16.04.12

RICK RIORDAN: Zloděj Blesku

     Zloděj blesku je prvním dílem z pentalogie o Percy Jacksonovi. Percy Jackson není obyčejný chlapec, je to syn antického boha. Tuto, pro něho otřesnou, informaci se dozvěděl ve dvanácti letech. (Správný hrdina se stává hrdinou ještě před pubertou.) Dalším šokem pro Percyho je jeho kamarád Grover. Ukáže se, že také není obyčejný - je satyr (se satirou to ale nemá nic společného). S jeho pomocí se Percy dostane do Tábora polokrevných - tábor pro potomky bohů. (Neplést s koncentračním táborem, ačkoli tam nikdo nemá čistou krev.) V tomto táboře se dozví, že jeho otec je Poseidón, který neměl mít, dle dohody s Diem a Hádem, žádné děti. (Potomci těchto tří bohů jsou silnější než potomci ostatních.) Takže je zcela pochopitelné, že je naštvaný Zeus i Hádes a chtějí ho zabít.
     Hlavní zápletka spočívá v tom, že Diovi je ukraden jeho blesk. Z krádeže je obviněn Poseidón a také Hádes a je dáno ultimátum, do kdy se má blesk Diovi vrátit. Pokud se nevrátí, začne válka mezi bohy. Percy má deset dní na to, aby blesk našel a vrátil ho Diovi a očistil tak jméno svého otce a zabránil válce.
     Percy se vydává na hrdinnou výpravu, po čtrnácti dnech, co je v Táboře polokrevných. (To je borec!) Doprovází ho satyr Grover a dcera Athény Annabeth. (Dozvíme se, že Poseidón s Athénou nemají dobré vztahy, ale děti to snad překousnou.)
     Na výpravě se potkají s Medúzou, chimérou, Echidnou a Líticemi a dalšími potvorami. Jeho cesta vede do Podsvětí, kde se dozví, že je vlastně všechno úplně jinak.

     Percy Jackson patří mezi ty hrdiny, kteří zvládají nebezpečné situace sami. Někdy i s pomocí ostatních, ale převážně se bez nich obejde. (Vždycky si vzpomenu na Buffy a její: "Musím jít já sama. Sama! Vy to nechápete, musím to udělat já!") Proto hned na začátku zvládl porazil Minotaura, aniž by měl nějaký výcvik. (Je to frajer!)
     Zloděj blesku má i výchovný podtext. Satyr Grover vypráví o bohu Panovi a poukazuje na to, že lidé ničí přírodu a že by se měla pořádně chránit. (Třiďme odpad a objímejme stromy!) (Ale vůbec si z toho nedělám srandu.)
     Jedna věc, která mě trochu naštvala (ale jen malinko) je to, že Riordan přesunul Olymp do Ameriky - New Yorku (to mi ještě nevadí). Vysvětlil to tak, že Olymp byl vždycky tam, kde je centrum západní kultury - dříve byla v Řecku, pak v Římě, v Anglii, Francii, a nyní je v Americe. Chápu, že je to americký autor, chápu, že to píše pro děti a že jim dává pro ně známé reálie, prostředí, ale ta namyšlenost! Jasně, trendy k nám jdou z Ameriky, ale také by se to nemuselo přehánět.

     Jak jsem již psala, tato kniha je pro děti. Myslím, že pro děti je napsána skvěle. Je vtipná (některé ironické a sarkastické poznámky byly opravdu výborné). Bavila jsem se a to mi už přes deset let není 12. Čte se to snadno a rychle. V poslední době čtu knihy, u kterých si můžu odpočinout a pobavit, tato kniha splnila obě podmínky.

10.04.12

Co bych o sobě neměla raději říkat

Přemýšlela jsem,  co bych si mohla o sobě napsat do profilu na  Twitteru. Vymyslela jsem pouze jen ty informace, které bych raději neměla o sobě říkat. Tento článek bude o mé menší úchylce, se kterou otravuji své okolí.

Český jazyk

Při komunikaci se mnou, musí lidé dodržovat jistá pravidla. Zásadní je, aby používali spisovný jazyk. Pokud budete používat deklinační koncovky, které nejsou kodifikované, může se vám stát, že budete pořád ode mě poslouchat, jak se má mluvit. Ano, opakuji slova, která někdo říká, ale samozřejmě se správnou, kodifikovanou, koncovkou.

