29.12.13

DAN WELLS. Já, Monstrum

John Cleaver #2

    První díl Nejsem sériový vrah se mi líbil hodně. Byla jsem nadšená, když jsem v knihovně viděla Já, Monstrum. Upřímně nechápu, jak si to ostatní čtenáři mohli nepůjčit a nechali tam tento literární kousek jen tak ležet. A je to novinka! Neskutečné. Styďte se! Stydíte se?

Já, Monstrum začíná pár měsíců po skončení první části. John se snaží vyrovnat se svým vnitřním démonem, Monstrem, jenž se snaží Johna ovládnout. John chce aspoň něco zapalovat, když už "nemůže" nikomu ubližovat. A v noci se mu zdá o tom, jak si "hraje" s Brooke, s dívkou, která se mu hodně líbí. Sociopat, který sní o tom, jak ve sklepě zapíchne svou lásku, a my mu ještě držíme pěsti.
     A pak se ve městě začnou objevovat mrtvá těla zmučených žen. Je vrahem člověk, nebo démon jako ten minulý vrah?

    Tento díl je stejně jako předešlý vyprávěn ich-formou z pohledu Johna. Díky tomu se můžeme Johnovi pořádně podívat do hlavy a sledovat jeho myšlenky - jak ty normální, tak i ty zvrácené, kterých je požehnaně. John by se také chtěl určitě svým čtenářům podívat do hlavy. Ale myšlenky ho nezajímají.
    Psychologie je stejně výborná jako v prvním díle. Sledujeme, jak se John přemlouvá, aby udělal něco špatného, a zároveň, aby to nedělal. Snaží se dodržovat pravidla, aby udržel Monstrum na uzdě. O těchto Johnových pravidlech ví jeho matka, která ho nutí, aby je dodržoval, takže mu to nijak neuhlehčuje. A to známe všichni. Jakmile nás někdo do něčeho nutí, tak se nám to prostě dělat nechce. V tomto momentě je John pro mě skutečný, uvěřitelný.

    Pasáže z márnice jsou celkem poučné. Tedy za předpokladu, že si autor problematiku balzamování těl pořádně nastudoval a nevymýšlí si. Popisování různých balzamovacích úkonů nemusí být někomu příjemné. 
    Celkově je Já, Monstrum temnější, děsivější a nechutnější. Nejen tím, že nevíte, zda se John podvolí Monstru a začne páchat zlé věci, ale hlavně díky hlavnímu záporákovi. Pan Crowley byl dobrák od kosti, tento je opravdu zlý. 
    Poslední část knihy byla velmi napínavá a děsivá. Ale nemyslím tím děsivá jako děsivá kvůli strašidlům a bubákům. Celá kniha se četla dobře a rychle, ale ten konec budete chtít přečíst co nejrychleji, abyste věděli, jak to skončí. A nejlepší na tom zlu ve knize je to, že je Dan Wells schopen ho zabalit do úhledného vtipného balíčku a převázat ho sarkasmem.
   
    A abyste neřekli, že je autor jen magor, co píše jen o sociopatovi a vrazích, zabýval se zde trochu i vážným tématem - domácím násilím. Sice tomu není věnován velký prostor, ale je to tady! Ukazuje dva typy žen - Johnovu matku, která se raději rozvede, aby se nemusela nechat bít, a Johnovu sestru, která si to svým milým vyříká a uvěří mu, že už to nikdy neudělá. Já to dělám jen pro tvé dobro! Myslím, že je z textu jasné, k jakému řešení se autor raději přiklání. 
     Možná je to trochu paradox, že v knize o sociopatovi, který by rád ubližoval, se objevuje takové téma, které se samozřejmě vyhodnocuje jako špatné. Působí to na mě tak, že autor chce zdůraznit, že je John fikce, a ještě chce působit trochu výchovně. Nikdy nevíte, jaký mladý sociopat bude tuto knihu číst a co si z toho vezme.

    Já, Monstrum je vtipná psychologická kniha pro mládež - no, dneska je mládež zvyklá na ledacos. Líbilo se mi to mnohem více než první díl. Dávám čtyři hvězdičky a moc se těším na třetí, závěrečný, díl. 
   

12.12.13

KAT ROSENFIELD. Konec a smrt Amelie Anne

     Jak jsem se k této knize dostala? V nabídce recenzních výtisků byly tři knihy - dvě pokračování sérií, které jsem ještě nečetla, a Konec a smrt Amelie Anne. Byl to jednoduchý výběr.
    Podle anotace jsem čekala detektivku. Tedy možná. Jistá jsem si nebyla. Začala jsem číst bez předsudků a bez přednázoru.

     Rebecca odmaturuje a těší se, až po prázdninách odjede studovat na univerzitu. Přesněji řečeno - až opustí své rodné maloměsto. 
    Komplikuje jí to James - přítel, který chce ve městě zůstat kvůli svému otci (zemřela jim matka). Rebecca ho nechce opustit, ale ví, že až skončí prázdniny, bude muset. A tak James na začátku prázdnin po pohlavním styku ukončí jejich vztah. Po tom touží každá žena a dívka. 
    Další komplikací je nalezené tělo mladé neznámé dívky, kterou někdo zabil. 
    Rebecca přemýšlí o životě svém i mrtvé neznámé. 

    V knize jsou dvě příběhové linie. Jedna, jež je vyprávěna ich-formou z pohledu Rebeccy, i když některé pasáže jsou jakoby vyprávěné er-formou zcela nezúčastněným vypravěčem. Druhá příběhová linie je celá vyprávěna er-formou, týká se Amelie Anne - dočteme se o tom, co se dělo před tím, než byla zabita. A proč byla zabita.

    Autorčin styl je zdobný - hojné metafory a přirovnání. Místy poněkud básnické. Předpokládám, že se tento styl nemusí zamlouvat všem - hlavně těm, které na knihách zajímá spíše jejich děj. 
    Často se ve vyprávění skáče do minulosti - čas od času se mi stávalo, že jsem netušila, o čem se zrovna vypráví, ale stačila chvilka a opět jsem byla v obraze. Přičítám to i k tomu, že jsem četla během únavy, takže jsem čtení nevěnovala stoprocentní pozornost. 

    Během čtení jsem nevěděla, jaký mám na tento literární počin názor. Doufala jsem, že až to dočtu, že se to vyjasní. Nevyjasnilo. 
    Ani nevím, o čem chtěla autorka primárně psát. Jestli o vraždě a jejím vyšetřování, o mladé slečně, která chce odejít z rodného města, ale nechce opustit přítele, nebo o městě, které se snaží vypořádat s vraždou. Bylo to o všem. 
    Myslela jsem si, že Konec a smrt Amelie Anne bude detektivka. Nebyla. Ani trochu. Informace o vraždě jen posouvaly hrdinčino přemýšlení o životě. Toho zde bylo dostatek, takže jsem spíše pro označení "psychologický román". Myslím, že se autorce podařilo vykreslit životní nejistotu, kterou poznal snad každý z nás, takže jsme schopni Rebeccu chápat. 
    A vykreslení maloměsta se mi taktéž líbilo. A opravdu chápu, proč chtěla Rebecca utéct. Zobrazení nálady ve městě bylo reálné - vražda byla z počátku senzací a tématem nekonečného tlachání, poté nastala ve městě paranoia, protože vrahem byl někdo z nich. 

    A co se týká Rebeccy, kromě toho, že jsem jí rozuměla, mě moc nezaujala. Nebyla moc popsaná - ani se nedozvíme, co má ráda a co chce studovat. Jen čteme její myšlenky o budoucnosti a o Amelii Anne.
    Do Jamesovy hlavy se nedostame a víme o něm jen drobnosti. Amelie Anne byla pro mě zajímavá a sympatická. Bohužel její osobnost nedostala moc prostoru.
   
    A jak Konec a smrt Amelie Anne hodnotím? Psychologie města i Rebeccy se mi líbila. Líbí se mi nápad se dvěma příběhovými liniemi. Básnický styl psaní se mi líbí tak půl na půl - záleží na náladě. Dávám dvě a půl hvězdičky. Je to jiné než knížky, co jsem četla. A nečetlo se to špatně. Čtení je to rychlé. A jestli doporučuji? Vezměte si to do ruky, zkuste to a uvidíte - už ze začátku lze poznat, zda se vám to bude zamlouvat, nebo ne.

Děkuji nakladatelství Egmont za poskytnutí recenzního výtisku.

06.12.13

RAINE MILLER. Nahá

Aféra Blackstone #1       

    Erotické romány čtu ve chvílích, kdy si chci odpočinout a nechci číst o ničem násilném a hlavně složitém - erotické romány jsou jednoduché dostatečně.
    O Nahé jsem věděla pouze to, že existuje. A když jsem Evu, zdravím, požádala, aby mi půjčila něco z té erotiky, dostala jsem tuto drobnou knížečku.

    Brynne je studentka restaurátorství a přivydělává si jako modelka - fotí umělecké akty. Není nic vidět a mužům se to hodně líbí.
     Na výstavě svých fotografií se seznámí s Ethanem Blackstonem, majitelem bezpečnostní agentury, který si jednu fotografii koupí. Odveze ji domů a od druhého dne ji začne zvát na rande. A také do své postele. Brynne Ethanovi podlehne, ale oba mají svá tajemství. 
     Vypravováno je to ich-formou z pohledu Brynne. Takže nevíme, jaké myšlenky má Ethan. Ale vzhledem k tomu, co dělal s Brynne, je to asi zcela jasné, na co myslel. 
     Nahá je nerozpracovaná. Značně uspěchaná. Potkají se. Druhý den souloží. Třetí den souloží. Souloží. Souloží. Malé drama. Souloží. Souloží. Velké drama. Konec. 
    Erotické scény jsou mnohem rozepsanější než psychologie postav. A to ty scény nejsou nijak dlouhé. Popisy prostředí takřka nenajdete. Jsou tam, jen aby se neřeklo. V každé knize jsou přeci popisy prostředí, tak já budu mít také nějaké popisy prostředí. Tak! 

    Brynne jako hlavní hrdinka na mě nepůsobila sympaticky. Kdysi se jí stalo něco ošklivého, co se týká sexu, ale detaily nám autorka neřekne, takže Brynne ani nemůžeme moc pochopit. 
    Ethan je bohatý a děsně sexy. A je velmi dominantní. A bývalý voják.
    Během čtení jsem nechápala, co Ethan na té Brynne má. Proč se do ní zamiloval a proč má erekci, jen si na ni vzpomene. Jejich škádlivé slovní přestřelky mi nepřišly škádlivé a ani trochu vtipné. Přitom se jim oba tak smáli. Autorka chtěla, aby to mezi nimi tak bylo, tak, čtenáři, nad tím vůbec nepřemýšlej a jen čti! 

