31.07.13

AVERY WILLIAMS. Alchymie věčnosti

     Alchymie věčnosti je kniha, o které se podle mě moc nemluví. Sice je nás hodně, kdo ví, že se u nás vydala, ale žádný poprask kolem ní není. 
    Přátelé na Goodreads, kteří tuto knihu četli, ji chválí. Považují ji za "jednohubku", která se dá snadno přečíst během krátké doby. Během čtení jsem si pokládala jednu otázku: Proč se mi nemohou líbit knihy, co se líbí i ostatním? Asi musím mít skoro vždy odlišný názor od většiny. 

    Na začátku knihy je prolog (no ještě aby byl na konci), který vypráví o tom, jak se hlavní hrdinka Serafina stala nesmrtelnou. Stačila k tomu jedna dýka v zádech a lékárníkův syn Cyrus s lektvarem, který je schopný přetrhnout pouto mezi duší a tělem. Stačí se jednou napít tohoto lektvaru a pak už nikdy neumřete, pak je nutné najít si dobrovolníka (nebo nedobrovolníka), vyženete jeho duši pryč (do nebe) a nastěhujete se mu do těla. V životě to normálně funguje tak, že když umřete, tak se vaše duše objeví na hřbitově a musíte utíkat ke svému tělu, a když budete blízko, vrátíte se do něho. Sportem ku zdraví!
     Příběh knihy se pak odehrává o šest set let později. Po celou dobu každých deset let musela Serafina měnit těla. Brala lidem život, aby ona mohla žít svůj nesmrtelný. Jenže už to nechtěla dělat a rozhodla se, že opustí Cyruse a dožije ve svém aktuálním umírajícím tělem. Útěk se zdaří. Sera byla ale svědkem autonehody a když se pokoušela zachránit šestnáctiletou slečnu, nechtěně jí sebrala tělo. Sera začne žít život slečny, kterou vůbec nezná. Chodí do školy, seznamuje se se svými "starými" kamarády a pozná souseda Noaha, který jí je velmi sympatický. Jen doufá, že ji nenajde Cyrus, který je všeho schopný. 

    Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu Serafiny. Užijeme si hodně vnitřních monologů o tom, jak chce hlavní hrdinka již umřít. Proč nespáchala sebevraždu hned na začátku, se můžeme jen dohadovat. Myslím, že nechtěla umřít, jen asi chtěla na sebe upozornit. Mohla se zabít hned a nemusela dělat kolem toho takový tyjátr. 
    Alchymie věčnosti je velmi krátká kniha. Nemá ani dvě stě stran. Někteří tvrdí, že to knize škodí. Mně to chvilkami přišlo ještě docela dost roztahané. Jeden můj kamarád tvrdí: Pokud není autor schopný se vykecat do dvě stě stran, nemá smysl ho číst. U této knihy by měl radost. Myslím, že na takovýto krátký rozsah doplatila psychologie a popis postav. Moc se o nich nedozvíte. Já vlastně ani nevím, jaká je Serafina. Krom toho, že žije už šest set let, umí hrát na housle a ví toho hodně o starožitnostech (takže i o sobě). Ale jaké má vlastnosti, to není moc popsané. Krom toho, že je docela hloupá. Další postavy jsou na tom ještě hůř. Nějaké informace se dozvíme o Kailey (Sera má její tělo), ale jinak o nikom nic. 
     Dlouhých popisů se čtenář nemusí bát. Autorka popisuje jen to, co je opravdu nezbytně nutné pro to, abychom si mohli udělat představu o prostředí, ve kterém Sera je. A když už se nějaký ten popis objeví, nejsou použity zdobné metafory ani přívlastky. V tomto ohledu je styl velmi jednoduchý. 

     Tentýž kamarád má ještě jeden požadavek na knížky. Napsat to můžeš, ale musí to být uvěřitelný. Bohužel Alchymie věčnosti není uvěřitelná ani trochu. Samozřejmě můžete namítat, že všechny paranormalní knihy nejsou uvěřitelné, že vlkodlaci nejsou, upíři nejsou a neexistuje ani ta další havěť. Smutné je, že jsem v Alchymii nevěřila tomu skutečnému. Víc dokážu věřit tomu, že existují nesmrtelné duše, které střídají těla, než vztahům mezi postavami. Přemýšlela jsem nad tím, jestli Serafinina duše stárla. Se svou spolubydlící jsme došly k tomu, že stárla, jelikož si Serafina uvědomuje fakt, že je na světě již šest set let. A já nedokážu uvěřit tomu, že by se šestisetletá ženská dokázala zakoukat do šestnáctiletého chlapce. Mně je jen lehce přes dvacet a opravdu se nedokážu dívat na puberťáky jako na objekt mé touhy. Jsou to prostě ještě děti. Muži jsou dětmi ještě ve dvaceti. A po dvaceti jsou dospělé děti. Opravdu nechápu, jak ji mohl zaujmout. Nebo jak dokázala vydržet v koletivu šestnáctiletých slečen. Mně stačí jet s tak mladými slečnami trajfem patnáct minut a už jich mám plné zuby, když slyším, co řeší. Nikde nebylo napsáno, že by duše omládla na věk těla, ve kterém se nachází. Pro mě tedy naprosto nepochopitelné a v tomto ohledu na mě Alchymie působí velmi nedůvěryhodně.

     Budu se nyní opakovat. Hodně lidí tvrdí, že se tato kniha dá přečíst za pár hodin. Já Alchymii četla týden. Ano, neměla jsem náladu na čtení, ale když už jsem otevřela knížku, cca po patnácti stranách jsem byla nudou otupělá. Žádné pouto k hlavní hrdince jsem neměla, čekala jsem, jestli se už zabije, abych mohla zavřít knihu a s konečnou platností ji odložit. Kniha na mě působí tak, jako že se tam nic neděje. Žádná akce, žádné napětí. A konec také nic moc. Myslím, že mi bude stačit, až mi někdo naspoiluje pokračování, číst ho nemusím.

