co číst a máte jen chvilku, přečtěte si to. Možná byste si to mohli přečíst, když jste nemocní - u toho nebudete muset myslet a budete tomu rozumět i s rýmičkou a kašlíčkem.

01.07.12

MEG CABOT: Princezniny deníky

      Princezniny deníky jsou prvním dílem stejnojmenné série od Meg Cabot. Někteří z vás možná viděli film Deník princezny, jehož předlohou je právě tato kniha.
     Mia Thermopolisová, hlavní hrdinka, se snaží, aby si jí začal všímat její školní idol, Josh Richter. Nedaří se jí to. Neúspěch svádí na to, že má malé poprsí. Možná by se dalo říct žádné. (Kdyby věděla, že existuje pušapka, tak by asi takové problémy neměla.) Má ošklivé vlasy, je moc vysoká a má velké nohy. (Nevidí výhodu v tom, že ve výprodejích zůstávají právě boty větších velikostí. My, co máme 38 nebo 39, máme docela smůlu.) A aby toho nebylo málo, nejen že je ošklivá, ona je i blbá. Teda aspoň na matematiku, ze které propadá. Takže vidíte, že její život je opravdu příšerný (A koho ne?).
     Miina matka začne chodit s jejím matikářem. Otec přijede k nim do města, aby ji oznámil, že po rakovině varlat je neplodný a že se tedy bude muset stát následnicí trůnu. Mia začne být hysterická, že nemůže a nebude princeznou. (Tady je vidět, že hysterie ještě nikomu nepomohla.) Do města také přijede její babička, která je příšerná můra, a prej taky ošklivá. 
     Kvůli svému princeznovství se pohádá se svojí nejlepší kamarádkou Lilly. Dále musí chodit každý den k babičce, aby ji naučila, jak se mají princezny chovat. (Třikrát denně krmit, dávat každý den čistou vodu a pod matraci hrášek.) Samozřejmě tam bude i milostná složka, bez toho by se to neobešlo. (Já tedy možná ano. Kdo další?)

     Kniha je psána jako deníkové záznamy, které samozřejmě píše Mia. Můžeme se tak dostat do mysli náctileté slečny a možná pochopíme její, někdy až velmi nepochopitelné, chování. Také uvidíme, co ve škole Alberta Einsteina dostávají za domácí úkoly.
     Ačkoli je kniha místy trapná, tak se tam nachází mnoho vtipných hlášek a pasáží. Začalo mě to bavit až tak od strany 70. Do té doby to bylo hloupé a nudné. Chování Mii a Lilly bylo pro mě vážně někdy nepochopitelné, ale to může být tím, že jsem už stará, takže tomu prostě nerozumím.
     Když to všechno shrnu: Na odpočinutí a na odreagování je to kniha výborná. Nemusíte u toho přemýšlet a ještě se pobavíte. Ať už nad hloupostí postav, nebo nad vtipnými hláškami.
   

10.06.12

P. C. CASTOVÁ - KRISTIN CASTOVÁ: Zrazená

     Zrazená je druhý díl young-adult série Škola noci, jejíž hlavní hrdinkou je upíří mládě Zoey Redbirdová. V knize se můžeme setkat i s oslovením Červenko nebo Ptáčátko. Zoey předsedá školní organizaci nesoucí název Dcery temnoty po tom, co byla svržena krutovláda jiného mláděte: Afrodity. S organizací tohoto, dříve velmi elitářského, "kroužku" jí pomahají přátelé: Damien, Shaunee, Erin, Stevie Rae a její přítel Erik.

     Ve městě Tulsa (zde se nachází Škola noci) došlo ke zmizení dvou fotbalistů. Vše nasvědčuje tomu, že za to mohou upíři (ach ta média). Zoey, nejúžasnější a nejdokonalejší upírské mládě na světě (Kdyby nebyla úžasná, kdo by to pak četl?), viděla "duchy" upířích mláďat, kteří nepřežili proměnu. Jsou to však ale duchové? Může duch pít krev velekněžky Neferet? Po tom, co umře člen jejich party (nechci spoilerovat) a někdo unese jejího lidského bývalého chlapce Heatha, přiblíží se k pravdě.