     Zajímá mě, jak se tento příběh bude vyvíjet dál. Jsem zvědavá, jestli autorka přijde s něčím zajímavým a nečekaným. Tento díl bohužel zajímavým nebyl. Dávám jednu a půl hvězdičky. Bylo to krátké (což je ale i mínus) a rychle se to četlo. Je to prostě jen harlekýnka v hardbacku.
    

01.12.13

Bíglovský listopad #3

 Zdá se to jenom mně, nebo byl ten listopad nějaký rychlý? Mám pocit, že jsem vůbec nic nestihla. A že jsem měla plánů. 
Aspoň jsem připravila referát na Arabesky, odučila jsem (= oddrmolila jsem) na didaktice světový realismus. A teď abych se začala připravovat na zápočtový týden. A celkově na zkouškové. 
Prvních deset dní v prosinci budou nepěkné, musím totiž dočíst Švejka. Mé počty mi řekly, že je to 81 stran na den, abych ho stihla dočíst k zápočtovému testu. 
Jak se znám, tak ho nedočtu. Zase.

Knihy.

Žádná sláva, přátelé. Během listopadu jsem dočetla pouhé čtyři knihy. Musím se nad sebou zamyslet. Opravdu. 

Prokleté sestry. Vzhledem k tomu, že to byl recenzní výtisk, tak jsem tuto knížku musela dočíst. Na několik měsíců si dám od L. J. Smith pauzu. Toto by mě ve velké dávce zabilo. Fakt. 117 stran.

Arabesky. Jan Neruda. Od něho jsem nic jiného nečetla. Ani Malostranské povídky. A nevím proč. Je pravda, že jsem se u toho chvilkami nudila a nevěděla jsem, co vlastně čtu - někdy prostě nevnímám. Ale některé texty byly fajn. Nejvíce se mi líbilo Ty nemáš srdce!, je to parádně zvrácené. A Byl darebákem také nebylo špatné. A díky referátu jsem asi pochopila, proč je Neruda pro vývoj české prózy tak důležitý. 240 stran.

Nemožná holka @adorkable. To byla fajn vtipná kniha. Recenze je, takže se o tom nemusím hodně rozepisovat. Je to trochu něco jiného - může za to hlavně netypická hlavní hrdinka, která někomu sedne a někomu ne. 318 stran.

Polibek půlnoci. Já jsem to opravdu dočetla. Nevěřila jsem tomu, ale dokázala jsem to. Je to hodně podobné Bratrstvu černé dýky, ale opravdu hodně. Kvalitativně mi to přijde stejné. Jasně, teď mi můžou začít nadávat fanoušci Wardové. Možná mě to bavilo o trochu víc. Každopádně mi Eva půjčila druhý díl, takže s touto sérií budu muset (ne)dobrovolně pokračovat. 184 stran.

Jsem docela překvapená, ale rozečtených knih mám stejně jako minulý měsíc. Tedy... Rozečtené jako ty, co jsem tento měsíc četla. Třeba Švejka jsem během listopadu ani jednou neotevřela.

Skočný příliv. Moje první severská detektivka. Nemůžu se začíst. Ale to není tím, že by to nebylo dobré, jsem na začátku, čekám, že se to ještě rozjede, ale tím, jak jsem byla unavená z referátu. Chtěla jsem spíš něco oddechového, milého, úplně blbého. Znáte to, ne? Každopádně to musím přečíst, protože je to recenzní výtisk od Martinusu. Omlouvám se, že mi to tak trvá. 66 stran.

Nebezpečně krásný. Víly! Od té doby, co jsem přečetla Železného krále, mám ráda víly. Tady jsou to ale mrchy mrchovaté. Každopádně jsem zatím jen na začátku, ale ráda bych to dočetla. 44 stran.

Konec a smrt Amelie Anne. První a asi i poslední, protože mi to děsně trvá, recenzní výtisk od nakladatelství Egmont. Jsem už skoro na konci a já pořád nevím, jestli se mi to líbí, nebo nelíbí. Pere se to ve mně a prostě se nemůžu rozhodnout. To se mi už dlouho nestalo. Kniha to není dlouhá, ale mně to tak trvá! 177 stran.

Na půl cesty do hrobu. To je docela oblíbená upírská série, kde nejsou jen upíři. A je to hvězdičkové. Je tam sex. Chvilkami je to vtipné. Postavy jsou v pohodě. Je to akční. Napínavé. Nemám s tím problém. 156 stran.

Nahá. Tuto knihu jsem rozečetla posledního listopadu večer, abych nahnala počet stran, protože je to malé a má to velká písmenka. A je to hloupé. Značně uspěchaný erotický román. A tím nemyslím to, že by se ten chlap hnedka udělal. Asi by to mohlo být propracovanější. Každopádně se s tím nebudete trápit dlouho. Je to taková harlekýnka v hardbacku. 85 stran.

Přečtené strany za listopad: 1387.
A jdeme na mé oblíbené počty, kterými vás nebudu zatěžovat. V prosinci musím přečíst 2 371 stran! Přemýšlela jsem, že toto počítání od ledna vynuluju, začnu pěkně s čistým štítem, což je 1600 stran. Srabe!, řekla mi má úžasná korektorka Kristina. Takže je jasné, že musím v prosinci hodně, hodně, hodně číst, abych mohla v lednu začíst s čistým štítem. 

Seriály.

Já jsem tak moc musela pracovat na referátu, až jsem se musela uklidňovat seriály.

The Big Bang Theory. Ahaha. Když to bylo in, tak já byla out. Teď jsem taky out, protože už to není tak in. Nebo ano? Začala jsem to sledovat od začátku a dostala jsem se k páté sérii. A víte, jak to mám s pátými sériemi? U nich prostě končím. Seriál mě pak už nebaví. Ale předpokládám, že čas od času se na nějaký ten další díl podívám. A nemám ráda Penny. Je hloupá. A je tam, jen aby byla pěkná. Nemám ráda hloupé lidi. 94 epizod.

Reign. Nový seriál. Historický. Marie Stuartovna v hlavní roli. Když byla náctka. Líbí se mi to, ale je to pro náctileté. Je to fakt znát. Taková historická Gossip Girl. Ale je tam krev a násilí. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet. 4 epizody.

Zhlédnuté epizody za listopad: 98.

Filmy.

S filmy to bylo tento měsíc hodně špatné. Ale bylo hodně epizod.

Sinister. Horor. Docela děsivej. Hlavně lekačkama. A tedy hlavně díky hudbě. Už na začátku jsem říkala, kdo vraždí. A strefila jsem se. A když jsem sama doma, tak si na to vzpomenu a dělám, že vůbec nejsem.

Hannah Montana. Já se chtěla dívat na něco úplně blbého a vyšlo mi to. Je to blbé.

Thor. A tohle taky. Já nevím, nějak mě to nezaujalo. Nudila jsem se. Avengers se mi líbil, Iron Man se mi líbil, ale tohle ne. Tohle vážně ne. 


Doufám, že za prosinec stihnu všechno přečíst. Ráda bych ještě dočetla děvět knih, abych měla přečtených 70 jako minulý rok. Nebude to sranda. A děsně se těším na Hobita. A přijede má spolubydlící, která se odstěhovala daleko. A bude vánoční večeře. Je prostě hodně věcí, na které se těším. Na co se těšíte vy?
Tak se mějte famfárově a hodně čtěte! 

A málem bych zapomněla. Bíglové mají fejsbuk.

23.11.13

Bíglovský hudební (ne)vkus.

Sice v tomhle nejsem nijak originální, ale chci vám ukázat, co vlastně poslouchám za hudbu, když poslouchám hudbu. 
Chtěla bych vás postupně seznámit s různými písničkami, které mám ráda nebo jsem je náhodně objevila a něčím mě zaujaly. 


 

Emilie Autumn. Fight Like a Girl

EA mám moc ráda. A to opravdu moc. Byla jsem šťastná, když jsem mohla jet na její koncert do Vídně. Všem zůčastněným ještě jednou děkuju. Snad budeme mít možnost se na jejím koncertě ještě jednou setkat.

Její písničky poslouchám často. Doma sice ne, ale venku, bez empétři přehrávače a sluchátek mě nepotkáte, ji poslouchám. I když teď si dávám od ní pauzu, ale ono to EA období zase začne.

Fight Like a Girl není moje nejoblíbenější písnička od ní, ale je jediná, která má videoklip. Proto jsem ji vybrala. Určitě to nebude poslední příspěvek o EA. Na to ji mám moc ráda. Takže vám řeknu, jaká je moje nejoblíbenější, jakou jsem slyšela jako první. Budu mít aspoň co přidávat.

Znáte Emilii Autumn? Máte ji rádi? 
Pokud ji neznáte, líbí se vám Fight Like a Girl? 
 

19.11.13

L. J. SMITH. Prokleté sestry

     Říše temnot #2

      Asi víte, že nejsem velká fanynka spisovatelky L. J. Smith. A určitě se divíte, proč její knihy vůbec čtu. To se divím i já. Odpověď je jednoduchá. Chci objevit alespoň jednu její knihu, která se mi bude líbit. Hledání ale asi jednoduché nebude. To abyste věděli, proč se s těmito knížkami trápím.

     Tři upíří sestry - Poštolka, Jeřabina a Nefrit, se rozhodly pro obyčejný život mezi lidmi, k tomu jim má pomoct teta Opal, která ostrov Říše temnot opustila před lety. Když sestry dorazí k tetě Opal domů, naleznou ji mrtvou. Zavražděnou - dřevěná laťka od plotu v jejím těle je důkazem velmi kvalitním. Při zahrabávání jejího těla na zahradě je zahlédla lidská dívka Mary-Lynnette. Ačkoli neviděla, co přesně zahrabávají, měla jisté obavy, se kterými se svěřila bratru Markovi. Oba se dohodnou sestry navštívit, aby mohli zjistit, jestli je Opal v pořádku. Sestry si vymyslely výmluvu, proč je Opal pryč - je na dovolené. Mary-Lynnette začne ještě více pochybovat. A k tomu se ještě objeví Ash (ten byl i v minulé knize) - bratr upírek. Sestry si myslí, že vrahem je Ash. Je opravdu vrahem Ash? Nebo je to někdo jiný? Přežije Mark s Mary-Lynnette, nebo budou muset kvůli porušení zákonu Říše temnot umřít a s nimi i sestry upírky?