    Těšila jsem se na pohodovou knihu, doufala jsem, že se mi bude líbit. Dostala jsem ale zklamání a emocionální otupělost - myslím, že je to horší, než kdybych nadávala hrdince, že je hloupá, aspoň bych nějaké emoce při čtení měla. Jediným kladem je, že je Alchymie věčnosti krátká. Ano, dá se snadno rychle přečíst, pokud vás bude bavit. Rychlému čtení napomáhají i málostránkové kapitoly, celkově tomu čtení tato krátkost dodává jistou dynamičnost - snadno se autorka dostává z místa na místo a nemusí se o tom více rozepisovat. Zápletka je zajímavá - podle anotace, ale zpracování mě vůbec nenadchlo. Dávám jednu a půl hvězdičky.

Děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku.

29.07.13

Prázdninový knihomol 2013 #4

    Uaaaa. O tom vedru budu raději mlčet. Všichni o něm už dávno víte. *chcíp*

Čtení a knihy

   Během čtvrtého týdne jsem dočetla dvě knihy! Dvě! V poslední době se vyžívám v malých číslech. Co je malé, to je hezké.

Alchymie věčnosti. Jsem moc ráda, že jsem tuto knihu dočetla. Tak otupěle jsem se při čtení snad nikdy necítila. Recenze bude. Brzy. 138 stran.

Jsem roztříštěná. Tohle mě bavilo. Ani jsem to nečekala. Styl byl fajn. Postavy také. Ale pár výtek bych měla. Recenze snad bude. Už mám napsaný úvod a děj, ale nechce se mi moc přemýšlet, takže mi bude trvat dlouho, než vymyslím, co o Roztříštěné psát. 282 stran.

    Rozečetla jsem jen jednu knihu. A ani jsem se nepokoušela dočíst nějakou dlouho rozečtenou. Taková jsem ostuda.

Žlutý svět. Myslela jsem si, že to bude autobiografie spisovatele. Je. Ale je zde i něco navíc. Nejsem zatím schopná o tom mluvit. Ale recenze bude. Musí být. Jsou chvíle, kdy chci seknout s recenzními výtisky. Buď nevíte, co máte psát, nebo nechcete o knize negativně psát. 36 stran.

Celkem přečtených stran za čtvrtý týden: 456

Čumění a seriály.

    Opět jsem měla větší chuť na sledování seriálů. To je tím vedrem!

Zoufalé manželky. V tomto seriálu jsem se posunula hodně. Dostala jsem se na osmý díl páté série. A pak jsem přestala. Myslím, že páté série jsou prokleté. Jinak stále mám nejraději Carlose. On je snad jediný, kdo z těch všech postav má rozum. A děsně moc mu sluší ty vousy. Ehm. 30 epizod.

The Simpsons. Sleduju to jen někdy. Výjimečně. Čeká mě teprve třináctý díl první řady. 6 epizod. 

Sběratelé kostí. Jen jsem chtěla zkusit, jestli mě to začne bavit. Nezačalo. 1 epizoda.

Awkward. Seriál z prostředí střední školy. Hlavní hrdince je patnáct let. Pak se to přesune na šestnáct. Je to docela vtipné. A díly jsou krátké. Cítím se tak mladá, když to sleduji! Čeká mě třetí díl druhé série. 14 epizod.

Celkem zhlédnutých epizod za čtvrtý týden: 51

    Během pátého týdne bych chtěla moc, moc, moc číst. Brzy budu muset vrátit hodně knih do knihovny. A skoro všechny bych si ráda přečetla. Takže víc čtení, málo seriálů!

A vy také čtěte.

27.07.13

SUZANNE COLLINS. Vražedná pomsta

    Knižní série Hunger Games je velmi úspěšná. Mluví se o ní hodně. Všichni ji čtou. Všichni se těší na filmy. Z prvního dílu jsem byla relativně nadšená - bylo to lepší než většina young adult knih. Čekala jsem několik měsíců, než si přečtu druhý díl. Bála jsem se, že to bude o něco horší, protože hodnocení jednotlivých dílů klesá. Byla jsem překvapená, že u mě to vypadá naopak. Zas tak moc asi ne, protože je u mě běžné, že mně se líbí to, co ostatním ne.

     Děj začíná několik měsíců po tom, co Katniss s Peetou zvítězili v Hladových hrách. Oba se připravují na turné, při kterém budou jezdit od kraje ke kraji a "oslavovat Kapitol". Katniss musí opět začít předstírat svou velkou lásku k Peetovi. A musí se snažit o dost víc, jelikož jí prezident Snow vyhrožuje, protože se obává povstání v krajích. Katniss s Peetou plánují svatbu. Kapitol se raduje, vybírá svatební šaty a těší se na velkolepé Čtvrtohory (každých 25 let jsou hry velkolepější). A pak se všichni dozví, kdo bude dalším splátcem v Hladových hrách.