     Samozřejmě, než se dostaneme k hlavní zápletce děje, dozvíme se, a ne jednou, děj předchozího dílu. Vřele doporučuji si mezi díly číst i jiné knihy, jelikož je to velmi nudné, nezaživné a zpomaluje to děj knihy aktuální.
Aby ta kniha nebyla plně akční a napínavá, autorky přimíchaly do děje i problémy s láskou. (Jako by nestačilo, že je máme my sami, ještě to musí zatahovat do knih.) Zoey, krásná a úžasná, si může vybrat rovnou ze tří mužů, chlapců..ze třech osob mužského pohlaví: a) Erik: spolužák, jenž je krásný jako Superman, nadějný recitátor a je zcela oddán Zoey, b) Heath: lidský bývalý přítel, se kterým se Zoey otiskla, c) Loren: krásný, úžasný, sexy učitel, který se Zoey flirtuje (nebo si to aspoň Zoey myslí). Vidíte. opravdu to nemá lehké.

     Autorky nechtěly, aby hlavní hrdinka měla obyčejné kamarády, tak každému z nich připsaly schopnost ovládat jeden živel. Těsně po tom, co se to dozví, jeden z nich umře. Možná štěstím?
Takže když to zestručním, v této knize jsou všichni úžasní a talentovaní. (Po prvním díle jsem neměla ráda Zoey, po tomto nemám ráda nikoho.)

    Problémy v knize se řeší tak, že Zoey přesně ví, co má dělat. Samozřejmě všechno vyřeší rychle. Fňukací část knihy mi přišla mnohem delší než část "zápletková". Nemohu moc soudit, ale přiřazuji to k velké emotivnosti autorek. Emocionální část je mnohem realističtější, uvěřitelná. Kniha je psána v ich-formě, takže je snadné se vcítit do mysli hlavní hrdinky. (Přemýšlí v závorkách, to neumí každý!)  Řešení problémů úžasnosti hrdinky už moc uvěřitelné není. (Především "hlavní" scéna je pro mě naprosto absurdní.)

     318 stran paperbackového vydání bohužel neposunulo hlavní děj moc dopředu. Jen se k tomu připletly informace k dokreslení fikčního světa, takže se stává čím dál tím víc ucelenější. Jestli to bude takhle dál pokračovat, tak už se přestanu divit, proč to má tolik částí. Samozřejmě, že přídané informace nezpomalují a neztěžují čtení a knihu můžete přečíst za velmi krátký časový úsek.