     V Prokletých sestrách máme celkem šest hlavních postav. To je docela dost na to, že kniha má méně jak dvě stě padesát stran. Ačkoli název naznačuje, že by hlavními postavami měly/mohly být upíří sestry, není tomu tak. Děj se kolem nich točí, ale jejich pohledů na situaci je dost málo.
      Podle mě je nejhlavnější postavou Mary-Lynnette, dívka, která má ráda noc a hvězdy. Psychologie této postavy je nejlépe napsaná. Zbytek postav snad ani psychologii nemá. To je největší chyba celé knihy. Ani jedna postava není živá. Jsou nudné a mdlé. Náznaky nějakého charakteru by byly, ale náznaky nedělají uvěřitelnou a zajímavou postavu. Díky tomuto mi bylo jedno, co se postavám stane. A vzhledem k tomu, jak byly napsané, to bylo asi jedno i těm postavám. 
    Ash měl již z minulé knihy dobře našlápnuto na status zajímavé postavy, bohužel to autorka nedokázala dotáhnout. Upíří sestry nejsou nijak zajímavé. Jsou krásné a úžasné. O takových hrdinkách už mě nebaví číst. Zvláště ne o takových, co si vezou koťata zavřená v kufru a pak se diví, že se udusí. Chuďátka koťátka. 
     O postavách nemá moc smysl něco říkat, to budete mít jako překvapení, když se rozhodnete tuto knihu číst.

    Styl psaní je eldžejsmitovský. Stručné popisy. Krátké jednoduché věty. Nijak zajímavé. Žádná ozvláštnění nenajdete. Od ní vlastně nic takového nečekáme, že? 
     Vyprávěno je to ich-formou z pohledu více postav - nejvíce Mary-Lynnette. Ale to se už opakuji.

     A děj? Ten je stejně mdlý a nudný jako postavy. Dvě stě padesát stran není moc, ale na tento příběh je to docela dost. Nemám pocit, že by autorka byla nějak vykecávací, ale... Ona to prostě dokáže nějak nudně natáhnout a já ani nevím jak. Ta asi neměla problémy s psaním diplomky. Kdyby to byla tak stostránková povídka, tak by to možná bylo snad i zajímavé. *pochybovačně se podívá na knihu*
     Velká míra osudovosti mě v této knize docela dost štvala. Každý druhý je něčí spřízněná duše. Takže nedoporučuji těm, kdo se cítí forever alone

    O Prokletých sestrách toho nejde moc napsat, protože tam vlastně ani moc není. Podle mě je tento díl horší než ten první. A to jsem si myslela, že by se mohla kvalita/čtivost s dalšimi díly navyšovat. Ani nevím proč, ale dala jsem této knize jednu a půl hvězdičky. Možná proto, že je to kratší než Tvajlajt
    Budu muset dále pokračovat v hledání dobré knihy od L. J. Smith. Jednou ji určitě najdu. 

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

13.11.13

SARRA MANNING. Nemožná holka @adorkable

     O Nemožné holce se mezi blogery mluvilo ještě před českým vydáním. Samozřejmě měla kladné ohlasy. Upřímně, kladných ohlasů se začínám bát, vždycky pak bývám jen zklamaná. Nebyla bych to já, kdybych si tuto knihu nechtěla přečíst. Zvyk je železná... Sebetrýzeň! 
    V knihovně to byla novinka, ale nenacházela se v novinkovém regále - zde si prohlížím knihy velmi zodpovědně. Byla to náhoda. Už jsem od pro-mládež regálu odcházela, když jsem se letmo ohlédla. A byla tam. Z takto ulovených knih mám největší radost. Je to úplné dobrodružství. 

    Hlavní hrdinkou je Jeane Smithová, mladá slečna, módní guru v online světě. Nosí oblečení, které by na sebe někdo normální... běžný nevzal. Má úspěšný blog a je oblíbená na twitteru. V offline světě je ale člověk, který moc kamarádů nemá, lidé se jí bojí, myslí si o ní, že je magor (oprávněně)
    Druhým hrdinou je Michael Lee. Hezoun, jenž je oblíben v offline světě. Je úžasný skoro ve všem. Brrr. Michael online nebývá, takže je to online nula.
    Jejich partneři se do sebe zamilují a rozejdou se s nimi. I přes to, že se Jeane a Michael nemají rádi, dají se dohromady.

    Nemožná holka má dva hlavní hrdiny, tudíž vás nepřekvapí, že jsou zde dva pohledy psané v ich-formě. Novinkou ale je, že kapitoly nejsou nadepsány jménem toho, kdo danou kapitolu vypráví. Poznáme to podle koncovek a podle toho, o kom se mluví. Kontext je úžasná věc. Ve vyprávění se ale střídají pravidelně, každý má celou kapitolu, takže se nemusíte bát, že se by se pohledy střídaly v rámci jedné kapitoly. 
    Narazíme zde i na tweety, blogočlánky, různé seznamy a smsky. Text tak chvilkami nepůsobí tak jednolitě. Osobně bych uvítala více takového oživení, třeba blogočlánky, které Jeane píše. Člověk by se třeba něco dozvěděl o té módě.

     Jeane jako hlavní hrdinka je dost netypická. Samostatně myslí. Není extrémně krásná. Není vyhublá. Nemá velká ňadra. Není vysoká. Má barevné vlasy a nosí šílené oblečení - dost barevné, které se k sobě moc nehodí. Je inteligentní, sarkastická, rozumná, drzá, jízlivá a vtipná. Skoro celá já. Pro mě dost sympatická, ráda bych ji naživo poznala. Šílené lidi mám ráda. Pravda je, že Jeane je někdy zralá na proplesknutí - kvůli jejímu názoru na školu a potom při hádkách s Michaelem: to její chování opravdu moc nechápu. 
    Michael je takový normální mladík, vše zvládá, chová se k lidem slušně a poslouchá rodiče. Michael je ten typ ideálního hodného partnera, který by skoro každou živelnější slečnu začal nudit. A mě nudil. A to jsem o něm jen četla. Je gentleman, ale nikdy z něho nebude Mr. Darcy nebo Mr. Knightley. Jeho postava je krásným kontrastem k Jeane. Autorka se asi držela starého dobrého rčení: Protiklady se přitahují. 

     Nemožná holka mě na začátku čtení tak nadchla, že jsem si říkala, že tomu ty čtyři hvězdičky dám. ! To jsem si dala. Bylo to vtipné, a to sakra hodně, chytré, netypická hlavní hrdinka tomu dodala jistou dávku svěžesti (tím nechci říct, že by typické hrdinky byly zkažené a zatuchlé.... i když ano, jsou) a svižnosti. 
    A pak se ti dva do sebe zamilovali. Příběh začal ztrácet tempo a čtení mě moc nebavilo. Nemožnou holku jsem na několik dní odložila a vůbec mi nechyběla. A opovažte se zmínit, že to dělám s každou druhou knihou. Začala jsem se nudit. Každopádně i po "zamilování" byla Nemožná holka dobrá a čtivá. Ten výborný začátek to prostě celé zkazil - umožnil zklamání z druhé poloviny knihy. 
    A pak konec. Patos. Asi nemusím více dodávat, že?  Ten konec byl patetický a vůbec se mi nelíbil. Byl docela ubohý. Pro mě. 
    Dále mě zklamala sláva Jeane. Byla opravdu moc úspěšná. Jezdila na různé konference po světě, na kterých přednášela. Působí to na mě neuvěřitelně a nereálně. Ale třeba je to ve světovém online světě reálné, co já vím. Asi bych byla radši, kdyby její sláva byla umírněnější a střízlivější.
   
    Celkově ale Nemožnou holku doporučuji. Je to jiné, není to takové uhlazené a harmonické a osudové jako jiné young adult knihy. Tak, kdo je schopný z těchto adjektiv pochopit, jak to myslím, má bod. Jiná slova mě ale nenapadla. Hlavní hrdinka je svá a hlavně není dokonalá. Konečně se nemusím cítit jako nicka při čtení o zlatovlasé krásce, která je blbá a všichni po ní touží.  
    Líbila se mi kritika stádovosti lidí - všichni chodí stejně oblečení a nejsou moc originální. Takoví mi teď přijdou ti hiphaphopsteři. Posláním Nemožné holky je asi (co já vím, co tím chtěla autorka říct) to, abychom podporovali své já, i když je šílené a bláznivé. Hlavně jsme to my a je jedno, co si myslí druzí. 
    Dávám tři hvězdičky. Pokud jste ženského rodu, přečtěte si to, je to milé a není to náročné. Pánům se to asi líbit nebude.
   

01.11.13

Bíglovský říjen #2

Mě to asi nebaví. Opravdu ne. Je začátek měsíce a říkate si, že je času strašně moc, že vše stihnete, že nemusíte s ničím spěchat. A pak je tu další měsíc. Nic neuděláte, nic nestihnete a víte, že i když si myslíte, že máte na všechno času dost, že to není pravda. Ani trochu. 

Žít s pocitem, že máte na všechno času dost, je prokletí. Opravdu. 

Je prvního listopadu, jedenáct třicet hodin. Můj muž vedle mě spí, když já tohle píšu, a vypadá, že má opravdu na všechno času dost. Asi mu závidím.

Takže to shrnu: Je to bída, přátelé. 

Knihy.

     Dočetla jsem celkem 3 knihy. Cukřík dostanu? Stydím se. Fakt. Jako každý měsíc. Musím začít něco dělat, nebo vás budu nudit opakováním.
Nemohla jsem se nějak donutit číst. A hlavně něco dočíst. 

Prozření Mary Dyerové. Kniha, která mě bavila. Recenze je. Doporučuji, je zvláštní. Myslím knihu, ne recenzi.  A to je její výhodou. 221 stran.

Zamilované duše. Recenze je. Bavilo mě to. Sice ne tolik jako Mara, ale bylo to příjemné čtení, když nechcete myslet. 203 stran.

Okřídlená duše. Paráda! Recenze je také. Doporučuji. Jasně, je to brak, ale je to super brak. Bavilo mě to. Přečetla jsem to během jednoho víkendu, a vzhledem k tomu, jak teď moc nečtu, tak to znamená docela dost. Takže pokud máte rádi detektivky a paranormálno, tak přečíst! 365 stran.

      A kolik mám tento měsíc rozečtených knih? 5. Já už se ani nestydím. To nemá smysl.