     Styl psaní a způsob vyprávění se od prvního dílu nezměnil. Příběh je vyprávěn z pohledu Katniss - v ich formě. Takže nejsme ušetřeni jejích vnitřních monologů. Bohužel jsou chvilkami takové nudné a otravující. V prvním díle mi její myšlenky nevadily, v tomto místy ano. Většina jejích myšlenkových pochodů se ale dá pochopit. Myslím, že jsou i uvěřitelné, takže Katniss působí opravdově. A to znamená i to, že nás prostě někdy otravuje. U skutečných lidí to bývá často. Takže i tuto vlastnost můžou mít knižní postavy. Ale všeho s mírou.
     Věty jsou krátké, nijak složité. Autorka se nevyžívá v předlouhých a relativně zbytečných popisech, metaforách, apostrofách a i jiných poetických nesmyslech, které jen retardují děj. Krátké, jednoduché věty právě děj zrychlují. Nemusíte myslet  nad složitou konstrukcí věty, abyste pochopili její význam. Čtete krátké věty a děj vám rychle ubíhá, otáčíte stránku za stránkou.
     Platí to samozřejmě pro ty, co je děj baví. Člověk, kterého by vyprávění nudilo, bude otáčet stránky pomalu. Nebo rychle, když to bude chtít mít rychle za sebou. Já jsem otáčela stránky rychle.  Už od začátku.. Pro mě byl začátek prvního dílu docela nudný. Nebavil mě. Čtení jsem si užívala, až když byla Katniss v aréně. Ve Vražedné pomstě jsem se začetla již od začátku. Musím se přiznat, že právě v tomto díle mě děj v aréně tolik nebavil jako v Aréně smrti, přesto jsem tuto část rychle přečetla. 
    Příběh těsně před vstupem do arény a poté pobyt v ní je obohaccen o nové postavy. Zde je více splátců, kteří nejsou jen budoucí bezejmenné mrtvoly. Zde už jsou plnohodnotnými charaktery. (V Aréně smrti to byla například jen Routa.) V aréně je potom více interakcí mezí postavami, není to jen jeden člověk proti všem, jako to bylo v první části. Je to obohacující. Hlavně kvůli tomu, že se můžeme seznámit s mentalitou postav z jiných krajů.
     O krajích se opět tolik nedozvíme, ale informací je o něco více. Politická situace v Panemu mě zajímá mnohem víc než Hladové hry. Čekala jsem, že ve druhém díle se toho o politice dozvím víc, ale je to lepší než nic. Na povstání v krajích jsem se vyloženě těšila. Akorát nejsou povstání v přímé akci, jen se o nich dozvíme. V tomto ohledu je mi docela líto, že je příběh vyprávěn v ich-formě. Asi bych uvítala er-formu a vševědoucího vypravěče, který mě obeznámí o všem, co se v Panemu v jakou chvíli děje. Například co se děje u prezidenta Snowa, co se děje někde v Kapitolu - jak vlastně vše vidí obyvatelé Kapitolu, jaký mají na to názor. Fikční svět by pak mohl být komplexnější. Ale pro autorku o dost náročnější. 

    Vražedná pomsta se mi líbí o dost víc než Aréna smrti. Větší množství postav, více informací o Panemu. Děj je napínavý. Skoro v polovině knihy jsem se rozčilovala a nechtěla jsem knihu dál číst. Ne kvůli tomu, že by mě to nebavilo nebo že by autorka napsala nějakou hloupost, jen jsem nechtěla vědět, jak to bude pokračovat. Sladká nevědomost. Dávám čtyři hvězdičky. Neočekávejte od toho nějakou uměleckou literaturu, jde jen o příběh.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

24.07.13

RICK RIORDAN. Prokletí Titánů

    Konečně jsem se posunula v sérii o Percy Jacksonovi. Prokletí Titánů je třetí díl, čekají mě tedy ještě díly dva. To mám ještě co dělat.
    Brzy bude v kinech druhý film, na který se osobně nijak netěším. Spíše mi je to docela jedno, nedokoukala jsem ani ten první. Knížky jsou podle mě lepší. Ale toto je záležitostí vkusu jedince. Pokud se těšíte, těšte se a užijte si film. Nejlépe v kině. Tam je takové velké plátno... jasně, víte, proč je kino lepší než monitor počítače. Už mlčím.
   V Prokletí Titánů se opět posuneme v hlavním ději - pokus Titánů o zničení Olympu. Titáni sbírají armádu pomocí Luka (syn Hermése). Na scéně se objeví nějaký neznámý Generál, kterého ale stejně všichni znají. Luke i Generál se snaží vrátit moc Kronovi, nejvyššímu Titánu.
    Na druhé straně ve stejné době. Grover si zavolá na pomoc Annabeth, Percyho a Thaliu, aby mu pomohli odvézt do Tábora polokrevných dva nově objevené hrdiny - sourozence di Angelovy. Bohužel je ve stejných místech i mantichora, která jim to opravdu neulehčuje. Pomůže jim bohyně Artemis a její lovkyně, ale ztratí Annabeth. 
    Vrátí se do Tábora a za velmi krátkou dobu se dozví, že zmizela Artemis, která se vydala na lov nestvůry, která by mohla pomoct Titánům. Percy tuší, že Annabeth a Artemis budou na stejném místě, a chce jít na výpravu - dostat se na ni nebude tak snadné. Spolu s ním na výpravu jdou Zoe Večernice - hlavní Lovkyně hned po Artemis, Bianca - nová hrdinka (di Angelo), která se přidá k Lovkyním, a Thalia. Zachrání Annabeth a Artemis? 

