01.12.16

Doháněčka 2016



A je tady zase prosinec. 

Brzy budou Vánoce, na které nemáte možnost zapomenout, protože vám to připomínají v obchodě výzdobou a puštěnými písničkami. Ve městě je také vánoční výzdoba a lidé vám přejí příjemné svátky. 

Já se těším akorát na tu večeři. Řízek a bramborový salát! Jo!

Prosinec ale znamé také to, že máme už jen 31 dní na splnění našich předsevzetí.

Máte 31 dní na to, abyste přestali kouřit a zhubli jste. Ahahahaha.

Ale také je tu posledních 31 dní na to, abyste stihli svá knižní a čtecí předsevzetí. Abyste dohnali svou Goodreads challenge. Nebo se můžete překonat a přečíst toho víc.

Já si dala předsevzatí, že přečtu 100 knih. Jsem na 63 a vím, že to nezvládnu ani omylem. Ale jedno z mých předsevzetí bylo i přečíst 20 000 stran. A nyní jsem na 17 000. 
Abych to zvládla, musím každý den přečíst 100 stran. Což je docela dost, ne vždy na to mám čas. 

Můj cíl na prosinec tedy je přečíst 3 000 stran.

Pokud se chcete přidat, můžete. Nemusíte psát žádné články, nemusíte fotit jak o život a nemusíte používat #dohanecka2016.

Stačí, když si budete číst. Ono by vás to právě od toho čtení dost odhánělo. 

Takže prostě jen hodně čtěte a pak mi v lednu napiště, jak jste všechno zvládli. 

Ale pokud budete chtít prokrastinovat, tak foťte, pište, hashtagujte. Budu ráda.

A teď honem ke knížce!

Za obrázek děkuji Vojtovi. On je prostě úžasný!

24.11.16

FRANCESCA ZAPPIA. Uvnitř mé hlavy

    Začnu velmi povrchně.
    Líbí se mi obálka. Líbí se mi hodně. Tolik k úvodu.


    Alex, hlavní hrdinka příběhu, trpí schizofrenií a paranoiou. Má strach z komunistů a nacistů. A má ráda humry - jako stvoření, ne jako jídlo. Rodiče jsou milovníky historie a mladší sestra je hudební génius.
    Nastupuje do nové školy - poslední ročník na střední. A tam opět potká chlapce s modrýma očima, se kterým se kdysi v dětství setkala u nádrže na humry a kterého si její mysl vymyslela. Nebo byl Modroočko opravdu skutečný? 

    Budu se jistě opakovat, ale nikdy jsem nečetla knihu, kde by hrdinka trpěla duševní chorobou. Ani jsem se nikdy o duševní choroby nezajímala, takže vám neřeknu, jak moc je ta kniha uvěřitelná. Na gymnáziu jsem něco o schizofrenii slyšela a odpovídá to tomu, jak je to popsáno tady. Jenže nám to říkal vyučující, který nám nakecal takových blbostí, že to nemůžu považovat za stoprocentní.

    Příběh nám vypráví sama Alex, ich formou. Popisuje nám prostředí, ve kterém se vždy nachází. Takže víme, co vidí. Naštěstí je Alex velmi chytrá a je schopná sama vyhodnotit, zda to, co vidí, je skutečné, nebo si s ní jen mysl hraje. Bavily mě části, kdy vy máte silné podezření, že je něco halucinace, ale Alex to považuje za skutečné a ani jí nepřijde, že by to bylo divné. 

    Miles, modrooký chlapec, je velmi inteligentní. A to opravdu hodně. Zároveň je to také nejobávanější člověk na škole. Šprti bývají spíše otloukánci, ale Miles takový není. Ostatní mu platí, když chtějí, aby se jejich nepřátelům stalo něco nepěkného. Nečekejte nic nebezpečného. 

    Někteří čtenáři mají názor, že je to úplně obyčejný příběh, jen je tam přidaná schizofrenie. Na jednu stranu je to pravda, tento děj by mohl být i s duševně zdravými protagonisty. Na stranu druhou jsou zde situace, které by bez schizofrenie být nemohly. Schizofrenie ten děj ozvláštňuje, není potom tak obyčejný.