Prokleté sestry. Druhý díl Říše temnot. Hm. Co říct? Je zde hodně postav, ale ani jedna mě moc nezaujala. Vzhledem k tomu, že je to recenzní výtisk, tak to dočtu. Já si říkám, že jednou prostě narazím na knihu od L. J. Smith, která se mi bude líbit. Věřím tomu. Musí taková být. To by ji jinak tolik nevydávali, že jo? 125 stran.

Spisy II. Kniha se třemi  Borgesovými povídkovými soubory. Borgesův styl se mi líbí. Je někdy i vtipný a ironický. Akorát mi argentinské prostředí nepřijde tak atraktivní. Jsem zatím u druhé sbírky. Ráda bych tento svazek dočetla. 169 stran.

Chvíle před koncem. Já se na tu knížku těšila. Hodně. Ale vlivem nedostatku času, a asi hlavně nenálady, jsem se nedokázala pořádně začíst. Nezaujalo mě to. Upřímně... Nechápu, jak se hlavní hrdinka mohla tak blbě ptát, proč ona umřela (nebojte, to není spoiler, to je hned na začátku), když umřela v autě, které řídila její opilá kamarádka. Dnes musím jít do knihovny, tak Chvíli vrátím. 105 stran.

Julek Fučík/ Večně živý.  Eh. Já ani nevím, proč jsem si to přinesla z knihovny. Asi proto, že znám pana editora.  A také proto, abych si přečetla něco odborného. Chtěla jsem zkusit být intelektuálkou. No, asi vrátím k tomu tupému stádu. 27 stran.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Tohle já nebudu komentovat. Švejkovi bych chtěla někdy věnovat celý článek. Je to důležitá kapitola v mém životě. 117 stran.

Celkem přečtených stran za říjen: 1332.
Stran jsem přečetla více než v září. Ale! Řekla jsem si, že každý měsíc přečtu minimálně 1600 stran. V září mi jich chybělo 290. Když je tedy odečtu od října, mám 1042 stran za říjen. To znamená, že v listopadu jich budu muset přečíst 2 158. Uff. Už se těším, až někdy v červnu budu dočítat stránky za únor.

Seriály.

Seriálům jse se nevěnovala. Ne cíleně. Něco málo jsem přeci jen viděla. 

Agents of S.H.I.E.L.D. Uhm. Čekala jsem hodně. Hodně moc. A co jsem dostala? Hodně patosu. Hodně moc amerického patosu, který já nemám ráda. A ještě je to nuda. Hlavní (asi) hrdinka mi tam přijde lehce zbytečná, je protivná. Přijde mi, že je tam, aby tam byla a byla pěkná. Sky opravdu nemám ráda. A celkově mi ty postavy nepřirostly k srdci. 4 epizody.

Sleepy Hollow.   Od tohoto seriálu jsem nic nečekala. A díky tomu jsem byla mile překvapena. Líbí se mi to. Má to hlavu a patu. Snad se to nepokazí. Každopádně mám u tohoto seriálu, vlastně ne jen u tohoto, problém, že se na něho nemůžu dívat v kuse. Jeden týden jeden díl. A někdy vynechám. Jsem děsně pozadu. 3 epizody.

Witches of East End. Četla jsem první knihu ze série. Líbila se mi. Seriálu jsem se chtěla vyhnout, ale Lucuška (Zdravím!) říkala, že je to fajn. Ona to nečetla. Věřila jsem tedy jejímu vkusu a... Ale jo, není to tak špatné. Od knihy se to liší dle mě docela hodně, ale to není zápor. Zatím  jsem toho neviděla hodně, ale ráda budu ve sledování pokračovat. 1 epizoda.

Celkem zhlédnutých epizod za říjen: 8.
 Těch je, že? 

Filmy.

Deník Bridget Jonesové. Já tenhle film mám ráda. Hodně. Je to vtipné. Každopádně pořád žasnu nad tím, jak blbá a ošklivá ženská mohla sbalit právníka přes lidská práva.

Sex ve městě. Když nechci myslet a chci se vyvztekat u filmu, pustím si tohle. Hlavní hrdinky jsou blbé. Strašně. Podle mě. Ony si vykonstruují nějaký problém, aby ho mohly prodrbat s kamarádkami. O tom byl celý seriál. Film je to stejné. Ony nemyslí. Jinak nejlepší ráda do partnerského života: Nikdy nic, ani jediný problém, neřeš s partnerem, od partnerských problémů tu máš kamarádky, které ti vždy dobře poradí.

Mama. Včera jsme si řekli, že se podíváme na horor. Pak jsme chtěli jít hromadně čůrat, ale nakonec jsme byli stateční. Než byl konec, tak to mělo krásnou atmosféru. Příšera nebyla pořádně ukázaná - jen jí svítily oči. A konec byl na můj vkus takový explicitní. Každopádně temná a hrůzostrašná atmosféra byla pryč.

Musím se naučit neslibovat. Ale ještě to neumím, tak si chci slíbit, že listopad bude zajímavější. Určitě. 
Mějte se famfárově a hodně čtěte!


 

27.10.13

STACEY KADE. Zamilované duše

Mezi nebem a zemí #2

    Konečně jsem se zase posunula v nějaké sérii. Jsem posunutá! Prvním dílem jsem nebyla zas tak moc uchvácena, ale nebylo to zas tak špatné. Doufala jsem, že druhý díl bude lepší. A byl. Aspoň pro mě. 

    Bílé světlo (nikdo přesně neví, co to je, ale je to) vrátilo Alonu zpátky do našeho světa/dimenze/k nám. Stále mrtvou. Spolupracuje s Willem, aby jiní duchové mohli dojít klidu a odejít za bílým světlem, ať už to je kamkoli.
   Během jedné "zakázky" se potkají s Minou, děvčetem, jež také vidí duchy. Will je z tohoto objevu nadšen, jelikož by si rád popovídal s lidmi, jako je on. Aloně to vadí a s Willem se pohádají. Drama! A začnou problémy. 
   Původně jsem povídání o ději měla moc dlouhé, takže toto je opravdu kratičké shrnutí. Myslím, že by "Problémy" úplně vystihly celou knihu.

    Zamilované duše jsou stejně jako první díl vyprávěny dvěma vypravěči ich-formou - Alonou a Willem. Jejich kapitoly se pravidelně střídají. Vzhledem k tomu, že v příběhu nejsou stále spolu, čas vyprávění se místy překrývá. Víme, co oba dělají v tentýž čas. 
    Alona je pořád sarkastická a jízlivá. Tito lidé jsou nejlepší! A samozřejmě i egoistická. Někoho by to mohlo rozčilovat, ale mně se to na Aloně líbí. Ale v běžném životě by to bylo k nevydržení. Je to zábavné, ale někdy už to přehání, ale kdo z nás někdy ne, že. A také, chudák holka, nemá co na práci. Kromě peskování jiných duchů. A Willa. Její kapitoly se mi líbily o dost víc než Willovy. Byly napínavější, zajímavější a ne tak předvídatelné. A zábavnější, pokud vás Alona baví svým charakterem.
    Will je pořád stejný. Takový ňouma, řekla bych. Jeho kapitoly mi přišly leckdy zbytečné. Ale vše se pak spojí a začne to dávat smysl a vznikne jeden příběhový celek. 
    Během vyprávění oba vzpomínají na to, co se stalo v minulém díle. Naštěstí každý vzpomíná na něco jiného, takže nebudete číst dva pohledy na jednu situaci. To znamená, že se nebudete nudit a ještě si toho zopakujete víc. 

    Všimla jsem si, že je v Zamilovaných duších více takové té tíživé atmosféry, když někdo umře. Setkání s duchem na mě nic tíživého neseslalo. Ani když umřela Alona. To byla spíše sranda. Ehm. Možná to tak působilo jen na mě. Každopádně to není tak smutné, abych u toho musela brečet. Zas tak moc tíživé to není.

    Zamilované duše se mi líbily více než první díl. Je to akčnější, děje se toho víc. A ještě k tomu mi to nepřijde tak obšlehnuté z jiných knih, což je jedno velké plus.
    Čte se to snadno a rychle. Uběhne chvilka a jste v půlce knihy. Autorka se dokázala vykecat do dvou set stran, takže to máte tak na jedno odpoledne. Vhodné je to i do mhd.

   Pokud se vám líbilo Setkání s duchem, mělo by se vám líbit i pokračování. Ale určitě to nebude stoprocentní. Dávám tři hvězičky a díky podle mě překvapivému konci se nemůžu dočkat závěrečného dílu.
  
Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. 

20.10.13

AMANDA STEVENS. Okřídlená duše

    Graveyard Queen #1

    Okřídlená duše je knihou, která mě nejprve zaujala svou obálkou. Proč? Protože jsem ten obrázek už předtím někde viděla. Je z jednoho alba skupiny Nightwish, ještě z doby, kdy s nimi zpívala Tarja.
    A pak ji četla má úžasná korektorka Kristina. Zdravím. Líbilo se jí to. Vzhledem k tomu, že se Kristina nevyžívá v literárním sebemrskačství a nečte hromady špatných braků jako já, neváhala jsem se do čtení pustit, i když jsem od toho zázrak neočekávala.
    Plán na víkend byl zcela jasný - rozečíst co nejvíce knih. V plánu však nebyla zmínka o nějakém dočtení - tuto kacířskou myšlenku se odvážila vyřknout až @eipetra. Jejímu nápadu jsem se za monitorem smála, ale teď snad má škodolibou radost.

    Amelia Grayová je restaurátorka hřbitovů. A vidí duchy. Dvě informace, které by mohly čtenáře zmást. Mohl by si totiž díky nim myslet, že je Amelia umístěna v léčebném zařízení. Ale ne. Každopádně by ten příběh byl určitě zajímavý. Její otec, který je na tom stejně jako Amelia, ji celý život učil pravidla, která ji ochrání od duchů, aby z ní nemohli vysávat její energii. Amelia však tato pravidla poruší.
     Může za to především detektiv John Devlin, který ji požádá, aby s ním konzultovala nález mrtvé dívky na hřbitově, na kterém teď Amelia pracuje. Ona souhlasí a začne s Johnem spolupracovat. A to i přes fakt, že jsou k Johnovi připoutáni dva duchové - mladá žena a holčička. Na druhou stranu ji k němu táhne velká fyzická přitažlivost, jakou nikdy nezažila. A k tomu všemu se zvětšuje počet nalezených mrtvol. Na hřbitově nic tak netypického, řekla bych.

