Miloš Urban: Sedmikostelí
hrubostem dvacátého stoletímilosti
pověsti byly bez výjimky krvavé.
Tu skálu nedávno radní odstřelili kvůli panelovému sídlišti.
Netřesk.
v jinošských letech jsem se vzdálil sám sobě, své cestě určené osudem. Sešel jsem z ní a osud zasáhl, aby mě na ni vrátil. Ne
Pendelmannová.
ledový kvádr
Sebevraždě inženýrky Pendelmannové scházel mediální půvab.
hranatou šedivou gobi
člověk dvacátého století, kdo nejvíce snil a nejhůře chyboval.
Krása.
josefínské pokrokářství,
asanace
strašlivý holocaust pražský
A tu se změnily časy, má smutná země už byla jinou zemí, kolem ní jiná Evropa a kolem té jiný svět.
Gotičtí stavitelé
přišli se stylem, který dokázal
vítězství ducha nad hmotou.
Nějak se vzepřít řádu, který jsem považoval za špatný, zvrácený, vražedný. A tak jsem připadl na myšlenku dát se k policii.
zélotou
omydlené hrubosti,
Albertovem, nikdy nezastavěné, zachované
Boží muka a páchaly se tam strašné vraždy,
probodala nenávist Čechů k paměti.
elegán v černém cestovním plášti nemoderního střihu,
mou pozornost nepoutal, ale na pozadí šedé omítky a geometrických linií domu
ironii, ne-li lehký výsměch.
Nepatrný mužík
Jak jsem měl ještě téhož dne poznat, neodešli daleko.
Patřil mezi ty, kteří případ Pendelmanová předčasně uzavřeli jako sebevraždu.
Rodinovo dláto,
čínského jadeitu se
"Matyáš Gmünd."
Raymond Prunslík."
"Z Lübecku."
pánů z Hazmburka,"
Druhou budu já, umínil jsem si. A tu se někde rozesmály hlasy a nikdo kromě mě je neslyšel.
Co když se s tou groteskní dvojicí nevidí poprvé?
Viděl jsem ústa, která mlčí.
Květoslav."
růží, již dostala od Gmünda, jemně udeřila do čela. Starověký projev přízně.
černá jako asfalt.
Václavák.
řecké agory.
zjistit, jak dopadají první paprsky světla do jednotlivých
A co my víme, třeba se poměry změní.
dal Karel popravit:
Josefem Mockerem,
sama od sebe povyrostla,
sedmero krkavců.
Branbergerské kaple
ušklíbl andělíček.
Devátý, desátý, jedenáctý
nikde žádná okna, nikde žádný strop.
porostlý železnými a kamennými květy.
Nedají se přečíst. Přesto jsem si jist obsahem nápisu, můžu ho přečíst po paměti: "Poslyšte divu smutného, že Lochmar syna mého Šimona z okna vyhodil..."
Můj mackintosh filmového detektiva
Horace Walpole: Otrantský zámek.
triedr.
narezlý holub;
lidská noha v džínové nohavici,
raglánem.
polobotce.
Drapl po ní a přiložil si ji k volnému uchu jako sluchátko
ukazovala
někam ke Slupi.
odtržené, odlomené.
je určitě celý, protože ji pozval na návštěvu nemocničního apartmá,
údy na svém místě.
popudilo to také Junka
Záhira.
hochštapler
rozčiloval se Junek
Řehoř a Barnabáš.
Skutečně. Byl jsem si jist, že Řehoř s Barnabášem jsou buď architekti, projektanti nebo stavební inženýři.
Zvěstování Panny Marie.
Slupi
delicius.
výtoňském viaduktu
vyzáží
připomíná ostře ořezanou tužku.
Faustova domu.