    Co se týká děje, nějak jsem očekávala něco jiného. Moc jsem z toho nadšená nebyla. Například příběh ředitele školy East Shoal mě vůbec nezaujal.
    Nečekejte, že to bude jen o tom, jak se holka zamiluje do kluka, což dle anotace tak vypadá. Je to o tom, jak se člověk vyrovnává s chorobou, jak se s tím vyrovnává rodina, a o tom, jak se s tím okolí nechce moc srovnat.

    I když mě děj tolik nezaujal, stejně mě to od čtení neodradilo. Uvnitř mé hlavy má krátké kapitoly, takže to zrychluje čtení. K tomu pomáhají velká písmenka. A Alex, která mi byla hodně sympatická. A chtěla jsem vědět, co je skutečné. I když si stejně myslím, že je šance, že ne vše bylo "vyzrazeno". Můžeme tomu věřit? Myslím si, že v tomto příběhu hraje velkou roli čtenář - uvěří tomu, čemu bude chtít věřit. Vlastně si ten příběh může každý čtenář udělat po svém. No není to skvělé? Je to skvělé!
   
   Uvnitř mé hlavy mě bavilo číst, i když mám drobné výhrady k ději. Přesto jsem musela číst dál a dál. Alex jako postava je fajn. Miles je inteligentní, takže pokud máte rádi inteligentní bad boye, tak ho budete mít rádi. Není to podle mě tak povrchní, jak se může třeba zdát. Dávám tři a půl halucinace. A doufám, že autorka ještě něco napíše.

09.11.16

Bíglové v knihovně #5

Z minulého bíglovského náletu do knihovny, o kterém jsem psala, jsem přečetla pouze jednu knihu. První
V září a říjmu jsem četla tempem jedna strana za den. Což bylo opravdu smutné. Byla jsem opravdu ráda, že jsem tu První dočetla do konce října, abych měla za říjen alespoň jednu dočtenou knihu.
Pak jsem se rozhodla vzít všechny vypůjčené knihovny a vrátit je. Ten den jsem si půjčila jen dvě knihy - Kdysi a Sběratele dýmek. A obě jsem zvládla přečíst. A tak jsem se rozhodla půjčit si více knih. A budu doufat, že je všechny přečtu.

SARA SHEPARD. Nevinné


     Druhý díl Roztomilých malých lhářek. V seriálu jsem nějak na začátku druhé série, ale to sem vůbec nepatří. 
    Kdysi jsem si půjčila první díl (a zjistila, že je to první série seriálu) a ten mě bavil, četlo se to příjemně. A říkala jsem si, že bych mohla zkusit další díl. Jenže v knihovně tak dva roky nebyl. Tedy byl, ale ne v době, když jsem tam byla já. A také si pamatuji, že tam byl pořád, když tam nebyl první díl, který jsem ještě neměla přečtený. Knihovna je prostě kouzelné místo.
   Nevinné jsem už rozečetla a čte se to pořád dobře. Nečekám od toho nic extra, je mi jasné, co je to zač. Jen mě trochu děsí, že tahle série má celkem 16 dílů. 16!! Mně i vám je jasné, že tuhle sérii nikdy nezvládnu dočíst. Hlavně kvůli tomu, že třetí díl tak dva roky v knihovně neuvidím. 
    Ale za celou sérii by bylo tolik bodů! Asi začnu uvažovat o rezervacích.