Ráda si zapisuji vtipné hlášky ostatních, které se pak následně objevují na facebooku, někdy i na Twitteru. Jednou jsem si zapisovala spolužákovu hlášku, díval se mi pod ruku a pak řekl: "Tohle sem ale nikdy neřek." Zmateně jsem se podívala na něho, na papír, na něho "Jak to? Vždyť jsi to před chvilkou řekl," nedala jsem se. "Jo, řek sem něco se stejným významem, ale úplně v jiný podobě." Nemůžu si pomoct, ale když si něco zapisuji, tak to automaticky překládám do spisovné češtiny. Musím se hodně soustředit, abych to napsala v původním znění, ale někdy se mi zadaří.

Další neřestí, kterou kamarádi mají u mě tak rádi, je vysvětlování hláskového vývoje v okamžiku, kdy se to naprosto nehodí. Nikdy se to nehodí, ale to mi nevadí a nezastaví mě to. Musím jim prostě vysvětlit, jaký je rozdíl mezi první a druhou palatalizací velár. Myslím, že bez těchto informací se nikdo nemůže obejít. Prostě ne!

Pokud se mnou někdo komunikuje jinak než živě, musí dodržovat pravidlo: žádné pravopisné chyby. Pokud je nějaká v smsce, tak neodpovídám. Ale spíše se odpovídat snažím, každopádně dotyčnému musím sdělit, že tam má chybu. Kamarádka musela pod tlakem napsat jednu smsku se stejným obsahem (Co rikas na to, ze by jsme nekam zasly?) třikrát. (Lidem dělá problém: by jsme/bysme/bychom.) Ve třetí, poslední, úplně poslední na celý den, mi napsala, že už se jí nikam nechce. Jednou se mi přiznala, že když mi píše smsku, tak nad tím přemýšlí, aby tam tu chybu neměla. (Kéž by to dělali i ostatní.) Další kamarád vždy na konci emailu napíše spoustu čárek a teček se slovy, že si je mám dosadit tam, kam chci.

Také dělám chyby, to nemohu říct. Ale stejně si nemohu pomoct a musím na chyby (myslím pravopisné) ostatních upozornit a opravit je.

Nedávno jsem v hospodě zaslechla jednu větu: "Když máš uvozovky, tak dávání čárek tam je dost subjektivní." Nevím, jestli to bylo řečeno přesně takto, každopádně, ačkoli jsem byla velmi ospalá, tak tohle mě probudilo. Vkládání čárek do věty, kde jsou použity uvozovky, není, nebylo a nebude nikdy subjektivní. Jsou na to pravidla.

09.04.12

BECCA FITZPATRICK: Zavržený

     K této knize jsem se dostala s cílenou náhodou. Slyšela jsem o ní už před dlouhou dobou. Věděla jsem, že je to první díl trilogie (bude to trilogie o čtyřech dílech, jak jsem četla někde, už ani nevím přesně kde) o andělech - po dlouhé době mohu říct, že jsem také četla knihu pro mladé a nebyla o upírech.
     Jednoho večera má spolubydlící šla spát o půlnoci (tak brzo!) a já jí nechtěla svítit lampičkou do očí, tak jsem si nechala poslat e-book, abych si mohla číst, protože mně se tak brzo spát nechtělo. Tento e-book mi byl poslán s varováním, že je to opravdu špatné. Nebála jsem se!

      Hlavní hrdinkou je chytrá slečna (Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem naposledy četla o hloupé slepici. O Belle teď ještě nechci mluvit, ale to také jednou přijde.) Nora. Studuje na střední škole, dobře se učí a chce se dostat na kvalitní univerzitu. Žije jenom s matkou, protože, rok před odehrávajícím se příbehem, byl její otec zabit.
     Druhou důležitou ženskou postavou je Nořina nejlepší kamarádka Vee. (Nora není osamělá chudinka, která by plakala v koutě a říkala si: "Tak sama! Tak sama!") K učení má chladný vztah. (To mi někoho připomíná.) Vřelejší vztah má spíše k chlapcům. V průběhu knihy háže vtipné, někdy vtipu prázdné, hlášky, které tu knihu odlehčují.
     Díky Vee se seznámí s novým spolužákem Elliotem a jeho tichým kamarádeme Julesem. Elliot, přešel k nim ze soukromé školy, má o Noru zájem, ale ta pokukuje po druhé hlavní postavě. Patch. (Jako správná wowkařka, samozřejmě že stále v léčení, jsem si hned vzpomněla na Patchwerka,) Krásný, přitažlivý, tajemný mladík, (V těchto knihách je to pořád, ale proč někdo nenapíše o tom, jak si ošklivé hloupé káčátko našlo hloupé ošklivé káčátko?) jenž Noru přivádí do rozpaků, je schopen jí vlézt do hlavy (buď přes ucho, nebo nosem, ještě jsem se nerozhodla). Nora má jisté podezření, že ji Patch sleduje.
   