Noha naražená na stožár je přece i komická ve své tragičnosti. A naše doba si v černém humoru libuje. Co jí taky zbývá? Co zbývá nám? Směju-li se, nezahynu. Zoufáš-li si, zahyneš.
soklem,
Hostina očí. Kdysi
bezuzdnostmi
Znásilněný kostel se vyděšeně chvěl v
lithomorum!
fanda na sny. Vídeňák mě chytl v mládí a nikdy nepustil, to víte, ta moje výška,
vodouš
jespák,
Já vždycky všecko, jak mi krátkej zobák, krá, krá, jak se vám líbí má kravata?"
seděla ta pitomá cibule? Zatracený nadejmání potrápí i lítou šelmu, to si nemyslete.
aby je čert spral a husa kopla."
parku na Dobytčáku, na Karláku, jak se dneska
sinavých richardií, hladkých jako svatební košile, studených jako rubáše. Šel
"Matyáš, Koniáš, to je mi dvojka,"
Jejich historie je mrtvá. Naše
"Jsou to story jako z Tóry, co
měštěnínů,
menhiry
rozkládal bájný Libušin labyrint, jabloňový sad
olbřímí
černá, osmiboká,
hranolová, tesaná z bílého mramoru
Jan Žižka
nejhorším ztělesněním českého křupanství,
asiatského barbarství
kameje
Želivský, terorista v kněžském hábitu, to
Slepý národ - slepý vůdce. Jak
Kverulant z Husince nemusel uhořet, kdyby měl v sobě pokoru a kdyby ho nepoháněl mesiášský komplex, kdyby
Kdybych byl rádcem českého krále - či lépe královny, neboť ženy nerady obětují vše, na rozdíl od mužů -, zasadil bych se o vydání glejtu.
aby se zboření jakéhokoli objektu smělo uskutečnit nejdříve sto let poté, co o tom bylo rozhodnuto. Lidé
zesílená nároží věžových domů by utlumily vražednou rychlost obrněných limuzín a
Město náleží chodcům,
mázhauzem
krása a vidíme ji my, kteří jsme jí
my, pro něž je "avantgarda" prázdný pojem a "nový" sprosté slovo
magistrál, řeznických nožů zakrojených do srdcí měst.
kampanilu,
logika: kde končí zbožnost, začíná šílenství.
Bestia triumphans.
portikem.
Priapus
postříkána nápisem,
budu udiven, že na nějaké léžím, že jsem dávno nesešel
jehož historii vám zde, ve svém podivuhodném vězení
nějakou dobu líčím.
prýští z uší vlastní černé svědomí, každému
Tělo jí zakrýval tmavý háv s jakýmsi stříbrným kroužkem na prsou. Úzká bílá tvář orámovaná kápí ztratila svou obvyklou tučnost,
Hlavova ústavu
ryze účelově si zařídí brloh každý jezevec, neboť nepozná, že obývá pouhou díru v zemi.
Dlažební kostka - varování ulice.
Otrantský zámek Angličana
Kvůli utrpení nevinných se nedívám na televizi a nečtu noviny."
připomíná vousy divého starce.
diadém?"
vysoce nebezpečné individuum se zálibou v divadelních efektech.
Trug
přiboudlá
morbidní estetika toho obrázku mi zabránila se nad těmi dvěma ustrnout.
Jsou to nafoukaní tupci, oba dva, a jeden horší než druhý. Barnabáš je nabob a velké zvíře, patří mezi nejvlivnější stavitele v Praze.
Počítač je nám, jako ve většině případů, na nic, ale copak neznáme tradiční metody, jak pracovat s fotografií?
osička.
štěpánské věži
zlatých tolárků, vytrousených na dlažbu jezdcem, jehož kůň nad ránem procválal městem.
desperáti však nastříkali svůj rebelský
vejpůl,
přemrštěnost?
přehnanost
estetický spektákl v blízkosti novoměstských kostelů či
Sedmikostelí
Panna Marie na Slupi
propachtovanou
Emauzy
Karlov
Štěpánem
Apolinářem
crème de la crème
hledět nahoru a hledět nazpátek, to jsou jediná řešení naší bídné situace
Její vzhůru vyčesané, plápolající
kavernách,
podzemí vybetonovat.
Vincence Morstadta?
Josef Mocker,
Den, jenž venku řval, si tady vystačil s šepotem. Čas, co se venku hnal, tu nesměle přešlapoval na místě.
homunkula.
Logika jazyka odporuje řádu kosmu, to je známá věc. Jazyk stvořily chytré, ale velmi nepokorné a nadmíru zpupné děti,
železná panna norimberská
vyšehradské hydry, a zasloužil se o erekci gigantického menhiru na Žižkově,
milíř.
Caspara Friedricha,
rafije,
0 komentářů:
Okomentovat