05.06.12

Podtrženo v knihách #2

Miloš Urban: Sedmikostelí

hrubostem dvacátého století
milosti
pověsti byly bez výjimky krvavé.
Tu skálu nedávno radní odstřelili kvůli panelovému sídlišti.
Netřesk.
v jinošských letech jsem se vzdálil sám sobě, své cestě určené osudem. Sešel jsem z ní a osud zasáhl, aby mě na ni vrátil. Ne
Pendelmannová.
ledový kvádr
Sebevraždě inženýrky Pendelmannové scházel mediální půvab.
hranatou šedivou gobi
člověk dvacátého století, kdo nejvíce snil a nejhůře chyboval.
Krása.
josefínské pokrokářství,
asanace
strašlivý holocaust pražský
A tu se změnily časy, má smutná země už byla jinou zemí, kolem ní jiná Evropa a kolem té jiný svět.
Gotičtí stavitelé
přišli se stylem, který dokázal
vítězství ducha nad hmotou.
Nějak se vzepřít řádu, který jsem považoval za špatný, zvrácený, vražedný. A tak jsem připadl na myšlenku dát se k policii.
zélotou
omydlené hrubosti,
Albertovem, nikdy nezastavěné, zachované
Boží muka a páchaly se tam strašné vraždy,
probodala nenávist Čechů k paměti.
elegán v černém cestovním plášti nemoderního střihu,
mou pozornost nepoutal, ale na pozadí šedé omítky a geometrických linií domu
ironii, ne-li lehký výsměch.
Nepatrný mužík
Jak jsem měl ještě téhož dne poznat, neodešli daleko.
Patřil mezi ty, kteří případ Pendelmanová předčasně uzavřeli jako sebevraždu.
Rodinovo dláto,
čínského jadeitu se
"Matyáš Gmünd."
Raymond Prunslík."
"Z Lübecku."
pánů z Hazmburka,"
Druhou budu já, umínil jsem si. A tu se někde rozesmály hlasy a nikdo kromě mě je neslyšel.
Co když se s tou groteskní dvojicí nevidí poprvé?
Viděl jsem ústa, která mlčí.
Květoslav."
růží, již dostala od Gmünda, jemně udeřila do čela. Starověký projev přízně.
černá jako asfalt.
Václavák.
řecké agory.
zjistit, jak dopadají první paprsky světla do jednotlivých
A co my víme, třeba se poměry změní.
dal Karel popravit:
Josefem Mockerem,
sama od sebe povyrostla,
sedmero krkavců.
Branbergerské kaple
ušklíbl andělíček.
Devátý, desátý, jedenáctý
nikde žádná okna, nikde žádný strop.
porostlý železnými a kamennými květy.
Nedají se přečíst. Přesto jsem si jist obsahem nápisu, můžu ho přečíst po paměti: "Poslyšte divu smutného, že Lochmar syna mého Šimona z okna vyhodil..."
Můj mackintosh filmového detektiva
Horace Walpole: Otrantský zámek.
triedr.
narezlý holub;
lidská noha v džínové nohavici,
raglánem.
polobotce.
Drapl po ní a přiložil si ji k volnému uchu jako sluchátko
ukazovala
někam ke Slupi.
odtržené, odlomené.
je určitě celý, protože ji pozval na návštěvu nemocničního apartmá,
údy na svém místě.
popudilo to také Junka
Záhira.
hochštapler
rozčiloval se Junek
Řehoř a Barnabáš.
Skutečně. Byl jsem si jist, že Řehoř s Barnabášem jsou buď architekti, projektanti nebo stavební inženýři.
Zvěstování Panny Marie.
Slupi
delicius.
výtoňském viaduktu
vyzáží
připomíná ostře ořezanou tužku.
Faustova domu.
Noha naražená na stožár je přece i komická ve své tragičnosti. A naše doba si v černém humoru libuje. Co jí taky zbývá? Co zbývá nám? Směju-li se, nezahynu. Zoufáš-li si, zahyneš.
soklem,
Hostina očí. Kdysi
bezuzdnostmi
Znásilněný kostel se vyděšeně chvěl v 
lithomorum!
fanda na sny. Vídeňák mě chytl v mládí a nikdy nepustil, to víte, ta moje výška,
vodouš
jespák,
Já vždycky všecko, jak mi krátkej zobák, krá, krá, jak se vám líbí má kravata?"