     Jako v předchozích dílech je příběh vyprávěn v první osobě samotným Percy Jacksonem, který čas od času oslovuje čtenáře. Je to strašně fajn, když vás oslovuje knižní hrdina. Akorát neodpovídá na otázky, které mu dáte. Nezdvořák.
    Percy jako hrdina je stejný. Díky jeho neznalostem se čtenáři dozvídají různé informace ohledně řecké mytologie. Chudák, musí se chovat jako blbec, abychom věděli, o co tam přesně jde. Co je co za postavy, co kdysi udělaly a proč je nemáme mít rádi. Je zbrklý, takže jsou kolikrát jeho spoluvýpravníci na něho naštvaní. Poučení: nejdříve myslete a pak až konejte. 
     Rick Riordan přidal na konci druhého dílu staronovou postavu - Thalii, dceru Diovu, která, aby neumřela, byla začarována do stromu, který hlídal hranice Tábora. Zlaté rouno, které dokáže léčit, Thaliin strom vyléčilo lépe, než všichni očekávali. Rouno léčilo tak nějak na druhou. Vyléčilo strom a i Thalii. Takže tu máme nového hráče, potomka silné trojky, který se neměl narodit, aby nemohl zničit Olymp. Thalia mi nebyla moc sympatická, působila na mě chvilkami jako nafoukaný fracek. Ale myslím, že to mohlo být o dost horší. Určitě to nebylo na facku. Mám jisté podezření, že Riordan nechal Annabeth zmizet, aby se Thaliina postava mohla více projevit. A hlavně by na té výpravě bylo moc ženských.
    Zoe Večernice, hlavní Lovkyně. Ta mi byla ještě více protivná než Thalia. Lehce staromódní osoba, která říká "jest" místo "je", což neskutečně vytáčelo Thalii. A mě vytáčelo, jak to Thalii vytáčelo. Ke konci knihy se dozvíte, co je Zoe vlastně zač. 
    Bianca di Angelo byla pro mě nemastná neslaná. Více se projevil její bratr Nico, i když je v knize jen na začátku a na konci. Hraje hru Mýtomágii, ve které se sbírají postavičky řeckých bohů. Každý bůh má nějaký útok a nějakou obranu. Pokud hrajete hry, tak si to asi dokážete představit. Bavilo mě, že když se tam objevil nějaký bůh, tak Nico hned říkal jejich útok a obranu a co umí. To jsou chvíle, kdy si vzpomenu na wowko a pofňuknu si.

     Po dějové stránce se mi tento díl zatím líbil nejvíce. Bylo to napínavé. Přišlo mi to promyšlenější než předchozí díly. Akorát závěrečný boj byl takový krátký. Chápu, že to asi nešlo moc rozepsat, ale... Než se vydali na tu výpravu, tak byla za mnou cca třetina knihy. A závěrečné střetnutí se zlem je na pár stránkách. 
     Knihy Ricka Riordana jsou vtipné. Hodně vtipné. Jeho humor se mi líbí, není totiž hloupý. Bohužel jsem se u Prokletí Titánů nenasmála tolik jako u prvních dvou dílů. Což mě docela mrzelo, na Riordanovy vtipy jsem se těšila, ale měla jsem smůlu. Nebo jsem neměla náladu na vtipy? Hmm. Může to být i tím.

     Prokletí Titánů je velmi dobrým pokračováním série. Děj není nudný a vyskytnou se zde nové charaktery, které jsou tajemné, zábavné a zajímavé. Riordan mohl být mnohem vtipnější, ale ne vždy to jde snadno. Tak Rick neměl náladu. Dávám tři a půl hvězdičky a díky tomu konci se těším na další díl. Mám neskutečnou výhodu v tom, že netoužím nikdy číst dva díly jedné série hned po sobě, takže neumřu čekáním na čtvrtý díl!

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

22.07.13

Prázdninový knihomol 2013 #3

    Třetí týden. Máte také pocit, že je to s tím časem horší a horší? Za chvilku se půjde zase do školy. Brrr. 

Čtení a knihy.

    Třetí týden jsem tak krásně začala se čtením, ale šlo to od desíti k pěti. Od desíti stránek k pěti stránkám. Skoro takhle to bylo. 
    Dočetla jsem jednu knihu. Vražedná pomsta. Druhý díl Hunger Games. Líbilo se mi to moc. Ani jsem nečekala, že se mi to bude líbit víc než Aréna smrti. 285 stran.

   Pokračovala jsem i v jedné rozečtené knize. Špičkou jazyka. Ke konci třetího týdne jsem to moc nečetla. Ale samozřejmě to chci dočíst, protože se mi to líbí. Ale nebyla moc nálada. I teďka můžete z tohoto textu poznat, že mě to psaní moc nebaví. Je vedro. To asi jako vysvětlení stačí, že? 227 stran.

   Ale rozečítala jsem. Ale ne moc. Myslela jsem, že toho rozečtu víc, abych se pak mohla rozhodnout, co vrátím nedočtené do knihovny a co se budu snažit přečíst. Jenže jsem rozečetla jeden recenzní výtisk a jednu knihu z knihovny. Takže žádný zázrak.
     Alchymie věčnosti. 39 stran. Moc se k tomu nechci vyjadřovat, protože bude něco-jako-recenze. A jsem prozatím na začátku, takže stejně o tom nemohu nic říct.
    Princezna nevěsta. Možná znáte film. Já ho mám moc ráda a knížku jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho. 52 stran. Z toho většina těch stránek patří k předmluvám. Ze samotného příběhu jsem si přečetla pouze první kapitolu. Musím se do toho čtení pořádně pustit. Je to milé a vtipné.

Celkem přečtených stran za třetí týden: 603.

Čumění a seriály.

    Ačkoli jsem neměla na knihy náladu, na seriály jsem ji měla velmi dobrou. S bolestí hlavy se opravdu lépe sledují seriály, než čtou knihy.