    Příběh je vypravován Amelií ich-formou. Byla jsem překvapena různými vševědoucími větami. Tato kombinace mi přijde poněkud zvláštní, nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného, ale nepadlo mi to do oka. 
    Amelia jako hlavní hrdinka určitě není odstrašujícím příkladem. Byla vzdělaná, nebyla ukňučená a ulekaná a vystrašená z každého šustnutí trávy. Ale časté myšlenky na Johna byly pro mě už unavující. Rozkol mezi otcovým přáním, aby se Amelia už nikdy s Johnem neviděla, a její touhou po něm byl opravdu ve vnitřních monolozích znát. Myslím, že to je velký stavební kámen tohoto příběhu. 
    John Devlin - krásný, inteligentní, sexy muž. Toto jsem snad ani nemusela psát. Žije s dvěma duchy, kteří ho pronásledují takřka na každém kroku a vysávají z něho energii. Ačkoli je tedy krásný, mračí se a má temné kruhy pod očima. To má kdejaký knihomol, jen tak mimochodem. Jeho životní tragédii autorka popsala, takže si šetřte pro Johna nějaké ty slzy. Já neplakala, chtěla jsem vědět, kdo je vrahem.
    Nelíbila se mi taková ta osudovost a tragičnost vztahu Amelie a Johna. Pro mě to bylo patetické. Jako skoro vše poslední dobou. Ale chápu, že některé čtenářky to mají rády. Ale která z nás by to chtěla zažít?

    Kdybych měla jistotu, že si autorka nastudovala problematiku hřbitovů, tak bych uvítala více informací o hřbitovních symbolech. Když o tom Amelia nějaké postavě vyprávěla, bylo to zajímavé. Opět ale chápu, že by to mohlo někoho spíše nudit. 
    Okřídlená duše se mi četla dobře. Bylo to zajímavé a napínavé. Napínavé především. Styl vypravování je jednoduchý, nerozvláčný, popisů tak akorát - vše jde z popisů pochopit. 
    A duchové? Musím říct, že jsem z počátku měla obavy, že to bude díky nim přeplácané a nesmyslné. Nakonec to bylo zajímavým oživením detektivního příběhu. Každopádně by mě zajímalo, jaké by to bylo bez všeho toho nadpřirozena. 

   Hřbitovy. Mrtvoly. Čerstvé mrtvoly. Mouchy. Tajný univerzitní spolek. Duchové. Okřídlená duše je výborné víkendové čtení v posteli. Celou dobu budete přemýšlet, kdo je vrahem. Stejně si myslím, že to byla Amelia. Nevěřte nikomu, kdo vidí duchy a není na psychiatrii! Dávám tři a půl hvězdičky a moc se těším na druhý díl. Kdy vyjde? Kdy vyjde!?
    
   

11.10.13

MICHELLE HODKIN. Prozření Mary Dyerové

#1 Mara Dyerová

    Na první díl trilogie o Maře Dyerové čekali čeští čtenáři docela dlouho. Vydání se posunovalo a posunovalo, až jsem sama nečekala, že Mara u nás vyjde. A pak jsem byla dost překvapená, když už ji někteří přátelé na GR začali číst.
    Pak jsem byla překvapená podruhé. Byla v knihovně. Jen tak si tam stála  na poličce. Můj předpoklad byl, že se k ní dostanu až tak v lednu kvůli velkému množství rezervací. Naštěstí jsem tak dlouho čekat nemusela.
    Překvapená potřetí? Ano. Prozření Mary Dyerové se mi líbilo. Takže neproběhlo žádné literární zklamání. Po tak dlouhé době jsem si to zasloužila. 
   A obálka se mi líbí. Není křiklavá, je pěkně barevně sladěná. Jemná. Nenásilná. Ale vůbec se nevyjadřuji k obálce. Ani trochu.

    Mara Dyerová je šestnáctiletá slečna puberťačka, která o životě a smrti ví na svůj nízký věk hodně. Ví, že ona přežila, ale její nejlepší kamarádka Rachel spolu s Claire a přítelem Judem neměli to štěstí. Mara si nemůže vzpomenout, co se ten večer přesně stalo a proč šli do staré uzavřené léčebny, která se na ně zbortila. 
    Jelikož Mara nechtěla skončit na psychiatrii, kde by ji nejraději viděla její matka psycholožka, navrhla, že se odstěhují a začnou znovu. Na Floridě to ale není o nic jednodušší. Mara se musí vypořádat s novou školou a spolužáky. Což není vůbec snadné. Všichni tam jsou totiž děsně nafoukaní, Dejve. Trochu jí tento školní život ulehčuje vypatlanec (tak ho nazývá Mara, ne já) Noah, který se Maře samozřejmě líbí. A nejen jí, ale i všem studentkám ve škole. A myslím, že i jinak orientovaným spolužákům. Další věcí, se kterou se Mara musí vypořádat, jsou její halucinace, které ji potkávají takřka na každém kroku. Jak moc chtěla Mara utéct od mrtvých lidí, tak utekla k dalším mrtvým. Je Mara blázen, nebo se (s ní) děje něco mnohem horšího?

    Prozření Mary Dyerové je další knihou, která je vyprávěna hlavní hrdinkou v ich-formě. U této knihy to shledávám jako výhodu. Jinak řečeno  - nevidím na tom nic špatného. Snáze se můžeme dostat do bláznivé a nepříčetné mysli Mary. Popis prožívání jejích halucinací je podle mě zvládnutý dobře. Nevybavuji si žádné knihy, co jsem četla, ve kterých by byl bláznivý a halucinující hlavní hrdina. Takže nemám s čím porovnávat. 
    Příběh se odehrává v přítomnosti (Maře se to děje teď a tady), ale skrze flešbeky (takhle je to napsáno v knize) se dostáváme i do minulosti a spolu s Marou se dovídáme, co se stalo v té léčebně. Kapitoly-flešbeky jsou označeny jako Předtím. Takže žádné obavy se ztrátou v čase. 
    Text mimo přímou řeč je psán/vyprávěn spisovně. Přímá řeč vykazuje známky nespisovnosti. Zaujalo mě zkracování vokálů ve slovech. Například s kym. Jsem zvyklá psát (a možná i vyslovovat, zas tak moc se neposlouchám) nevim a myslim, což bylo také použito. Ale mimo tato slovesa nezkracuji. Ano, vám z Ostravy a okolí tohle nepřijde divné a zvláštní, je mi to jasné. Nekritizuji to, nevadí mi to, jen jsem si toho všimla. A je to pro mě zajímavé. 

    Postava Mary mi byla docela sympatická. Nebyla zbytečně moc ufňukaná. Až tedy ke konci to podle mě trochu přeháněla. Byl zde přehršel emocí a nebavilo mě to. Nechtěla jsem se vciťovat. Pokud se vcítíte, třeba to nebude pro vás moc. Mara není hloupá. A je taková normální. Ehm... Zapomeňte teď na halucinace.
    Noah. No... Byl sečtělý a chytrý a umí se chovat jako gentleman. Mně, jako starému intelektuálnímu snobovi, tohle stačí. Noah je samozřejmě krásný, svalnatý a sexy. A jako třešnička na dortu je jeho několikadenní strniště. Ehm. Mé zlé dvojče se dnes chce nějak předvádět.
    Daniel, bratr Mary, je mladík, kterého bych chtěla mít za bratra. Ale mám už sestru. A zlé schizofrenní dvojče. Samozřejmě je také velmi chytrý a vzdělaný. A zajímá se o hudbu. A školu. Všichni jsou tady nějak moc školou zaměstnaní. Hrůza. Raději to nečtěte, ještě byste z toho mohli mít výčitky svědomí.

   Ze začátku jsem se nemohla začíst. Únava ze školy, však tyhle výmluvy znáte. Asi tak od stránky sto mi čtení začalo příjemně utíkat. Dialogy byly rychlé. Autorka se nesnažila vypsat ze svých životních bolístek, o kterých teda nic nevím, takže sáhodlouhé popisy prostředí a postav a vnitřních popisů kdejakého hmyzu nečekejte. Krátké kapitoly podle mě také urychlují čtení. Nebo aspoň opticky. Nebo tak nějak. Máte prostě takový pocit, že to jde rychle. Tak!

     Z Prozření Mary Dyerové jsem nebyla úplně moc nadšená - začátek a potom ufňukaný konec, ale také jsem nebyla zklamaná jako u jiných knih. Líbilo se mi to. Hlavně úplný konec. Poslední dvě strany. Dám vám jednu radu - nedívejte se, kolik má kniha celkem stran (368, opakuji 368), mohly by vám totiž ujet oči a prozradili byste si konec. A to nechcete. Opravdu. Dávám tři hvězdičky a těším se na druhý díl. Snad bude ještě lepší než ten první. Nebo snad bude na stejné úrovni jako první. 
   
   

01.10.13

Bíglovské září #1

     Měla jsem velké plány na září. Kdo ne? Naivně jsem si myslela, že budu hodně číst, že budu hodně sledovat seriály a filmy. Na začátku měsíce to i tak vypadalo, jelikož mě čtení opravdu bavilo. Doufala jsem, že to vydrží. 
    Nevydrželo. 
   Celé léto, při pohledu na muže, jak hraje nějakou počítačovou hru, jejíž prostředí mi velmi připomínalo wowko, jsem fňukala, abychom se k wowku vrátili. 
    Odmítal to. Byla jsem asi desetkrát během léta odmítnuta a zamítnuta!!
    Týden před začátkem semestru mi muž navrhl hraní wowka
    Coo? Zbláznil ses? Vždyť mi začne škola! Jsi normální? Žádné wowko!
    Ale... Ale... Wowínko! 
    Ne! Žádné wowko! Ty máš psát disertačku, já budu muset začít řešit diplomku. Prostě ne!
    A začali jsme hrát wowko. Můžete si všimnout mé velké autority v našem vztahu. Jak moc můj názor něco znamená!
    Takže hraju wowko a chodím do školy a spím. A na čtení už vážně není čas, ale snažím se. Trošinku. Co se týká seriálů, tak na to není čas ani trošinku. O filmech snad ani mluvit nemusím.

Knihy.

   Během září jsem stihla dočíst velký počet knih. Čtyři! Takové množství za jeden měsíc. Také jsem musela zaplatit celých deset korun knihovně, abych mohla dočíst jednu knížku. Taková jsem štědrá... bígl.

Trýzeň. Myslím, že recenzi najdete na blogu. Jsem líná sem dávat odkaz, tak asi, šmudlové, hledejte. Kniha, na kterou jsem se těšila. Zklámání sice nebylo tak obrovské, ale bylo. Ale určitě si nenechám ujít další knihu (i knihy, pokud se u nás další vydají) od Cat Clarke. 174 stran.