RUTA SEPETYS. V šedých tónech


    Dneska sice frří autorčina třetí kniha Sůl moře, ale já jsem neměla ještě možnost přečíst její prvotinu. Ale Potrhaná křídla mám doma hodně dlouho a ani ty jsem nepřečetla - na ta nejsou tak dobré recenze. 
    V šedých tónech jsem si chtěla přečíst hned, jak jsem se dozvěděla, že se to u nás vydá. Ale v knihovně to prostě nebylo a nebylo. Mám ráda knihy z doby druhé světové války, které jsou určeny mladším čtenářům. A mají dětské hrdiny. Kolikrát je to emotivnější, protože si říkáte, že děti (a ani dospělí, to je jasné) by takové hrůzy neměly zažít. 
    Jsem moc ráda, že jsem to v knihovně konečně objevila. A byla to docela náhoda, protože jsem nejdříve sáhla po anglické verzi. Ale naštěstí tam byla. Těším se a doufám, že mě to nezklame. Velká očekávání jsou zlo.

VICTORIA AVEYARD. Rudá královna


    Teď se na tu knížku dívám a nějak nevím, proč jsem si ji vlastně půjčila. Asi proto, že je to bestseller? Při pohledu na hodnocení přátel na goodreads si říkám, že by to nemuselo být tak strašné, ale... Bětka mi to trochu svým hodnocením kazí.
    Rudá královna nebude má priorita. Třeba ale budu mít náladu a budu se do ní chtít co nejrychleji začíst. 
    Jsem ji brala jako poslední knihu, byla docela náhoda, že jsem si jí všimla. Třeba mě to mile překvapí.
   Tady je krásně vidět, jak nemám k tomu co říct. Asi jsem si ji ani neměla půjčovat.

DEBORAH RODRIGUEZ. Kavárnička v Kábulu


    Rozhodla jsem se, že budu víc číst literaturu pro dospělé. Už jsem četla toho Sběratele dýmek, ze kterého jsem sice nebyla úplně nadšená, ale tak nějak mě to nakoplo k tomu, abych se takovým knihám nevyhýbala. Zhruba pět let čtu výhradně jen young adult a už se mi z toho začíná roztékat mozek. Je možné, že mě to za týden nebo čtrnáct dní přejde a ani se nebudu pokoušet číst dospělácké knížky, ale teďka jsem rozhodnutá se do toho pustit. I kdybych měla na každé čtyři YA knihy přečíst jednu dospěláckou, bude to super.
    A teď k samotné knize. Myslím, snad správně, že Kavárničku v Kábulu četla Jana a že se jí to líbilo. Musím říct, že jse v knihovně dost váhala a chtěla jsem ji tam nechat. Ale hrozně moc jsem si chtěla půjčit nějakou "pořádnou" knížku a žádná jiná mě nezaujala. Mám strach, že se mi to líbit nebude. Nebo že to pořádně nedocením, jak mám rozteklý mozek. Uvidím. Snad se odhodlám a začnu to číst. 

To jsou knihy, které si budu chtít teď přečíst. A snad to vše zvládnu. Čtení mě zase hodně baví, takže ta šance tu je. 
Držte mi pěsti a hodně čtěte!

04.11.16

CAROLINE KEPNES. Ty

     Ty #1

   Thrillery moc nečtu. Ne že by mě nebavily, ale nemívám na ně náladu. Bývají totiž násilné a... Kdo si rád čte o násilí, že? Takže ze všech čtenářů thrillerů jsem udělala úchyly. No hezky začínám. O Ty mluvili skoro všichni pěkně, tak jsem si říkala, že bych to taky mohla zkusit. Jen pro upozornění: řekla jsem si to asi před rokem, ale v knihovně pořád knížka nebyla dostupná. Ale konečně nastal ten čas, kdy to už nikdo číst nechce, haha, a já po ní mohla sáhnout. 
    Vtipné bylo, že v ten den byl Vojta z Knižního kukátka v práci (v knihovně) a šla jsem mu ukázat, co jsem si tedy půjčila a on se mě jen zeptal: "A to přečteš?" No, Vojto, budeš se divit, ale fakt jsem tu knížku přečetla. Pro ty, kteří tu knihu ještě naživo neviděli, je to docela bichlička. Hardback, kvalitní papír, přes 400 stran. Do práce jsem si ji nesla jen třikrát, pak jsem usoudila, že ji budu raději číst doma.