    Hemlock Grove. Zase jsem pokročila s tímto seriálem, který mě nějak moc nenadchl. Ale podívala jsem se jen na 1 epizodu. A čeká mě čtvrtý díl. Víte, moc nevíte, o co tam vlastně jde. Je tam bohatá rodina, která je poněkud zvláštní. Jeden její člen - synáček, je upír, který prý o tom ještě nic neví. Dcerunka je vysoká - asi jako obr, a má jedno oko o dost větší než druhé a nevypadá moc lidsky. A jejich matka... Tak ta nosí pořád bílé oblečení. (Ale určitě ta její zvláštnost bude i v něčem dalším a ne jen v barvě oblečení.) Herci mi nejsou sympatičtí, zvlláště ten upír. Ale hudbu to má docela pěknou.

    The Simpsons. Tenhle seriál vám určitě nemusím představovat. Nikdy jsem to nesledovala od začátku do konce. Ani jsem to nikdy nesledovala nijak aktivně. Ale měla jsem na to náladu, tak proč ne. Zhlédla jsem zatím 6 epizod první série. Tenhle seriál mi bude hodně dlouho trvat. 

   Zoufalé manželky. Těm jsem se věnovala hodně. Od druhé řady mě to začalo více bavit. A třetí řada mě zatím baví nejvíc. A už vím, kterou zoufalou manželku mám nejraději. Carlose. On je prostě super. A je jedno, že je to chlap. Celkově je Carlos výborná postava. A hlavně je z nich asi nejrozumnější. Takový Tom (manžel Lynette) je blbec. Sice mají asi nejlepší manželství, ale je to fakt blb. On se chová nezodpovědně a ani neuvažuje. Dobře. Z těch hlavních hrdinek mám nejraději Bree, protože má úžasnou barvu vlasů. Jsem tak povrchní! Ačkoli se některé věci v seriálu opakují, je to fajn. Někdy mě už moc nebaví vytváření a řešení problémů s deus ex machina, ale vtipné hlášky to tak nějak vynahrazují. Dostala jsem se na osmnáctou epizodu třetí řady. 52 epizod.

Celkem zhlédnutých epizod za třetí týden: 59.

    Minulý týden jsem zapomněla nahrát fotografii Pana Medvěda. Ale nyní nezapomenu. 


 Čtěte a mějte se krásně!

17.07.13

JOE DUNTHORNE. Ponorka

    Napsat úvodní odstavec ke knize, o které vím jen to, že jsem ji přečetla, je docela složité. Tak nějakou zajímavost? Hm. V knize o autorovi píší, že prý v současné době žije v Londýně ve vyřazeném vagóně. 
    Možná to bude nějaký luxusní vagón. Nebo nějaký, ve kterém se dříve převáželo uhlí? Dobytčák? Každopádně mu přeji příjemné bydlení.

    Nyní by měl být nějaký odstaveček, možná i dva, o ději. Sama se o tom nebudu moc rozepisovat, jelikož si stačí přečíst pouze anotaci. (Tato anotace není stejná jako v knize, takže doplním informace: Oliver se snaží sbalit svoji spolužačku Jordan, snaží se, aby rodičům zachránil jejich vztah - i ten sexuální. Tak nějak to tam je, ale o něco poetičtěji. Doporučuji, abyste si tu knižní anotaci přečetli v nějakém knihkupectví. Takže přestaňte nyní číst tento text, zajděte se podívat po této knize, pak se vraťte a dočtětě to.) Další informace by mohly být spoiler. A jak víme, spoilery jsou fuj.

    Oliver Tate je hlavním hrdinou knihy a zároveň vypravěčem. Je mu patnáct let. To je ten věk, kdy si puberťáci myslí, že všemu rozumí a vše už zažili. Opak je pravdou. Oliver má rád slova. Nejlépe netypická. Odborná. U nás říkáme: cizí slova. Jeho oblíbená kniha je slovník. Je také velmi inteligentní. Má nastudované různé psychologické metody léčby. Ví, co má říkat, aby rodiče přesvědčil o svém psychickém pořádku. Nebo aby je vyděsil a přesvědil o svém psychickém bordelu. A má někdy velmi ujeté a ztřeštěné nápady. Někteří mohou o jeho inteligenci pochybovat. Té sociální inteligenci. Ale vše dělá jen kvůli tomu, že si myslí, že je to dobrá věc. Každopádně to není omluva. Vzpomeňte si na různé osobnosti, které dělaly nepěkné věci, protože si myslely, že to je dobré. A hodně se zajímá o sex.
    Oliver Tate je pro mě velmi zajímavá postava. Jasně, převážně kvůli tomu, že je velmi chytrý a má rád slova. A mluví spisovně. A je trochu magor. Já se v tom úplně vidím. Pro mě netypická postava, když se podívám na to, co jsem v poslední době četla. To je aspoň za dva bludišťáky!