seděla ta pitomá cibule? Zatracený nadejmání potrápí i lítou šelmu, to si nemyslete.
aby je čert spral a husa kopla."
parku na Dobytčáku, na Karláku, jak se dneska
sinavých richardií, hladkých jako svatební košile, studených jako rubáše. Šel
"Matyáš, Koniáš, to je mi dvojka,"
Jejich historie je mrtvá. Naše
"Jsou to story jako z Tóry, co
měštěnínů,
menhiry
rozkládal bájný Libušin labyrint, jabloňový sad
olbřímí
černá, osmiboká,
hranolová, tesaná z bílého mramoru
Jan Žižka 
nejhorším ztělesněním českého křupanství,
asiatského barbarství
kameje
Želivský, terorista v kněžském hábitu, to
Slepý národ - slepý vůdce. Jak
Kverulant z Husince nemusel uhořet, kdyby měl v sobě pokoru a kdyby ho nepoháněl mesiášský komplex, kdyby
Kdybych byl rádcem českého krále - či lépe královny, neboť ženy nerady obětují vše, na rozdíl od mužů -, zasadil bych se o vydání glejtu.
aby se zboření jakéhokoli objektu smělo uskutečnit nejdříve sto let poté, co o tom bylo rozhodnuto. Lidé
zesílená nároží věžových domů by utlumily vražednou rychlost obrněných limuzín a
Město náleží chodcům,
mázhauzem
krása a vidíme ji my, kteří jsme jí
my, pro něž je "avantgarda" prázdný pojem a "nový" sprosté slovo
magistrál, řeznických nožů zakrojených do srdcí měst.
kampanilu,
logika: kde končí zbožnost, začíná šílenství.
Bestia triumphans.
portikem.
Priapus
postříkána nápisem,
budu udiven, že na nějaké léžím, že jsem dávno nesešel
jehož historii vám zde, ve svém podivuhodném vězení
nějakou dobu líčím.
prýští z uší vlastní černé svědomí, každému
Tělo jí zakrýval tmavý háv s jakýmsi stříbrným kroužkem na prsou. Úzká bílá tvář orámovaná kápí ztratila svou obvyklou tučnost,
Hlavova ústavu
ryze účelově si zařídí brloh každý jezevec, neboť nepozná, že obývá pouhou díru v zemi.
Dlažební kostka - varování ulice.
Otrantský zámek Angličana
Kvůli utrpení nevinných se nedívám na televizi a nečtu noviny."
připomíná vousy divého starce.
diadém?"
vysoce nebezpečné individuum se zálibou v divadelních efektech.
Trug
přiboudlá
morbidní estetika toho obrázku mi zabránila se nad těmi dvěma ustrnout.
Jsou to nafoukaní tupci, oba dva, a jeden horší než druhý. Barnabáš je nabob a velké zvíře, patří mezi nejvlivnější stavitele v Praze.
Počítač je nám, jako ve většině případů, na nic, ale copak neznáme tradiční metody, jak pracovat s fotografií?
osička.
štěpánské věži
zlatých tolárků, vytrousených na dlažbu jezdcem, jehož kůň nad ránem procválal městem.
desperáti však nastříkali svůj rebelský
vejpůl,
přemrštěnost?
přehnanost
estetický spektákl v blízkosti novoměstských kostelů či
Sedmikostelí
Panna Marie na Slupi
propachtovanou
Emauzy
Karlov
Štěpánem
Apolinářem
crème de la crème
hledět nahoru a hledět nazpátek, to jsou jediná řešení naší bídné situace
Její vzhůru vyčesané, plápolající
kavernách,
podzemí vybetonovat.
Vincence Morstadta?
Josef Mocker,
Den, jenž venku řval, si tady vystačil s šepotem. Čas, co se venku hnal, tu nesměle přešlapoval na místě.
homunkula.
Logika jazyka odporuje řádu kosmu, to je známá věc. Jazyk stvořily chytré, ale velmi nepokorné a nadmíru zpupné děti,
železná panna norimberská
vyšehradské hydry, a zasloužil se o erekci gigantického menhiru na Žižkově,
milíř.
Caspara Friedricha,
rafije,
 