    Joe, psychopat v hlavní roli, se na první pohled zamiluje do dívky Beck a začne ji pronásledovat. Tolik k ději, nechci vám toho moc vyzradit.

    Joe pracuje v knihkupectví. Ach! A je sečtělý. Ach!! To je určitě vypočítavý tah autorky, aby ho čtenáři měli rádi a fandili mu. Samozřejmě, že já mu fandila také. Přála jsem mu, aby se Beck nad ním konečně slitovala a měla s ním pohlavní styk. Joe byl totiž už dost frustrovaný. Joe nestudoval vysokou školu, ale kdyby chtěl, zvládl by to levou zadní. Byl velmi inteligentní a schopný. O to je jeho příběh děsivější.
    A Beck? Tu jsem neměla ráda už od začátku. Jasně, měla ráda knihy a chtěla být spisovatelkou, ale má láska ke knihomolům má své meze. Ona je prostě ten typ člověka, se kterým bych se nikdy nebavila. A ona by se se mnou teda asi taky nechtěla bavit. Vidíte, co je to za člověka? Lhala, Joea využívala a měla ho jako hračku. Za vše, co se jí stalo, si může sama. Kdyby se nechovala jak blbka, tak...

    Teď vypadám jako někdo, kdo si myslí, že si za nebezpečné stalkery mohou lidi sami. Tohle je fikce. Samozřejmě že ve skutečnosti bych oběť považovala za oběť a ne za viníka. 

    Způsob vyprávění je zajímavý. Někdo říká, že je to du-forma, ale... Vypráví to Joe. V první osobě. A vypráví to Beck. Například: Vyprávím ti, jak jsem celý den prodával nového Kinga a ty se na mě usmíváš. Na začátku je tento způsob vyprávění velmi zajímavý, knížku to dost oživí. Pak si na to zvyknete a už vám to nepřijde tak cool jako na začátku. A s tímhle jsem se ještě nesetkala, takže za to jsou určitě body plus.

    Tím, jak je užitá ich-forma a vypráví to Joe, tak víme, co si myslí, jak vnímá chování Beck, jak reaguje. Psychologii této postavy zmákla autorka na jedničku. Co si přesně myslela Beck, se nedozvíme, interpretaci jejího chování od Joea nemůžeme věřit, přeci jen je Joe značně subjektivní. Je krásně vidět, jak chování Beck ovlivňuje jednání Joea. Každá akce má svou reakci.

    Další mou oblíbenou vlastností knihy jsou popkulturní narážky. Jsou zde zmínky o hudbě, filmech, knížkách. To já v knihách opravdu ráda.

    Když to shrnu...

      Psychopat/stalker jako hlavní hrdina. Výborná psychologie postavy, způsob vyprávění a napětí. To jsou body plus.
      Po začátku je část knihy, ve které se toho moc neděje, situace se s lehkou obměnou opakují, v tuto chvíli mě to fakt nudilo a myslela jsem si, že to nedočtu. (Ale pak se to dost zlepšilo a děj se posouval.) Konec byl předvídatelný, že to tak skončí, jsem tipovala už skoro na začátku - ale je možné, že to nemělo být nějak šokující. 

    Ale celkově musím dát čtyři psychopaty z pěti. Takže to znamená, že to doporučuji. Jen si nejsem jistá, jestli budu chtít číst Skrytá těla. Joe mi jednou stačil.

    Kdybych někoho věznila v kleci, tak bych já zase dávala diktáty.

07.10.16

Bíglové v knihovně #4

Zase jsem byla v knihovně. A samozřejmě nemám přečtené to, co jsem si vypůjčila minule.

Jsem vážně nenapravitelná.

Kdy to vše budu číst, to nemám ponětí. Počítam spíš s tím, že nedočtu skoro nic.