    Kniha je vyprávěna přímo Oliverem. Ich formou. Samotné vyprávění je doplněno pasážemi z jeho deníku. Zápisníku. Já už si ani nepamatuji, jak tomu "cosi" chtěl vlastně říkat. Také je v knize obsažena jeho příručka o tom, jak se stát někým jiným. Je jen na vás, zda se jí budete řídit.
    Ponorka je rozdělena na tři části. Tyto části se dělí na kapitoly - některé jsou krátké, některé velmi krátké a některé jsou dlouhé. 
    Oliverova posedlost slovy se projevuje v názvech kapitol. Každá kapitola se jmenuje podle nějakého termínu: nepenthes, devoluce, pederast nebo triskaidekafobie. (To jako příklad.) V samotném textu se objevuje mnoho cizích slov, která jsou však vysvětlená. Čtenáři, kteří neholdují cizím slovům a termínům, se nemusí bát, že by nerozuměli. 
    Příběh se odehrává ve Walesu, takže dalším zpestřením jsou různá velšská slova. Opět jsou přeložena. Velština na mě trochu působí jako nahodilý shluk hlásek, převážně souhlásek. 
    Oliver-vypravěč se vyžívá v různých přirovnáních. Musím dodat, že ve velmi vtipných. A někdy i velmi zvláštních. V jedné pasáži knihy Oliver řekl, že mu jedna postava začala být sympatická kvůli tomu, že začala používat přirovnání. Nyní víte, jak se máte chovat ve společnosti, aby vás lidé měli rádi.
    Je jedna drobnost, která mě zaujala. Možná vám to bude znít jako hloupost, ale mně se to líbí. Někdy se objevují vedle sebe dvě úplně totožné věty. Jen jedna, ta druhá, je v uvozovkách. Vidíme tedy jistou spojitost mezi myšlením a mluvením. Psychologové by měli radost! Nejsem si jistá, jestli jsem se s něčím takovým setkala i v jiné knize. Jak říkám, je to drobnost, ale zaujalo mě to.
    Další informací o knize, kterou zmíním, je její vtipnost. Vtipná nejsou jen různá přirovnání, ale i některé Oliverovy myšlenky. Dále to jsou vtipné situace. Snad to nebude spoiler. Hodně jsem se pobavila, když se připravoval na svůj první pohlavní styk. Jestli to spoiler je, tak se omlouvám.
    Děj Ponorky sám o sobě není zas tak moc zajímavý a čtivý. Zajímavým a čtivým ho z něho dělá styl psaní - cizí slova, hojná přirovnání, humor. A i sám Oliver - jeho vnitřní monology a nápady.

    Ponorka je velmi zábavná kniha plná cizích slov, takže se během čtení něco i naučíte. Styl je podle mě zajímavý. Pokud čtete v poslední době různé fantasy knihy, o jejichž kvalitě pochybujete, Ponorka bude pro vás jistě zpestřením, pro mě bylo určitě. Bavilo mě to číst hlavně kvůli tomu, jak je kniha napsána. Děj mě moc nenadchl, ale stejně dávám čtyři hvězdičky a doufám, že se do češtiny přeloží další knihy tohoto autora. Já jeho jméno opravdu nechci skloňovat.

Pokud vás tato kniha zaujala, tak se opět vraťte do knihkupectví, kam jste si šli přečíst anotaci, a Ponorku si kupte.
   

15.07.13

Prázdninový knihomol 2013 #2

Druhý prázdninový týden je za námi. Utíká to rychle. Vždyť včera bylo pondělí a dneska? Dneska je také pondělí. Eh. Ono je pondělí dva dny po sobě? Zvláštní, čas se zastavil, ale stejně utíká strašně rychle. 

Knihy

Tento týden jsem dočetla... budete jistě hodně překvapeni... Tři knihy!

Dočetla jsem Pod vlivem úplňku - 128 stran. Jak se mi kniha líbila, spíše nelíbila, si už můžete přečíst. Jsem líná dávat odkaz, tak hledejte, šmudlové.

Druhou dočtenou knihou je Ponorka - 259 stran. Doufám, mám pocit, že mě můj lísteček zklamal. Můj názor na Ponorku jsem už napsala, jen ještě nevím, kdy ho zveřejním. Přednost mají recenzní výtisky. Ale teď vám řeknu, že jsem Ponorce dala čtyři hvězdičky.
Třetí dočtenou knihou je Prokletí Titánů - 329 stran. Třetí díl Percyho Jacksona se mi líbil. Opět už mám napsaný svůj názor, už brzy se ho dočkáte. 

Nyní přejdu na rozečtené knihy. Mám dvě aktivně rozečtené - až se divím. Čekala bych tak tři čtyři. 

Špičkou jazyka od Sarah Watersové je zajímavá kniha. Jsem zatím na začátku. Přečetla jsem pouhých 115 stran. Kniha má přes 500 stran, takže jsem v jedné pětině. To je malinko. Jsem ráda, že přečtu aspoň jednu kapitolu za den. Ale není to tím, že by mě to nebavilo. Líbí se mi to hodně, ale nenutí mě to číst dál. 

Druhou rozečtenou je Vražedná pomsta od Suzanne Collinsové. Druhý díl Hunger Games. Přečetla jsem pouze 37 stran, ale už teď tvrdím, že začátek je o dost čtivější než u prvního dílu. Snad si tuto laťku udrží, a kdyby ne, mně bude stačit, když to bude na stejné úrovni. Jen ať se to nezhoršuje.

Celkem přečtených stran za druhý týden: 868.
Ani jsem nečekala, že jich bude tolik! Ale ano, jistě, mohlo by to být pořád lepší. Já vím. Ale je to o dost víc než první týden.

Seriály

Jak jsem pilně četla, tak jsem nepilně sledovala seriály. 

Sběratelé kostí. Dostala jsem se na 14. díl páté řady. 8 epizod. To mám jeden díl na den. Přestává mě to docela bavit. Pořád je to to samé. Doufám, že se to třeba tou šestou řadou rozjede. Jestli se to bude zhoršovat, tak to snad ani nedokoukám.

Zoufalé manželky sleduju před spaním. Někdy i u oběda. Dodívala jsem se až na 13. díl první řady. Kterou znám již z dřívějška, ale nechtělo se mi hned přeskočit na tu druhou. 9 epizod. To je taky jeden díl na den. Skoro. Myslím, že když je člověk starší, tak ten seriál ocení víc. Jen mě děsí těch osm sérií. 

Hemlock Grove. To je nový seriál, kterému už objednali druhou řadu. Viděla jsem teďka druhý díl. 1 epizoda. A nějak nevím, jestli se mi to líbí, nebo ne. Hlavní hrdinové mi přijdou nesympatičtí. Nevím moc, o co tam vlastně jde. Asi budu muset vytrvat.