03.06.12

ALYSON NOËL: Napořád

     Napořád je prvním dílem trilogie Nesmrtelní. V České republice se vydání tohoto díla zmocnilo nakladatelství Argo. Upřímně musím říct, že nechápu, co ho k tomu vedlo. Má (pravděpodobně naivní) představa o tomto nakladatelství byla taková, že je to vydavatelství kvalitní, že s takovými knihami se u něho opravdu nesetkám.
    Hlavní hrdinka Ever přežije autonehodu, při které umřeli její rodiče, sestra Riley a pes Sasanka. Jak to tak bývá, tak hlavní hrdinka je krásná a úžasná, ale po této nehodě se změní. Krásná je pořád (jen má na čele jizvu, ale nebudeme ji oslovovat "Harry"), jen nabyla nových schopností: je jasnovidka. Slyší myšlenky lidí, vidí, co se jim stalo/stane, když se jich dotkne. Vidí i mrtvé lidi (asi má šestý smysl), u kterých ale nevidí auru jako u lidí živých. Svoji "moc" neumí ovládat, tak nosí mikiny s kapucí a v uších má permanentně sluchátka, aby ztlumila nevlastní myšlenky. Přežívá jen díky tomu, že ji chodí navštěvovat její mrtvá sestra.
     Jak to bývá, hrdinka musí mít nějaké kamarády. A také že ano. Gothka Haven a gay Miles. Haven nevlastní originálnost a osobitost a když se začne kamarádit se zrzkou Drinou, snaží se jí podobat. Miles (asi nejuvěřitelnější postava z knihy) si stále s někým smskuje (nechtěla bych platit jeho účty) a hraje divadlo.
     Na scénu se dostává nový spolužák Damen. Ano, je krásný. Nádherný. Božský. A ne zcela obyčejný smrtelník. (Jak jinak, to nemohlo nikoho překvapit.) Ever u něho nevidí auru a nemůže číst jeho myšlenky. Zjistí, že moc nejí, že umí snad všechno a že i když velmi podporuje záškoláctví, tak ví všechno. Kdopak je tedy ten záhadný mladý muž?

     Při čtení této knihy se mi asociovaly knihy jiné.
Série Pravá krev: Když se Damen dotkne Ever, tak přestává slyšet cizí myšlenky. Jako by se její moc tlumila. Sookie, když byla s Billem nebo s jiným upírem, také neslyší jeho myšlenky a užívá si to.
Twilight: Vztah mezi Damenem a Ever má obdobný průběh, jako měla Bella a Edward - Chci ho. Nechci ho. Chci ho. Nechci ho.
Hush Hush: Nemůžu si pomoct, ale jak jsem to začala číst, hnes jsem si vzpomněla na Zavrženého.
Upíří deníky: Damon versus Damen.

     Vůbec jsem nechápala jednání hlavní hrdinky. Mám pocit, že autorka musela něco užívat, když to psala. Nebo jen chtěla ukázat, jak jsou mladé dívky komplikované osobnosti?
     Jedna z nepochopitelných věcí pro mě byla to, že jí jiná jasnovidka Ava nabídla pomoc s ovládáním své síly. Jen jí oznámila, že ona o tom nic neví a že pomoc nechce. Potom začla pít alkohol, kterým svou moc oslabovala. (Takže byla blbá a permanentně opilá)
     Ever je vykreslena jako postava, kterou nikdo nechápe, nikdo ji nerozumí a nikdo jí ani rozumět nemůže. Viní se za smrt svých blízkých a trpí sebemrskačstvím. Působila na mě jako nevděčný chudáček (v tom negativním slova smyslu). Její jednání a rozhodnutí nebyla vždy v dobrém vztahu s logikou. Dala by se říct, že logiku přímo popírala.

     Kniha se četla rychle, to ano. Možná je to tím, že jsem ji chtěla mít co nejdřív z krku. Autorka se snažila v přímé řeči používat jazyk mladých lidí. Já, jako grammar nazi, jsem tím spíše trpěla, ale to jen a jen můj problém.
     Po celou četbu jsem si říkala: Proč jsem si na čtení vybrala zrovna tohle?
     
   

02.06.12

LAURELL K. HAMILTON: Rozesmátá mrtvola

 ...

