16.06.15

SOPHIE JORDAN. Nevítaní

Nevítaní #1

      Já jsem asi divná. Než si začnu číst nějakou knížku, musím si o ní přečíst spoustu negativních recenzí, aby se mi líbila. Čekám totiž něco příšerného, takže pak můžu být jen mile překvapena. To je případ i knihy Nevítaní
    Davy je nadané dítě, ve třech letech se sama od sebe naučila hrát na klavír (ale není to jen jeden hudební nástroj, na který hrát umí) a je inteligentní. Má úžasného přítele Zaca a její budoucnost vypadá nádherně. Jenže její genetický test ohledně HTS nedopadl dobře - je nositelkou vraždícího genu. A tak se její život ze dne na den změní - je vyhozena ze školy a přemístěna do obyčejné, kde se "učí" s dalšími nositeli, její nejlepší kamarádka s ní nechce mít nic společného. A Zac? To se ještě uvidí. Nejen že se Davy musí vypořádat sama se sebou, ale celá Amerika se musí vypořádat s rychle narůstajícím počtem nositelů.

     Přemýšlím, co přesně za žánr to je. Původně jsem si myslela, že je to dystopie, pak jsem si chvilku říkala, že by to mohlo být postapo. Příběh se odehrává v roce 2021, což je hodně blízko. Vše působí normálně, kromě narůstajícího počtu trestných činů, přičemž vědci zjistili, že nejvíce trestné činy páchají lidé s HTS - vražedným genem, který nositeli utlumuje svědomí a vyvolává agresi (zhruba takto, ono to může být trochu jiné). Nositelé jsou evidováni ve Wainwrightově agentuře, když poruší zákon, je jim na krk vytetováno H. H jako hidiot. To připomíná žluté hvězdy, že? Ostatní lidé se nositelů bojí a panikaří a jsou vytvářeny i internační tábory. Prostě koncentrák. 
    Je jasné, že autorka se inspirovala historií - holocaustem. Musím říct, že vývoj společnosti (panika, strach, nenávist, odsuzování) působil uvěřitelně. Když mají lidé z něčeho strach, začnou se chovat špatně. Lidem je jedno, jestli jste někdy někomu ublížili, jakmile jste označen, jste nebezpečný pro společnost. Myslím, že něco podobného můžeme vidět i u vztahu k muslimům. Víme, že lidé jsou schopni vytvořit koncentrační tábory, takže když nastane nějaký problém (a nemusí to být jen vražedný gen), koncentráky tu budou zase. 

   Příběh je vyprávěn z pohledu Davy ich-formou. Víme díky autorce, že je Davy chytrá a nadaná, ono se to ale v tom příběhu moc neprojevuje, prostě to autorka řekla a tak to je. Může se vám zdát ufňukaná. Ona fňuká hodně, ale tak nějak mi přijde, že na to má právo. Kdo by v takovéhle situaci nefňukal? Asi jsem byla během čtení dost empatická (asi to bude tím, jak jsem to četla v hospodě), ale s hrdinkou jsem cítila stejné zoufalství, že se vlastně nedá nic udělat. I kdyby udělala něco sebelepšího, bude to klasifikováno za špatnost. Nevím, jestli za toto vcítění může autorčin spisovatelský um, nebo jsem se nad tím jen moc zamyslela - přeci jen jsem nějaké ty knihy o holocaustu četla. 
    Další důležité postavy jsou Sean a Gil, oba nositelé. Sean je velký, svalnatý, sexy, hodný a s H na krku. Určitě vás nepřekvapí, že v takovéto knize bude i nějaká ta romantika, naštěstí zde není milostný trojúhelník. A také vás nepřekvapí, s kým ta romance bude. Gil je takový drobný a velmi inteligentní chlapec - počítače, fyzika, matematika. Sean je tajemný až na půdu, o Gilovi se autorka zas tak moc nerozepisovala.
   
   První část knihy mě bavila hodně, v recenzích jsem četla, že to je ta nudnější část. Já se do toho začetla hlavně jen díky té "psychologii společnosti". Druhá, akčnější část mě už moc nebavila. Docela mi to připomínalo sérii Roztříštění a chvilkami jsem si vzpomněla i na Enderovu hru - a to teda nevím přesně proč, jen mi to naskočilo. Hodně se mi líbily části po každé kapitole, kde byly úryvky z vyhlášek, tiskových zpráv, esemesek, e-mailů, trochu to dokreslovalo situaci.
    Dost mě ale mrzí, že se autorka nezmínila o tom, jak je to v okolním světě. Pořád jen mluvila o Americe. A párkrát se zmínila o tom, že nositelé chtějí utíkat do Mexika a Kanady, protože se tam ještě netestuje. Ale co zbytek? Já chci vědět, jestli je panika všude, nebo to jsou prostě jen Američani.

    Kniha nepřinesla nic nového a originálního. Myslím, že když si přečtete nějaký ten memoár z koncentračního tábora, že vám to dá více. A co se týká druhé části knihy, tak to si pak po memoáru přečtěte již zmiňovanou Enderovu hru.
    Dávám tři hvězdičky za to, že se autorce podle mě podařilo vystihnout chování společnosti, dokázala mě u knihy udržet a donutila mě ji rychle přečíst. Druhá část mě docela zklamala a chvilkami nudila. Jsem zvědavá, jaký bude druhý díl. A nějak mám pocit, že to bude taková moje guilty pleasure série. 

    A k tomu žánru - myslím, že to bude něco před postapo.

0 komentářů:

Okomentovat