Espressologie. Milá kniha. Příjemné čtení. Jen to není uvěřitelné. Ale objektivně, s velkou dávkou subjektivity, musím říct, že to není dobré. Kniha na zabití času. Kniha, kterou si přečtete, když už vás myšlení, a nejen myšlení, bolí. 190 stran.

Tma a prázdnota. Třetí díl a asi poslední díl série. Hurá! Jsem ráda, když se mi podaří nějakou tu sérii dočíst. Jsem na sebe tak pyšná. Hlavní hrdinka Anna byla asi nejlepší z těch tří hrdinek. Opravdu. Nejrozumnější a nejšikovnější. A možná i uvěřitelnější. Příběh mě chytl takřka od začátku. Konec už byl pro mě trochu slabší. Ale i tak to bylo fajn. 388 stran.

Bájná pečeť. Kniha, se kterou jsem měla opravdu velký problém. Nakonec jsem ji dočetla. A ještě jsem ji ohodnotila kladně. Těším se na druhý díl, ale ten začnu číst až tak v lednu. 203 stran.

    A rozečtených knih mám jen o jednu méně. Pokud nebudu počítat Cinder, kterou jsem v září projistotu ani nečetla a nechala jsem ji rozečtenou jen tak.

Neschopnost. Kniha, kterou mi doporučil muž. Líbila se mu. Přečetl ji najednou. I když je to vtipná kniha, nějak mě neoslnila. Kdybych neměla číst nic jiného a nemusela (!) bych hrát wowko, tak bych ji dočetla. Takhle zůstane nedočtena a bude vrácena do knihovny. Nestíhám to. 75 stran.

Popel a prach. V knihovně jsem ji viděla a vzala jsem ji. Nevím proč. Zkusila jsem ji pak číst a docela se začetla. A pak jsem ji nechala jen tak ležet. Ach jo. U této knihy je malinká šance, že ji dočtu, ale nějak si nevěřím. 140 stran.

Prozření Mary Dyerové. Ohlasy jsou kladné. A byla v knihovně. Vzala jsem ji. Začátek mě nebavil, ale už se to zlepšílo. Jen čekám, jak se příbeh vyvine. Tato kniha má velkou prioritu na dočtení. A snad by mohla být i recenze. 140 stran.

Celkem přečtených stran za září: 1310.  
Chtěla jsem přečíst minimálně 1600. Nepovedlo se. Takže říjen musí být 1600 + 290. Zatím to vidím na těch 290.

Seriály.


    Seriálům jsem moc nedala. Jen na začátku měsíce. Pak už jsem ani neměla náladu. To jsem chtěla jen číst.
Chirurgové. Už jsem ve čtvré řadě. Ale přestala mě bavit. Jak se tam objevili noví stážisté, tak mě to začalo nudit. 26 epizod.

Doctor Who. Ehm. Mě tohle prostě nechytlo. Možná jsou až pozdější epizody lepší. Ale na začátku prostě nic moc. 3 epizody.

Celkem zhlédnutých epizod za září: 29.

Filmy.

Kytice. Asi nemusím nijak představovat. Film se mi líbí, ale režisérova interpretace této sbírky je asi trochu jiná než interpretace literárních vědců. Ale i tak mi to přijde fajn. Máj ale pokoušet nebudu. 

Mluv! Někdo psal o knížce, nevím samozřejmě už kdo. A pak někdo v komentáři, samozřejmě už nevím kdo, že je i film. S Bellou. Podívala jsem se na to. Herecký výkon hodnotit nechci a nebudu. Bellu prostě nemám ráda. Ale film byl fajn.

Zatmění. Padl první litr vína.
Hluboké hrdlo. Jo. Je to porno. Které bylo v té době uvedeno do kin. V rámci filmového večera jsme se na to prostě podívali. Museli jsme zaplnit nějak padesát minut. A byl to ten nejkratší film. Hlavně si nemyslete, že jsme během toho sledování dělali nějaké nemravnosti. Prostě jsme se dívali a komentovali. Jak řekl můj muž, já a kamarádka Lucka (zdravím) jsme zabíječi atmosféry.
Rozbřesk. Padl druhý litr vína.
Rozbřesk II. Padl třetí litr vína.  
A jeden litr nám ješte zbyl. Celkově to byl velmi náročný večer. Tři Tvajlajty najednou. Uff. Tohle už nikdy nechci zažít. 

   Jak bude vypadat říjen, nemám naprosto ponětí. Do školy musím vymyslet češtinářskou olympiádu. Pak musím vytvořit hodinu literatury na světový realismus. A číst Nerudovy Arabesky a hledat v nich motiv smrti. Paráda. Moc se těším. 
    A když jsme u té školy, mohla jsem si započítat několik stran z Kytice. Četla jsem Svatební košile, Poklad, Vodníka a sama pro sebe, kvůli filmu, jsem četla Štědrý večer
   Seriály v říjnu neplánuji. Filmy nevím. Možná si zase dámě nějaký filmový večer. S vínem. 
   A knihy? Číst bych chtěla, snad toho stihnu hodně. A snad bude pěkné počasí. 

Mějte se fanfárově a hodně čtěte!

   

21.09.13

BERND PERPLIES. Bájná pečeť

Věk magie #1

    Viktoriánská Anglie a magie. Koho by toto spojení nelákalo? Na tento příběh jsem se velmi těšila, hlavně kvůli tomu, že by to měl být steampunk žánr, který u nás není zatím tak rozšířený a oblíbený. Neměla jsem prozatím možnost, si nějakou tu steampunk knihu přečíst, ačkoli se mi steampunk moc líbí. Ráda se dívám na různé ilustrace, obdivuji nádherné šaty a korzety. A ozubená kolečka. Tím mé znalosti steampunku končí. Bohužel mi Bájná pečeť moc jako steampunk nepřijde, ale jak jsem psala, s knižním steampunkem nemám zkušenosti. 

    Mág Wellington objeví bájnou Atlantidu a prolomí pečeť, která uzavírá prazdroj magie - jeho uvolnění může uvést svět do chaosu. Všichni šílenci vždy myslí jen na sebe. Na svět si vůbec nevzpomenou. Až budu jednou šíleným záporákem já, tak... Wellington má v plánu tento proud magie ovládnout a s ním i celý svět. 
    Jonathan Kentham, mladý novinář, jednoho večera najde v uličce starého umírajícího muže - Prvního lordmága Řádu Stříbrného kruhu Dunholma, jenž mu dá prsten a řekne mu jména mužů, kterým může věřit - Randolph a Holmes. Jonathan se brzy s těmito muži setká a přidá se k nim na lov Dunholmova vraha.
    Kendra McKellenová je takřka sirotek - má jen dědečka Gilese, který o ni nemá zájem. Velký výskyt magie v přírodě je ale spojí dohromady. Giles chce jet do Londýna za Dunholmem, aby si s ním mohl promluvit o tom, co se teď děje. Kendra se přidá a Giles jí začne učit magii. Brzy zjistí, že necestují sami.
    Snažila jsem se být velmi stručná.

    Děj Bájné pečetě je složitější. A to hlavně díky velkému množství postav. Díváme se na děj z pohledu několika hlavních postav, ale vyskytují se pasáže i různých no name postav, které nám říkají, co se kde děje (například námořník komentuje situaci na moři). Jsou to informace, které mají čtenáři, hlavní hrdinové o nich nic neví. Líbí se mi, že autor tak ukazuje, že činy různých vedlejších postav jsou důležité pro vývoj děje. Vše je samozřejmě vyprávěno er-formou. 

    Z postav mi je nejsympatičtější Kendra, jejíž dějovou linii jsem četla nejraději. Možná to bude tím, že jsem rodu ženského a dokážu se snáze vcítit do mysli ženské hrdinky. Každopádně je Jonathan také velmi sympatická postava. Mladý, chytrý a píše. A je to hrdina! Literární. 
    Nejzábavnější postavou je starý mág Holmes - předloha pro Sherlocka Holmese (samozřejmě v tomto fikčním světě). Autor při jeho popisu v různých situacích používá velmi vtipná přirovnání. Takže není komický jen Holmes, ale i autor má smysl pro humor.
    Už dlouho jsem nečetla knihu, ve které by mě hlavní hrdinové nerozčilovali. V Bájné pečeti jsou všichni chytří a schopní. V dalších knihách čekám z jejich strany pořádný fail.

    Perplies má svůj fikční svět velmi promyšlený. Na mě tak aspoň působí. Líbí se mi jeho pojetí magie, která je všude a je všem přístupná - každý se tedy může stát mágem. Mágové se přesunují do jakéhosi Pravdosvěta, ve kterém vidí aury lidí a magická vlákna, s jejichž pohybováním vytváří "kouzla". S takovýmto pojetím magie jsem se prozatím nikde nesetkala, ale moc "magických" knih jsem nepřečetla. Pokud o něčem víte, neváhejte mi o tom říct.

    Perpliesův styl psaní se příjemně čte. Že jsem se nemohla do Bájné pečetě začíst, přikládám nevhodné náladě. Raději jsem četla stupidní knihy. Styl není úsporný, ale také není nijak roztahaný. Délka vět i popisných pasáži je příjemná. Je toho tak akorát.
    
     Ačkoli jsem s Bájnou pečetí velmi bojovala, celkově jsem z knihy nadšená. Po delší době je to rozumná a promyšlená kniha - lze to poznat již na začátku. Ačkoli se najde nějaké to napětí, celkově to není zas tak moc strhující čtení. Líbí se mi, že je příběh vyprávěn z pohledu více postav, ale některé postavy jsem si nemohla zapamatovat jménem a nevěděla jsem, kdo je kdo (myslím ty vedlejší postavy) - na konci knihy je ale seznam postav, to by mi mělo do přístě pomoct. Dávám tři hvězdičky a ve druhé části čekám mnoho akce a napětí a zase velké množství postav. Možná i nových.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

20.09.13

CAT CLARKE. Trýzeň

    Trýzeň je má první čtená kniha od autorky Cat Clarke. Na její knihy jsem četla pouze chválu. Když jsem Trýzeň uviděla v knihovně, neváhala jsem a vzala si ji do pacinek, i když má velmi nepěknou obálku. Po dlouhé době zase komentuji obrázek na knížce. Hanba mi! 
     Čekala jsem vynikající knihu. A Trýzeň není špatná, jen z ní nejsem nadšená. Stává se mi to pořád a vždycky mě ten pocit překvapí.