MARIE LU. Mladí vyvolení


Jediný první díl, který jsem si v knihovně ten den půjčila. Abych byla upřímná, nějak si nemůžu vzpomenout, proč jsem si to vlastně půjčila. Ani si moc nevybavuji nějaké recenze. Jen mám takový pocit, že jsem někde četla, že to není až tak moc špatné. Čekám od toho ... Raději od toho nebudu nic čekat. Podle velikosti písmen to vypadá, že by se to mohlo číst rychle. A to je asi jediné, co mě teďka u knih zajímá. To je takové povrchní kritérium, já vím.
Od Marie Lu jsem zatím nic nečetla, kdysi jsem měla vypůjčenou Legendu, ale tu jsem ani nestihla otevřít. 
A ta obálka je vážně ohavná. Opravdu doufám, že obsah bude o dost lepší.

CASSANDRA CLARE. Mechanický princ


První díl, Mechanický anděl, skončil zajímavě. Chci prostě vědět, jak to bude dál pokračovat. Jen mě děsí, že to má skoro 390 stran. To je strašně moc! Bojím se, že bude polovina knihy nudná, jako to bylo v prvním díle. Ať to, prosím, není nudné! Že to nebude nudné? Přinejhorším to nedočtu, že? Ale je to +5 bodů, budu se muset snažit. 
A teď jsem si vzpomněla, že tam bude milostný trojúhelník. Ach jo. Proč jsem si na to nevzpomněla v knihovně? No proč?


ERIKA JOHANSEN. Tažení do Tearlingu


Královna Tearlingu se mi líbila. Čekala jsem klasickou young adult blbinu, ale byla jsem velmi mile překvapena. Svět nejdřív působí jako středověk, takže očekáváte obyčejnou fanatsy, a pak zjistíte, že je to vlastně dystopie. Asi bych tam měla dát uvozovky. Je to taková fantasy dystopie. Nevím přesně, jak to definovat. Ale to je jedno. První díl se mi líbil, i když jsem měla jisté výhrady.
Například mě štvalo, že Kelsee nikdo nic pořádně nevysvětlí, všichni mají tajemství a ona musí sama přijít na to, co jí nikdo nechce říct. Jo, je to prostě na palici. Vztekala jsem se u toho hodně.
Dalším problémem jsou dlouhé kapitoly. Ty tak neskutečně opticky klamou a čtení prodlužují. Mám ráda knihy s krátkými kapitolami. Aspoň to nemá moc malá písmenka. Ale má to 511 stran. A tuhle knížku si prostě opravdu chci přečíst! Chci!

KIERA CASS. První


Třetí díl série Selekce. Ani nevím, jestli to můžu považovat za konec série, nebo ne. Chci vědět, jestli si po dočtení dám +5 nebo +10 bodů. Selekci a Elitu jsem přečetla rychle, tak doufám, že První na tom bude stejně. Vím, s kým America skončí, ale to je jedno. Mě zajímá fikční svět, tak doufám, že tam budou zase nějaké doplňující informace o politice a dějinách. V Elitě už něco bylo, tak snad bude autorka pokračovat i tady. A je to jediná vypůjčená kniha, co má pod 300 stran. 



Jak vidíte, mám toho hodně. Asi si budu muset nakázat, že každý den si budu doma alespoň jednu hodinu číst. K tomu přidat tak 30 minut čtení v mhd. To prostě musím všechno stihnout. 
No ne?
No ano.

Hodně čtěte a mějte se pěkně.

29.09.16

ONDŘEJ S. NEČAS. Kruté stroje

    Kladivo na čaroděje #3

    Nejednou jsem psala, že jsem nečetla sérii, kterou by psalo více autorů. Kladivo na čaroděje je mé poprvé. A konečně jsem se dostala k dílu, který napsal někdo jiný
    A toho někoho jiného vůbec neznám. Nic jsem od něho nečetla. A asi patří i mezi ty autory, před kterými jsem se ještě neztrapnila.
    
    Příběh pokračuje nějaký čas po Městě mrtvých. Felix Jonáš a jeho parťáci se rozhodli, že budou soukromí detektivové, kteří budou vyšetřovat... Vyšetřovat to, co nikdo jiný nevyšetří. Jak jsem to tak napsala, tak jsem si je všechny představila v lékařských pláštích, jak dělají taková ta nepříjemná vyšetření... Brrr. A teď budou vyšetřovat tři vraždy, které jako vraždy vůbec nevypadají. A je to zakázka od démona. 