Celkem zhlédnutých epizod za druhý týden: 18.
Mé seriálové nadšení opadává. Je to opravdu velký skok - ze 44 na 18. Ale jsem ráda, že jsem více četla.
Pokusím se své čtecí tempo udržet, nejraději bych ho zlepšila, ale i osm set stran týdně mi stačí. A jak jste byli pilní vy?

12.07.13

NANCY GIDEON. Pod vlivem úplňku

    Nancy Gideon je u nás již známá díky své knize Čistá krev ze série Měsíční svit. Pod vlivem úplňku je druhý díl. 
    V závěru svého textu o Čisté krvi jsem se zmínila o hodnocení této série na Goodreads - každý následující díl je ohodnocen lépe. Očekávala jsem tedy, že Pod vlivem úplňku bude lepší než jeho předcházející část. Shrnu svoji myšlenku ponaučením: Nikdy neměj očekávání. 

    Je nalezeno roztrhané tělo mladé dívky - Sandry Cummingsové, kterou před tím ještě někdo znásilnil. Další tělo ženy je nalezeno za několik dní - stejná zranění, takže vše nasvědčuje, že je to práce jednoho vraha. Tyto vraždy vyšetřuje Charlotte Caissieová. Bohužel je z těchto vražd obviněn její přítel Max Savoie (roztomilý čumáček, ehm, vlkodlak). CéCé se snaží očistit jeho jméno a najít skutečného vraha. 
    Do města se vrátí Rollo, vlkodlak, který tvrdí, že je Maxův otec. Max se díky němu dozví o sobě různé informace. A trochu si upřesní, co je vlastně zač. 

    Pod vlivem úplňku je vypravováno er-formou. Převážně z pohledu CéCé a Maxe. Ale dozvíme se i o myšlenkách jiných postav. 
    Max se ve druhém díle o moc neliší od Maxe z dílu prvního. Jen proběhla menší změna - už není takové roztomilé štěňátko, už si dokáže i sám zavázat tkaničky u bot. Více přemítá o sobě, o tom, kdo je, co je. Kde je jeho místo. Snaží se vyrovnat se ztrátou svého jediného "otce" - Jimmyho. 
    CéCé se bojí o svoji pozici u policie, jelikož se jejím nadřízeným nelíbí její vztah s Maxem. Snaží se vyrovnat s traumatem z dětství - byla unesena a bůh ví, co s ní všechno dělali (explicitně není řečeno vše, co zažila, ale jde to celkem snadno vydedukovat z textu). Dalším jejím trápením je skloubení její profese a vztahu s Maxem. Bojí se dne, kdy bude muset kvůli Maxovi překročit zákon. 

    Nejdůležitější linií příběhu je vztah mezi hlavními hrdiny. Jejich vztah je neskutečně rozčilující. Máte doma kočku? Pokud ano, budete přesně vědět, co myslím, když řeknu, že jejich vztah byl podobný vztahu, jaký má kočka ke člověku. Nevšímá si vás, ale když chce nažrat, tak se k vám začne lísat. Je na vás zlá, ale když chce nažrat, tak je to nejmilejší zlatíčko. Ale když máte opravdu špatný den, pozná to a přijde za vámi. Teď mám takové obavy, že taková kočka je jen ta, co je černá a má jedno očičko. Vztah mezi CéCé a Maxem je skoro takový. Akorát ani jednomu z nich nejde o žrádlo, ale jen o pouhý sex. Naštvou se na sebe, ale když pak chtějí sex, tak jsou schopni se usmířit - a je jedno, kdo z nich to iniciuje. 
    Oni se mají rádi, přiznají se s tím tomu druhému, ale vždy se najde nějaký důvod, proč to spolu "skončit". Aby se pak mohli další kapitolu k sobě vrátit. A tak pořád dokola. Připomíná mi to Bellu a Edwarda. A to se mi opravdu nelíbí. Nebaví mě o tom číst. 

    Další linie je detektivní. Vyšetřování vraždy dvou žen. Nejsem vášnivým čtenářem detektivek, takže nemůžu objektivně posoudit, jestli to detektivka byla. Ale subjektivně mi to přišlo jak hodně špatná detektivka. Moc se tam ani nevyšetřovalo. 
     Během vyprávění se čtenář dozví nějaké nové informace o tomto světě, ale přišlo mi, že jich bylo docela málo na to množství stránek. Jasně, cca 320 stran malého formátu není moc, ale... Nemluvě o tom, že čtenáři hned dojde, kdo vraždí. A působilo to na mě tak, že autorka se snaží, aby to čtenáři došlo brzo. Žádný šok během čtení. Šok by byl, kdyby jeden z hrdinů umřel, ale bohužel, žádného šoku se nedočkáme. 

    Abych nebyla pořád jen kritická, tak budu i chválit. Čtění utíká rychle. Když máte chuť číst, tak vezmete do rukou knížku a odhodíte ji, až ji dočtete. Jen já to četla asi týden. Ale dala jsem do té věty podmínku chuť číst, takže je to v pořádku. Aspoň u toho čtenář nestráví půlku života.

    Ačkoli jsem od Pod vlivem úplňku nečekala žádný zázrak, jsem zklamaná. Opravdu jsem čekala, že to bude lepší čtení než předchozí díl. Kromě hádek a rozchodů hlavních postav se tam toho tolik nestalo. Málo nových informací. Lze to chápat i tak, že jsem moc náročná a že mi nic nestačí. Styl je stejný, kniha se dobře čte. Dávám dvě hvězdičky a upřímně doufám, že třetí díl bude lepší. Ale radši s tím nebudu počítat, abych pak nebyla zase zklamaná.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

08.07.13

Prázdninový knihomol 2013 #1

První prázdninový týden je za námi. Rychle to utíká, že? Jsem vůbec nic nestihla! Ale to jste se už dočetli z mých předešlých článků o ničem.