    Hlavní hrdinkou je Alice Kingová a celý příběh je vypravován z jejího pohledu (samozřejmě ich-formou). Hned v první kapitole je pohřeb. Velmi dobrý nápad, jak začít knihu. Líbí se mi to. Vyznamenanou osobou, jejíž je ten pohřeb, je Tara. Školní mrcha královna, která oficiálně utonula v jezeře během školního pobytu ve Skotsku.  Hned od začátku je jasné, že se to takhle neodehrálo. A Alice potom řekne, jak to bylo. Jen čtenářům. Příběh Trýzně není o tom, co se stalo ve Skotsku, ale jak se s tím dokáže vyrovnat šestnáctiletá Alice, která se k tomu všemu ještě sblíží s Jackem, bratrem Tary. Alicina kamarádka Cassie má strach, že Alice prozradí Jackovi jejich tajemství, pravdu o smrti Tary. Alice však tvrdí, že neřekne. Zvítězí Alicin rozum, nebo její svědomí?

    Jak jsem již zmínila, příběh je vypravován v ich-formě. Můžeme sice kňučet, že je to zase ich-forma, ale pro psychologický román, jímž Trýzeň jistě je, je tento způsob asi nejvhodnější. Autorka snáze může popsat Aliciny pocity a myšlenky. Vzhledem k tomu, o čem tato kniha je, je jasné, že vnitřní monology hlavní hrdinky budou trochu ukňourané. V takovéto situaci lze fňukání pochopit. Sama bych kňourala a fňukala mnohem více než Alice.

    Ačkoli je Trýzeň krátká, nemá ani tři sta stran, přišla mi zdlouhavá. Nic moc se v ní neděje. To "neštěstí" je jen impuls pro vyprávění. Což je podle mě škoda.  Asi bych si knihu více užila, kdyby vypravování postupovalo od výletu, přes pohřeb a nakonec... konec. Bylo by aspoň nějaké napětí. Takhle hned víme, co se stalo.
    Trocha napětí je ke konci. A právě kvůli konci jsem se snažila Trýzeň dočíst. Cat Clarke je spojována se zajímavými a otevřenými konci, tak jsem chtěla vědět, jak bude konec Trýzně vypadat. Měla jsem tipy, jak by to mohlo skončit. Dokonce jsem se trefila, jen to skončilo o chvilku dříve, než jsem čekala. Takže jsem se vlastně vůbec netrefila.
    Kdybych nevěděla, že Cat Clarke píše "divné" konce, čtení bych vzdala. Konec Trýzně je opravdu velmi otevřený, ale čekala jsem, že mě to nějak emocionálně vezme. Nevzalo. Bohužel.
    Styl psaní ale není podle mě nejhorší. Četlo se to velmi dobře. Byla jsem ráda za krátké kapitoly. Za ty jsem ráda vždy, mám tak pocit, že rychle čtu. Setkáme se spíše s kratšími větami. Ani prostředí není zdlouhavě popisováno. Čtení utíká opravdu rychle.

    Na Trýzeň jsem se moc těšila, ale konečný pocit z ní mi zkazilo velké očekávání. Velká očekávání jsou horší než pálení knih. Čtení je to příjemné. Po dlouhé době jsem se zase setkala s psychologickým románem. Bohužel to nebylo tak strhující. Dávám dvě a půl hvězdičky a doufám, že Jako v pavučině bude pro mě zajímavějším čtenářským zážitkem.

12.09.13

KRISTINA SPRINGER. Espressologie

     Espressologie je drobná a málostránková kniha, kterou jsem si chtěla už dlouho přečíst. Mám ráda kávu. Bohužel jen piju hnusnou nebo hnusnější. Ale kvalitní kávou nepohrdnu, i když asi nepoznám rozdíl. Z názvu je už jasné, že káva bude mít hlavní roli - to je jeden důvod, proč jít do toho. Dalším důvodem byly pochvalné recenze na goodreads od přátel. Na které jsem samozřejmě opět naletěla. A zklamání mě nenechalo dlouho čekat.

    Jane, sedmnáctiletá studentka střední školy, pracuje v kavárně. A zanedbává školu - velmi poučné a výchovné. Během práce pozorovala lidi a jejich charakteristiky si zapisovala do svého notesu. Později již podle pohledu na člověka dokázala poznat, jaká je jeho nejoblíbenější káva. Na základě těchto poznatků začne dávat dohromady páry. Nejdříve začne svými kamarády, poté se to rozšíří na neznámé lidi, kteří také chtějí najít svou osudovou kávovou lásku. Jane by sobě chtěla dohodit mladíka Willa, ale podle kávy nejsou pro sebe vhodní. Vyjde jim to? Pomůžou kafové poznatky Jane, aby našla svou lásku?

    Nespisovná ich-forma. Ich-forma mi nevadí, ale ta nespisovnost ano. Ale už se kvůli tomu nevztekám jako dřívě. Měknu, fakt že jo. Ten příběh je takový jemný, milý, ale ta nespisovnost (hlavně úžení: mladé děti x mladý děti) to zdrsňuje. Inteligentněji to vyjádřit nedokážu. Působí to jako pěst na oko. Je to prostě hrubé. 

    Děj knihy mě moc nenadchl. Nápad s espressologií je zajímavý. Opravdu. Ale v knize je to málo popsané - čekala bych více charakteristik, bohužel jich tam bylo jen pomálu. Působilo to na mě lehce nedomyšleně a jednoduše. Škoda. 
    Na ději mi vadila jeho přehnanost. A samozřejmě i předvídatelnost. Ale přehnaný vývoj oblíbenosti espressologie jsem teda nepředvídala. Tím mě autorka převezla. A konec knihy? Pokud vám chybí cukr, tak si otevřete tuto knihu. Jasně, jiný konec se u takovéto literatury ani nedá očekávat. Každopádně mohla být autorka trochu vynalézavější. 
    Postava Jane mě také nijak neoslnila. Přestala chodit do školy, aby si mohla vydělat peníze na školu - to dává opravdu smysl, že? Nacpala se do funkce, kterou nezvládá - opravdu charakter. Jane mi byla opravdu nesympatická..
     Psychologie Jane i ostatních postav není nijak rozepsaná. O postavách se toho moc nedozvíme. To hraje do karet hlavně autorce, jelikož tak může dávat dohromady páry jen pomocí kávy, nemusí brát ohledy na ně samotné. To je od autorky velmi prozíravé.

Espressologie je jednoduchá kniha na čtení. Věty jsou krátké, žádná dlouhá a metaforická souvětí nenajdete. Dlouhé popisné pasáže také ne. Celou knihu (192 stran) přečtete za krátký časový úsek. Nemusíte během ní přemýšlet. Jen čtete. Sama jsem si knihu vzala na odpočinutí do vany, nehrozilo mi žádné utonutí z přílišného přemýšlení. 

   Celkově je Espressologie milé čtení. Moc jsem se nerozčilovala, i když by mohl předcházející text tvrdit něco jiného. Dávám dvě hvězdičky. Musím vám ale říct, abyste vzali tuto knihu do ruky jen v okamžiku, kdy jste nemocní nebo moc unavení. Jindy to nebude mít příjemný účinek.

   

07.09.13

CHRISTINA LAUREN. Božský bastard

Božský bastard #1

    V dnešní době jsou erotické romány velmi populární, jejich čtení už není nic neobvyklého. Už se za to nikdo nemusí stydět, protože je to in!
    Božský bastard má kladné ohlasy, ale i záporné, je mu vytýkán nedostatek děje. Díky tomu vznikají různé výměny názorů na téma Musí mít erotický román děj? Podle mě by měl mít nějaký děj, protože je to "román". A "erotický" jen říká, na co je zaměřen. V literatuře jste se také učili, že je román psychologický a společenský - a mají děj! Záleží jen na čtenářích, jestli se jim erotický román bez děje bude líbit. 

    Božský bastard má děj velmi jednoduchý, nepřekombinovaný. Takový typicky hárlekýnkovský. (Takže je asi jasné, jak to skončí. Všichni umřou, Dave.)
    Chloe je stážistka ve firmě Ryanových. Během této práce ještě studuje, aby získala titul a mohla si zaměstnání vybírat. Dneska si můžeme při velkém štěstí vybrat, do jaké firmy půjdeme uklízet. Chloe je pracovitá, šikovná, inteligentní, krásná a neuvěřitelně sexy. Pro chlapy. Možná i pro ženy.
    Bennett Ryan je její nadřízený. Možná bych mohla i říct - její nadržený. Samozřejmě je také šikovný, pracovitý, inteligentní, krásný a neuvěřitelně sexy. A dělá Chloe trochu ze života peklo - je protivný a arogantní. Naštěstí není Chloe naivní husička a nenechá si vše líbit a drze mu vše vrací.
    V den, kdy se Chloe o hodinu zpozdí, začne mezí ní a Bennettem čistě sexuální vztah plný hádek a sprotých slov. Nezničí si Chloe kariéru? Mohou spolu fungovat jako přátelé? Nebo i jako něco víc?

    Božský bastard je vyprávěn v ich-formě jak Chloe, tak i Bennettem. Sice tento způsob vyprávění není dnes už nijak originální, ale já osobně jsem za něj ráda. Nemusím být v hlavně jen jedné postavy a vím, co si každý z hlavních hrdinů myslí, takže jsem zcela v obraze.
    Kapitoly s jejich vyprávěním se střídají, naštěstí se scény neopakují - nedíváme se na jednu scénu dvěma pohledy. Čas vypravěčů se tedy nepřekrývá. 
     V každé kapitole je sex, nebo se k sexu pomalu blíží. Sexuální scény jsou docela dost detailní. A dokonce se můžete setkat se slovem penis, v některých knihách takové slovo nenajdete.
    Kromě erotických scén a penisů, vlastně jen jednoho, je v knize mnoho vulgarismů a expresivních vyjádření. Romantickou knihu plnou něhy a milých slov opravdu nečekejte. Jde jen o sex a orgasmus bez servítků.

    Nečekala jsem, že by se mi Božský bastard líbil. Začala jsem ho číst večer a ráno jsem dočítala posledních pár kapitol. Děje sice není moc, ale ani jsem ho nečekala - byla jsem varována recenzemi. Božský bastard je vtipná kniha, pokud nečekáte extra intelektuální humor. Bylo zde i hodně mé oblíbené ironie. Myslím, že se autorky musely dost bavit, když knihu psaly. 

    Krátká, čtivá kniha plná sexu a ironie - to je Božský bastard. Bude se vám líbit, pokud vám nevadí literární pohlavní styk, vulgarismy a nekomplikovaný děj. 
    Byla jsem velmi unavená, když jsem si vzala na čtení Božského bastarda, dokonale mi sedl do nálady - nemusela jsem myslet. Dávám tři hvězdičky, i když si to objektivně vůbec nezaslouží. Ale tuto literaturu stejně objektivně hodnotit nelze.