    Měla jsem obavy, že to Nečas prostě nedá. Taky jsem pořád někde četla, jak je to horší než díly od Pavlovského. Mile mě překvapilo, že postavy v Krutých strojích byly stejné jako v Městě mrtvých (Já si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval první díl, sakra!). Ani jednou jsem si neříkala, že to by postavy napsané Pavlovským neudělaly. A nebo si ty postavy z prvních dvou dílů málo pamatuji a ... A nic. Prostě jsem s tím neměla problém.

    Nejraději mám Vincence a Waltera. A nejraději je mám dohromady. Si dneska připadám jak zvrhlík, to, co napíšu, mi vyvolává zvrácené a nechutné představy. Pasáže s nimi jsou nejvtipnější. A četly se nejrychleji. Felix a Klaudie jsou taky fajn, ale není s nimi taková legrace, i když jsou taky někdy vtipní. A problém možná byl v tom, že v tomto díle se rozdělili do tří skupin - Felix, Klaudie, Vincenc a Walter. Kdyby byli spolu, tak by mezi nimi mohla probíhat výborná interakce.

    Jedna věc mi ale vadila. No, vadila... V Krutých strojích bylo moc písmenek. Jako fakt! V předchozích dílech bylo více dialogů, které byly fakt vtipné - Pavlovskému jdou dialogy dobře, jak jsem psala v Mrtvém městě. A Nečasovi jdou dobře popisy. A tak jich tam musel narvat tolik, aby mi knížka vydržela delší čas.

Pavlovský: "Hele, Ondro, lidi si stěžujou, že ty knížky jsou drahý a že jim dlouho nevydrží. Udělej s tím něco."
Nečas: "Jasně, Jirko. Dám jim tam popisy. Hele, napíšu to jak Jirásek. To jim vydrží na měsíc."
Pavlovský: "No hele, Ondro, zas to nepřeháněj. Musíš se vejít do dvou set stran."

    A vešel se. A četlo se to líp než Jirásek. Některé popisy byly vtipné, některé nudné a zdlouhavé. Formát knihy není tak velký a já jednu stránku četla tři zastávky! Tři! A nebylo to tím, že bych byla negramotná. Byla to prostě nuda. Zvláštní je, že nudné pasáže čtu pomalu, místo toho, abych je četla rychleji, abych se jich zbavila. 

    A děj? Ten se mi líbil. Dle mě to bylo pěkně promyšlené. Ale já u toho nepřemýšlela. Akorát ten konec byl takový zvláštní... Zvláštně ukončený. Asi Nečasovi došly normostrany. Konec prostě nic moc.

   Teď se pokusím o nějaké to shrnutí. 

    Pavlovský má výborné dialogy, proto jich má v knihách hodně. Nečasovi jdou zase popisy, i když to ne vždy vyjde, ale většinou jsou vtipné. A aspoň se nesnaží být vtipný za každou cenu, aby se vyrovnal vtipnosti předešlých dílů.  Každý z autorů má svůj styl a toho ať se drží. Postavy jsou v pořádku. A kromě toho konce mi to po dějové stránce přijde lepší než předešlé dva díly. A za tuhle kacířskou myšlenku mě upálí! 

    Během čtení jsem se bavila, dokonce jsem se jednou zasmála nahlas v mhd! Což normálně nedělám, lidi se pak divně dívaj. Nečas měl prostě tu smůlu, že pokračoval jako první někdo jiný a čtenáři mají velká očekávání. A když porovnám plusy a mínusy, tak mi to přijde kvalitativně stejné. Takže dávám čtyři hvězdičky a těším se na další díl, který píše zase další někdo jiný

   A jedná scéna už skoro vypadala na hentai!

22.09.16

Bíglové a čtení

Poslední rok si říkám, že bych měla začíst číst knížky, které jsou diametrálně odlišné od těch, které čtu. To znamená, že bych neměla číst braky. A mohla bych se také věnovat českým autorům.