Musím říct, že mě začalo bavit si zapisovat počet přečtených stránek. Aspoň něco mi ten Knižní maraton dal, když už ne hromadu přečtených knih. Update po týdnu je o dost lepší než po dni. Počet přečtených stran by měl být o dost větší. Pokud tedy nejste mnou.

Ale tenhle týden se polepším. Určitě!

Já se tak nechci přiznat k tomu, že jsem během tohoto týdne nedočetla ani jednu knihu. Ale snažila jsem se. Fakt! Věříte mi?

Četla jsem Pod vlivem úplňku od Nancy Gideon. Druhý díl Moonlight série. 198 stran. Bohužel mě tento druhý díl moc nebaví. A když jsem psala recenzi na díl první, tak jsem psala, že druhý bude určitě lepší. Takové bylo mé očekávání. Tak snad pak ten třetí. Ale... Ještě se to může rozjet, jsem zatím na 60 % knihy. Ještě je dost prostoru pro zlepšení, že?

V neděli (včera) jsem začala číst Ponorku od ... Já to nechci skloňovat, takže... kterou napsal Joe Dunthorne. Celých 41 stran jsem z ní přečetla. Ale dostala jsem se na stranu 51. Vidíte, kolik stránek je před samotným hlavním textem? (Hmm, to bych měla asi pár stran odečíst i z toho "Úplňku", ale jsem na to líná.) Ponorka je zábavná. Naučíte se mnoho nových cizích slov. Potřebovala bych se spíš naučit anglická slova. Odkazuje se zde na jinou knihu - Tajný deník Adriana Molea. Nečetla jsem ho, jestli se mi bude Ponorka zamlouvat celá, tak se po Tajném deníku podívám. Mohla bych pak porovnat různé sondy do nitra (oduševnělého) puberťáka. 

Celkem stran za tento týden: 239.

Jop, jsem ostuda ostudovatá. 
Je to kvůli tomu, že jsem se moc dívala na seriál. Jen jeden.

Asi nemusím říkat, že jsem sledovatele Sběratele kostí. Ono osm řad je osm řad. To nejde rychle. Ale tento týden jsem hodně pokročila. Celkem 43 epizod. Sleduji nyní pátou řadu - 7 díl. A ze Sběratelů jsem se dozvěděla, že poslouchat metal znamená být magor a vrah. Nadsázka. Ale stejně to z toho tak trochu vyznělo. Když si hrajete na superhrdiny, nežijete v naší realitě. A když máte rádi fantasy, tak jste taky magor. A spát splyšovým medvídkem znamená, že jste malé děcko. To je pro mě dobrá zpráva, protože by to znamenalo, že nejsem stará! ... Jo, spím s plyšovým medvědem. Jmenuje se Pan Medvěd. A bojím se ho. Někdy. Pátá řada už mě tolik nebaví. První byla vážně dobrá, druhá také. Pak se to zhoršuje. Ale aspoň se snaží být více vtipní.

A stihla jsem jeden díl seriálu Arrow Byl to díl třetí. Jsem opravdu na začátku. Arrow je patetický. A také jsem si všimla, že hlavní hrdina, když si hraje na superhrdinu, při mluvení chrčí. Pokouší se mluvit drsně. Nejen činy ukazujeme, jak moc drsní jsme. Vzpomněla jsem si na Nolanova Batmana - ten taky děsně chrčel. Jasně, nemusí to znamenat, že se snaží mluvit drsně, ale že se snaží, aby ho pak podle hlasu neodhalili. Ale stejně. 

Celkem zhlédnutých epizod: 44.

Doufám, že bude příští týden více přečtených stran než zhlédnutých epizod. Vtip! 
 

06.07.13

Předprázdninový knižní maraton #konec

Tento maraton byl jeden velký fail.

Samozřejmě není chyba v tomto projektu, ale ve mně. Měla jsem číst. Měla jsem hodně číst. A co jsem dělala? Nečetla jsem. Chjo. Přečetla jsem během těchto 14 dní jen jednu knihu. Všechny barvy Země. Tak to je opravdu bída. A pak jsem jen rozečítala. 
A kolik jsem přečetla celkem stránek?
Asi málo.

742 stran. Za 14 dní. To je neskutečné, jak moc se mi nechtělo číst. Jasně, hlavně se mi chtělo koukat na seriály.
Ještě jsem se pokoušela číst knížku v angličtině, bylo to zhruba 60 stran. Ale to skoro nestojí za řeč. Já a čtení v angličtině nejde zatím moc dohromady, ale doufám, že se to zlepší. 

Poslední den maratonu jsem ještě chtěla číst, bohužel jsem se ke knížce ani nedostala, protože jsem se stěhovala do jiného pokoje. A já mám tolik věcí! Zbytečných věcí. A knížek. Pořád jsem chodila s věcmi do pokoje a muži jsem říkala, že to jsou už poslední knížky. A takhle několikrát. Ani jsem nevěděla, že jich mám tolik. A to mám ještě hromádku u rodičů. Asi větší hromádku. Až nastane doba ledová, tak určitě nezmrznu, protože budu mít čím topit. Nejsem barbar, co by pálil knihy, ale svůj život mám asi raději.

Doufám, že už začnu pořádně číst. Že těchto 14 dní byl jen takový malý nečtecí omyl. Brzy budu muset jít do knihovny a nechce se mi vracet tolik nepřečtených knih.

Jak jsem četla různá vyhodnocení knižního maratonu, měla bych se stydět. Také se stydím. A všem, co se dočetli k úspěšnému zvládnutí svého maratonského předsevzetí, gratuluji.