    Menší doporučení: Od Božského bastarda raději nic neočekávejte, začněte to číst s tím, že to bude tak na jednu hvězdičku, buď se vám to potvrdí, nebo budete mile překvapeni.

03.09.13

Prázdninový knihomol 2013 #9 a Konec

    Na poslední (devátý) týden jsem si naplánovala docela dost věcí. Neudělala jsem ani jednu. Nějaký nemoc se na mě dostal. Spala jsem a koukala na seriál. To byl devátý týden prázdnin. A ještě koncert Emilie Autumn ve Vídni - i kdybych měla horečky a umírala bych, tak bych si ho nenechala ujít. Naštěstí na takový scénář nedošlo.


Čtení a knihy.

    Měla jsem v plánu číst Atlas mraků. Samozřejmě jsem se k němu vůbec nedostala. Jediná kniha, kterou jsem během devátého týdne četla byla Cinder, která mě hodně baví, což jsem ani moc nečekala. Bohužel jsem neměla náladu na čtení, takže jsem ji nedočetla, ale chtěla jsem. Cca 272 stran.

Celkem přečtených stran za devátý týden: 272.

Čumění a seriály.

    Po dlouhé době jsem se pustila do nějakého seriálu. A také jsem viděla nějaké ty filmy.

Chirurgové. Sledovala jsem je, když byli v televizi. To jsem byla ještě mladá. Začala jsem je sledovat od prvního dílu a baví mě, i když tyto díly vidím podruhé. (Nevím, kolik dílů jsem kdysi viděla, zatím  je znám.) Akorát teď si tak uvědomuji, že v tomto seriálu jsou nejlepší specialisté v celé zemi - nejsem si jistá, jestli tím myslí celé USA, nebo jen ten konkrétní stát. Každopádně nebojte, v Seattlu se o vás postarají dobře. 42 epizod.

Celkem zhlédnutých epizod za devátý týden: 42.

    A teď filmy. Než uvidíte ten seznam, tak vám musím říct, že jsem si chtěla vymýt mozek.

BRATZ. Všechny hlavní hrdinky jsou tak dokonalé, krásné, úžasné a přátelské. Pokud chcete, aby vás bolely zuby, koukněte se na tento film. Myslím, že nejlepší tam byla čivava a slon.

Camp Rock. Kdysi jsem to už viděla. Hlavní hrdinka se stydí za svou matku kuchařku a všem lže. Sice na to lehce doplatí, ale stejně má hodně přátel. Takže... Poučení zní: Když umíte zpívat, můžete lhát o své normální rodině.

Camp Rock 2. Až budu mít partnerský problém, tak si o tom s přítelem zazpíváme. A pak budeme zase šťastní a spokojení.

Ladíme! Zas tak moc se mi to nelíbilo, ale když vás bolí hlava, tak to jde. Nezpívali zas tak moc špatně. Z filmů, které jsem zatím zmínila, určitě nejlepší.

Co ty jsi za číslo? Komedie. Dívala jsem se na ni v noci, protože se mi nechtělo spát. Bylo to vtipné. Bylo to i trapné. Ale jako komedie na zabití času to bylo dobré.

Konec.

   
    Chtěla jsem během léta moc číst. Opravdu moc. Moc. MOC! Ale nevyšlo to. Když totiž můžu číst s čistým svědomím, tak se mi nechce. Až zase začnu chodit do školy, tak budu číst hodně. A asi hodně české literatury. Když si vzpomenu, jak jsem minulé léto - měsíc před státnicemi, přečetla asi 20 knih (protože jsem se musela hodně učit, že jo), tak je mi z toho trochu smutno. Ale nevadí. 

Celkem dočtených knih za devět týdnů: 13.

Celkem přečtených stran za devět týdnů: 4 894.

Celkem zhlédnutých epizod za devět týdnů: 224.

Celkem zhlédnutých filmů za srpen: 21.

    Raději jsem nepočítala, kolik knih jsem četla celkem - nechci vědět, kolik jsem jich vrátila do knihovny rozečtených. Kdybych vydržela číst jen jednu knihu od začátku do konce, možná bych toho přečetla mnohem víc. 
     Tento týden (první zářijový) budu muset jít do knihovny vrátit Atlas mraků, mám v plánu tam vrátit všechny, jelikož stejně nebudu mít chuť je číst. Vždy, když jdu do knihovny, tak si půjčím knihy, na které mám chuť v tu chvíli, co si je půjčím. Jenže doma mám jiné vypůjčené a ty jsou přednější. A než se dostanu k těm "novým", tak už na ně chuť nemám. Budu si půjčovat maximálně tři knihy. Víc ne. Tak! Jsem zvědavá, kolik si jich půjčím, až tam půjdu. Ehm.

    Cathy z Mezi nebem a peklem pořádá již druhý ročník Studenta knihomola. Snad se na mě nebude zlobit, ale ráda bych si udělala své měsíční statistiky. Bude to vypadat stejně, jako jsem psala tyto Prázdninové články. Nejsem si jistá, jak dlouho budu student, tak se mi nechce zapojovat do Studenta knihomola. Každopádně inspirace je od ní. Nechci mít problémy s autorskými právy. Ale takřka na všech blozích vidíte různé měsíční rekapitulace. A mě docela baví si zapisovat, co jsem viděla, kolik jsem toho viděla a kolik přečetla. Je to sranda. 

Zářijový týden nezačal nijak krásně - škola, tmavé mraky, ale snad máte dobrou náladu a hodně čtete.

 

28.08.13

KERSTIN GIER. Rudá jako rubín

Drahokamy #1

      Rudá jako rubín je další knihou, která má mnoho kladných ohlasů - naštěstí se už vyskytují i ty ne tolik nadšené - tím tedy nechci říct, že jsem ráda, že se to lidem tolik nelíbí. Samozřejmě jsem se hodně těšila. Čekala jsem fakt pecku, kterou přečtu na jeden zátah - což není fyzicky nemožné. Bohužel mě kniha nenutila, abych ji na ten jeden zátah přečetla.

    Hlavní hrdinkou je Gwendolyn Shepardová pocházející z rodiny, jejíž někteří člěnové mají jistý gen, díky kterému mohou cestovat časem - jen do minulosti a do let před jejich narozením. Její sestřenice Charlotte, nositelka genu, se celý život připravuje na to, až dovrší šestnácti let a začne také cestovat časem. Bohužel její první skok nepřichází a nepřichází. Zato Gwendolyn skočí, dokonce třikrát, než dostane odvahu to sdělit své matce. Samozřejmě to vyvolá mnoho nevole - její sestřenice Charlotte z toho opravdu není nadšená (a ani teta Glenda), a otázek - proč její matka zapřela, že se narodila v den, kdy se má narodit "dítě s genem" a jak přesvědčila porodní asistentku, aby Gwendolyn posunula datum narozeni o den.  A tak dále. 
    Gwendolyn se dozví o úkolu, který má Gideon - skoro devatenáctiletý mladík, jenž je také nositelem genu. Musí najít cestovatele časem a přesvědčit je, aby mu dali krev pro chronograf (díky kterému mohou cíleně skákat do minulosti), jenž má odhalit velké tajemství. 
     Jak Gwendolyn brzo zjistí, není snadné poznat, kdo je hodný a kdo je zlý. Chtějí Lucy a Paul, kteří jeden skoro vyplněný chronograf ukradli, velkou moc, nebo ji chce hrabě Saint Germain?

    Rudá jako rubín je vypravována Gwendolyn ich-formou. Můžete se těšit na vnitřní monology šestnáctileté  slečny. Opravdu! Gwendolyn na mě působí jako vtipná slečna. Naštěstí nebyla nijak ufňukaná. Bohužel toho v knize moc neudělala. Mně to tedy tak přišlo. Další klad ohledně Gwendolyn je ten, že to není taková ta strašně moc úžasná hrdinka. Je to obyčejné, běžné děvče. Které si jen čas od času zaskočí do minulosti.
    Hlavním mužským hrdinou je mladík Gideon. Ten je narozdíl od Gwendolyn zcela a naprosto úžasný. Mě vůbec nenadchl. Mnoho čtenářek ho má rádo, nechápu proč. Gideon je typický hezounek. A ani mi nebyl sympatický. 

    Autorka má příjemný styl psaní. Rudá se čte snadno a lehce. Věty nejsou nijak složité. Od Hrabala se určitě neučila. Popisy nejsou také nijak rozvláčné - je tam jen to, co je nutné pro jakous takous představu.
    Největším problémem je, že se toho v příběhu moc nestalo. Jasně, kolik se toho asi může přihodit během pár dnů? Až ke konci to začlo být opravdu zajímavé. Autorka mě však dokázala zaujmout příběhem - tím hlavním problémem. Chci vědět, kdo je ten špatný, proč je špatný a co se tam děje. Moc se toho ale nedozvíme. Takže nezbývá nic jiného, než si přečíst další díl.
    Co se týká cestování časem, tak si nemyslím, že by si to autorka představovala jako Hurvínek válku. V knize se zmíní různé věci, co cestovatelé mohou a co ne. Muž se mě během psaní ptal, co by se stalo, kdyby zabili malého Hitlera. Když jsem mu řekla, že by to asi neudělali, tak on na to: "A k čemu tedy takové cestování časem je?" Hitlera tam autorka opravdu neřeší. Nemohou si například brát zbraně ze své doby, aby je náhodou neztratili. Bojí se toho, co by se mohlo stát. Všichni víme, že cestování časem má různá úskalí, a ví to i autorka, za což jsem opravdu ráda. 
     Nevím, jak je to u vás, ale já mám vždycky radost, když se v nějakých knihách zmiňují o různých kultůrnostech, jako jsou filmy, seriály, knihy a hudba. V Rudé jsou zmíněny převážně historické filmy - pár jsem jich dokonce opravdu viděla, a pár zase ne. Fikční svět mi díky takovým drobnostem přijde takový bližší světu aktuálnímu.

    Rudá jako rubín je kniha na krátký časový úsek, dlouho s ní nepobydete. Styl psaní je sympatický a snadno se čte. Hlavní hrdinka není žádná slepice a její vnitřní monology dávájí knize jistý nadhled. Bohužel se v tomto díle neodehraje moc důležitých a akčních scén, ale konec dokáže navnadit na druhý díl. Dávám dvě a půl hvězdičky.