Začnu u české literatury.

Mám vystudovanou češtinu a musela jsem české autory číst po kilech. Ale nikdy jsem je stejně všechny nepřečetla. Mám v sobě takovou tu myšlenku, že BYCH MĚLA ty české autory číst. A myslím, že už chápete, v čem je ten problém. Já nechci, jen bych měla. 
Samozřejmě že se najdou výjimky. Třeba od Štěpána Kopřivy jsem četla Rychlopalbu. A to jsem si opravdu přečíst chtěla.
Neříkám, že česká literatura je špatná. To rozhodně ne. Pořád mi přijde lepší číst Čapkovy antiutopie než současné dystopie. 
Bohužel jsem během studií nebyla takový velký čtenář jako dnes, takže jsem četla jen tu českou literaturu, abych u Besedy, za kterou byl zápočet, byla schopná něco říct.

"Vy jste nečetla Slávy dceru? A to chcete jít ke zkoušce?" 
Dokonce jsem i bez toho šla ke státnicím.

A nyní se přesuneme k tomu, proč nečtu kvalitní a náročnou literaturu.

Většina takových knih jsou společenskými romány. Kritizují společnost, řeší její problémy. Ale já mám tolik svých problémů, že se mi nechce číst a přemýšlet o problémech jiných. 
V práci řeším problémy klientů, které si ve většině případů způsobili sami, mám svoje problémy, kamarádi se svěří se svými. Přijdete domů po celém dni unavení a vážně si chcete číst o problému někoho cizího, který používá komplikovanou větnou stavbu s přemrštěnými metaforami? Pokud ano, máte můj obdiv. Já si chci v mhd nebo večer v posteli číst něco jednoduchého, začíst se do nějakého příběhu a neřešit u toho, jaké poslání nám chtěl autor v této kapitole předat. 

Je mi jasné, že teď budete namítat, že i v brakové literatuře mají hrdinové své problémy. To je pravda, ale ve většině připadech se s takovými problémy nesetkáte. Každopádně až nastane apokalypsa a začne anarchie nebo nám bude vládnout diktátor, tak v tom případě takové knihy přestanu číst, protože to budu každý den zažívat sama. 

Ale určitě také chápete rozdíl mezi brakem a kvalitní beletrií.
A víte, že není brak jako brak. 

Věřím, že jednoho dne zase začnu číst "pořádné" knihy. Aspoň tedy doufám. 

A abyste si nemysleli, že jsem úplný barbar, tak jsem si za svou první dospěláckou výplatu pořídila Urbo kune Miloše Urbana. 

Jak to máte vy? Jaké knihy preferujete?

19.09.16

ANNE BLANKMAN. Vězeň noci a mlhy

   Vězeň noci a mlhy #1


    Chtěla jsem napsat, že po Krycím jméně Verity tu máme další YA knihu s tematikou druhé světové války, ale tahle kniha má ještě několik let do války daleko. A Krycí jméno Verity ani nebyla YA. Takže je vám určitě jasné, jak to myslím, že? A tady máme nejstupidnější úvod na světě.

  Třicátá léta. Mnichov. Počátek vzestupu NSDAP. Nikdy nekončící antisemitismus. 
      Hlavní hrdinkou je Fräulein Gretchen Müller. Její otec byl zabit při nepovedeném Hitlerově puči, když bránil samotného Hitlera. Stal se mučedníkem, takže Müllerovi byli skoro váženou rodinou a neměli problém s žitím. Gretchen patřila mezi Hitlerovy oblíbenkyně, pro ni to byl strýček Dolf. Vyrůstala v prostředí, kde Židé jsou nepřáteli státu, jsou podlidé a můžete od nich chytnout nějakou nemoc. Jednoho dne se seznámí s jedním podčlověkem Danielem Cohenem, novinářem, který se snaží odhalit, jak to bylo se smrtí Gretchenina otce, jelikož to vypadá spíše na vraždu ze strany NSDAP. Rozhodne se Gretchen věřit Židovi?