     Něco krátce k ději. Nora je nucena při biologii sedět se spolužákem Patchem, ze kterého je pořádně nervózní. Ví o ní spoustu věcí, které ví jenom Vee. Tak nastává rušný běh jejího, dosud klidného, života. Někdo ji začne sledovat a Nora má pocit, že je to Patch, protože je divný. Vždyť i nová školní psycholožka ji před Patchwerkem..ehm, Patchem varuje, nechce, aby se s ním Nora stýkala.
     Další problém je takový, že nový spolužák Elliot asi nebude tak svatý, hodný, milý, úžasný, protože byl obviněn z vraždy své přítelkyně (byla oběšena). Proto odešel ze školy. Nora se ho pak začne bát, nejvíce po tom, když byla Vee někým napadena. Kdo to byl? Patch, Elliot, nebo úplně někdo jiný? Nora si nemůže být nikým a zvláště ničím jistá. Vždyť má přeci halucinace! Nebo také nemá.A pak se dozví tajemství o Patchovi a zároveň i o sobě.

     Začínám se o sebe bát, protože se s varováním, že je to opravdu špatné, nemůžu zcela ztotožnit. (Asi to svedu na to, že mám psát bakalářku. To víte, ten stres, lenost a prokrastinace intelektu neprospívá. Takže to není mnou. Tak!) Začátek se mi moc nelíbil a hloupé mi to přišlo. Možná je to hloupé i pak. Ale já si od toho odpočinula. Čekala jsem, jak vlastně Nora přijde na to, co je Patch zač. Musím konstatovat, že dneska se bez internetu správná hrdinka neobejde. (A to  Nora chodí do knihovny, ale raději si doma zapla stařičký počítač. Vidím v tom jistou podobnost s Bellou - její starý počítač je snad ještě starší.) Poté jsem čekala, kdo jí to sleduje a pak jsem čekala na konec. Myslím, že bych si měla naordinovat nějaké pořádné čtivo, nebo budu tyto knihy za chvíli považovat za vrchol literární tvorby současnosti.

   

08.04.12

Tabu v literatuře?

     Dneska si tak sedím ve vlaku. Drncám domů a prohlížím si písmenka v dubnovém čísle Pevnosti. Písmenka jsou zajímavá a pak mě trkne do očí zvýrazněný cítat z článku.

"Polansky neváhá využít ani tak tabuizované téma, jako je vražda dítěte, což je v americkém románu takřka nemožná věc."

FAJKUS, Martin: Léčba ostrou břitvou. Pevnost. Roč. 2012, č. 4.

     Musím si vzpomenout na nový bestseller, který jsem tedy zatím nečetla a zatím to nemám v plánu: Hunger Games. Suzanne Collins je americká spisovatelka a píše o zabíjení dětí. Dále tu je, i když tedy anglický spisovatel, William Golding a jeho Pán much, kde také byly zabity děti. Je pravda, že v těchto knihách se zabíjí děti dětmi, ale není to samé? A když Golding dostal Nobelovu cenu, tak to přece nemůže být nic špatného! (Pro některé poznámka: ironie.)

Další literární tabu je/bylo vztah dospělého muže s mladou, nezletilou, dívkou. Ano, Vladimir Nabokov a jeho Lolita. Výborná kniha, která byla jeden čas zakázaná. Dále byl v knihách zakázaný přílišný popis pohlavního styku. Například Lady Chatterleyové Davida Herberta Lawrence byla ještě v 60. leteh minulého století cenzurovaná, samozřejmě že v Americe.

Také si můžeme vzpomenout na soud s Gustavem Flaubertem. V Paní Bovaryové se objevila polopřímá řeč a čtenáři si prý mysleli, že to neříká literární postava, ale sám vypravěč, tedy Flaubert. 