     "Zlato, musíme se podívat, jak moc krvácíš, než tě vezmeme dolů do sanitky."
     Zavrtěla jsem hlavou. Vlastní hlas mi zněl vzdáleně, odtrženě. "To není moje krev."
     "Cože?"
     Podívala jsem se na ni, snažila jsem se zaostřit a nepotácet se. Nastupuje šok. Většinou to zvládám líp, ale uznejte, každý může mít svou noc.
     "Není to moje krev. Mám kousanec na rameni a to je všechno."
     Tvářila se, že mi nevěří. Nezazlívala jsem jí to. Většina lidí, když vás vidí pocákané od krve, tak prostě usoudí, že alespoň část z ní musí být vaše. Neberou v potaz, že mají co dočinění s oživovatelkou mrtvol a lovkyní upírů drsnou jako rašple.
     Slzy se vrátily, pálily mě těsně za očima. Moji tučňáci jsou celí od krve. Kašlu na stěny a na koberec, ty lze nahradit, ale ty zatracené plyšové hračky jsem sbírala léta. Nechala jsem se od doktorky odvést pryč. Po tvářích mi stékaly slzy. Nepláču, jen mi tečou oči. Tečou mi oči, protože moje hračky jsou zasviněné zbytky zombií. Ježíšikriste.

...

(HAMILTONOVÁ, Laurell K: Rozesmátá mrtvola. Trifid, 2006. S. 129. ISBN 80-7254-840-9)

     Konečně jsem se prolistovala druhým dílem o Anitě Blake. I když je toto pokračování mnohem lepší než kniha první, tak mi to trvalo několik měsíců. (Musela jsem číst spoustu jiných knih, abych uspokojila svoji úchylku ohledně rozečítání knih.)
    I v  Rozesmáté mrtvole (Tak se jmenuje jeden upíří bar. Stejně tak i Provinilé slasti.) má Anita spoustu práce. Hlavním problémem knihy jsou vraždy civilistů přímo u nich doma. (Kdyby je zabili někde venku, tak by pak úklidové služby neměly tolik práce. Možná by pak neměly práci žádnou. Dobrá.) Nejhorší na těch vraždách jsou malé děti. Nemyslím nějaké devítileté desítileté (to by sousedi byli rádi, že se těch ukřičenců a zlobilů zbavili), ale malé. Asi tak kolem jednoho metru. Další nechutnou věcí je to, že ty děti byly sežrány zaživa. Něčím. A otázka je čím. 
     Smysl pro zákon, čestnost a Anitina nepodvolnost vyústil v konflikt s nejmocnější kněžkou vúdú, Domingou Salvadorovou. Dominga je schopna zachytit a vrátit duši do mrtvého těla (jako by o to někdo stál, že). Její sliny dokáží zranit jako kyselina. (Hydroxid na ni!) Anita odmítá spolupracovat a tak jsou na ni poštvané zombie, aby ji zabily. (Klidný spánek už není to, co bývalo.)
     Aby toho nebylo málo, tak boháč na vozíčku, Harold Gaynor, chce po Anitě, aby použila lidskou oběť na oživení jeho starého předka. Samozřejmě že odmítne. Takže po ní nejdou jen zombie, ale i Gaynorovi muži.
     Vzhledem k tomu, že Anita určitě nemá ráda nudu, tak nový upíří vládce města, Jean-Claude, chce, aby se Anita stala jeho lidským služebníkem. (Možná jen po ní chce, aby mu uklízela v barech. Platit si uklízečky už není tak levná záležitost.) A hádejte co. Odmítne. 

     Rozesmátá mrtvola je akčnější, krvavější (popisy místa činu nejsou tak těžké pro žaludek- myšleno tak, že ne moc drží žaludek na svém místě). Také je zde více vulgárnějších slov. (Ale to jen upozorňuji slabé povahy.)
    Dialogy jsou rychlé, cynické, sarkastické. Vedle akčních jsou i scény zábavné, odlehčené. Hlavní děj trvá až do posledních stran. 
     Krve je zde snad po hektolitrech, kousků lidských těl je tu také dost. Agresivní zombií. Mrtvé děti. Nově vytvořené příšery ze zombií. Akorát mrtví upíři chybí.