Zdá se vám to absurdní? Mně tedy ano. Udávala jsem příklady už dlouho staré, dnes máme jinou dobu, ale tento citát, jako by říkal něco jiného. Nevím, proč máme nějaká tabu v literatuře. Někdo se obává, že se tím budeme řídit? Budeme brát knihy, beletrii, jako návod? Ano, ano, fanoušci různých kriminálních seriálů mohou namítat, že se často objevuje vrah, který páchá trestné činy dle knih nějakého autora. Ano, ve fikci se někdo řídí fikcí. 

Já jsem toho názoru, že literární fikční světy by měly být svobodné. Neměla by tam být pravidla, která udává společnost aktuálního světa. Fikční svět má svá pravidla, která vymýšlí autor. Autora formuje společnost. A když chce psát o vraždě dítěte, o pedofílii, o nevěře, tak ať píše. Nemusíme to číst. Přečte si to jen ten, kdo chtít bude. 

Twilight má velké množství odpůrců a stejně to nikdo nezakázal.


05.04.12

CHARLAINE HARRIS: Mrtví pro svět

     Konečně jsem se po dlouhé době přesvědčila o nutnosti dočíst čtvrtý díl, aby mi tu jen tak neležel s velkou vrstvou prachu na obalu. (Teď se na něho bude dlouho prášit, protože si určitě nevzpomenu, abych ho brzy vrátila kamarádce. Jak běžné.)
     Mrtví pro svět přímo navazují na dění předchozího dílu. Stále se příběh točí kolem hlavní hrdinky Sookie. (Kdo by se netočil kolem sexy blondýny, že?) Dále se točíme kolem sexy upíra Erica (Točíme se kolem něho rády!), který se rozkmotřil s čarodějnicemi - Eric zlobil (nechtěl mít sex s hlavou čarodějnic - tedy ona to měla být jiná část těla, i když..) a tak byl proklet a ztratil paměť. K tomu se přimotala sexy blondýna čtoucí lidem myšlenky a vzala si ho k sobě domů (Závidíme!). Sexy upír je tak roztomile hloupý (až se mi to někdy nelíbí; oslovení "milenko moje" by se mi také nelíbilo a určitě nijak nevzrušovalo, ale já nejsem sexy blondýna). Sookie se zakouká, Eric se zakouká a máme tu sexuální vztah.
    Dalším mužem je vlkodlak Alcide (Ach!), kterého Sookie informuje o čarodějnicích. Ano, chápete to dobře. Zamotají se do toho i vlkodlaci a i někteří měňavci (v seriálu v původním znění: schapeschifter, v  českém znění: polymorf). Sookie štve, že Alcide má stále poměr s Debbie (ta se jí jednou pokusila zabít, možná nezůstane u toho "jednou"), ale sama nemá ponětí, jestli by s Alcidem chtěla být něco mnohem víc, i když ví, že potřebuje hodnou slečnu a ona hodná je. (Pozn. Sookie stále fňuká, že její bývalý přítel je v Peru.) Ano, má to složité. Koho si vybrat? Prvního, druhého, třetího? Všechny?
     Dalším problémem je zmizení bratra Jasona (ano, toho sexy chlapíka). Takže vidíte, že se toho musí vyřešit spousta.

     Příběh je vyprávěn Sookie (ich-forma), takže se dočteme spoustu soukromých myšlenek sexy blondýny o sexy upírovi a sexy vlkodlakovi. Většinu knihy se zabýváme čarodějnicemi a tím, že při zavolání na policejní stanici nám řeknou, že Jasona opravdu ještě nenalezli. Jsme také několikrát informováni o tom, že sexy blondýna umí číst lidem myšlenky. Příště si budu dělat čárky, abych věděla, kolikrát to bude v knize zmíněno.
     Na scénu přijde i nová kouzelná (pohádková) bytost. Víla. (S Amálkou nepočítejte.) Zajímavé bylo, že Sookie vůbec neřešila to, že existuje něco jako sexy víla se špičatýma ušima. Přešla to bez dlouhého vnitřního monologu. Možná se někdy dočkáme a v tomto fikčním světě budou ještě orkové, trolové, trpaslíci a bůh ví co ještě. Splácat se může všechno, když víme, že papír snese všecko. (Třpytící se upíři nám tu snad nehrozí. I když..) Uvidíme, co nám další díl přinese.