     Musím se přiznat, že jsem s Vězněm noci a mlhy měla na začátku problém. Nějak jsem netušila, proč to vlastně má smysl číst, když stejně všichni víme, že druhá světová válka a holocaust bude. I kdyby Gretchen s Danielem odhalili cokoli, nevyhneme se tomu. Pokud se tedy autorka nerozhodne jinak, to si nemůžeme být jistí. Až během čtení jsem zjistila, že je i druhý díl. Takže by to byl jen příběh o tom, jak si hodná strýčkova holčička uvědomí, že strýček není tak laskavý a milý, jak si celý život myslela.
    V polovině knihy jsem se ale konečně začetla a zajímalo mě, jak skončí příběh pro Gretchen a Daniela. Bála jsem se o ně. I když o Herr Cohena jsem se měla bát už na začátku, když je Židem. Není to prostě jednoduché. 

    Gretchen jako hrdinka mi ani nevadila. Půlku knihy jsem k ní měla neutrální vztah. Jediné, co mi na ní vadilo, byl fakt, že prokoukla Hitlera moc rychle. Myslím, že to bylo kvůli tomu, že se jednalo o smrt jejího otce, takže ten proces se mohl tak urychlit. Mohl to urychlit i Daniel, který vypadal a choval se jako člověk. Těžko říct. Každopádně to knize strhává body.

    Zajímavou postavou je bratr Reinhard. Na jednu stranu tam má dost prostoru, na stranu druhou zase málo. Vzhledem k tomu, že se v příběhu řeší jeho osobnost, uvítala bych nějaké pasáže z jeho pohledu, aby to Reinharda celého dokreslilo. Bohužel je kniha vyprávěna z pohledu Gretchen (er-formou). To se prostě jako autor nezavděčíte, buď někomu vadí, že máte knihu vyprávěnou z více pohledů, a nebo někomu vadí, že je to psáno z jednoho. Být spisovatelem je tak nevděčné.

   O Hitlera a počátky NSDAP jsem se nikdy cíleně nezajímala. Takže jsem po celou dobu čtení byla na vážkách, zda se dá té knize věřit, přeci jen je to fikce. Na konci je však doslov, kde autorka vysvětluje, kdo existoval a kdo ne, co je pravda a co si vymyslela. Je to doplněno i o seznam literatury. Autorka si tedy dala tu práci a historii si nastudovala. Dokonce jsou všechny Hitlerovy myšlenky, které se v knize objeví, pravdivé. Jako že to jsou opravdu jeho myšlenky a názory. Tahle práce s historií se mi líbí.

   Když to tak shrnu, musím knize dát tři a půl hvězdičky, začátek knihy mě moc nebavil, postavy si mě nezískaly. V půlce knihy se to změní, bylo to napínavé a o postavy jsem se bála. Gretchenino smýšlení bylo urychlené, ale autorčina snaha o uvěřitelný příběh to lehce převyšuje. 
   Řeknu to asi takto, pokud chcete číst YA knihy, tak sáhněte raději po tomto titulu.

   A možná tam bude i erotická scéna s Hitlerem. A teď jsem právě všechny od čtení odradila.

13.09.16

Bíglovský srpen #22

V srpnu mě hodně bavilo číst.
Buď jsem měla čtecí náladu, nebo jsem měla štěstí na dobré knihy.
U září vím, že to bude slabý měsíc, protože hraju wowko. Budu ráda, když zvládnu aspoň tři knihy.

Nebudu to nijak zdržovat, protože tohle bude dlouhý článek. Naštěstí jsem nesledovala moc seriálů.

Knihy.


Začnu těmi přečtenými. Celkem jich bylo sedm. Počítám tam i dva komiksy, které jsem přečetla. 

Na Fangirl jsem se hodně těšila. Eleanor & Park se mi líbilo hodně. A když všichni říkají, že je Fangirl lepší, tak přeci musí být lepší, ne? Bohužel jsem měla zase vysoká očekávání. Cath mi byla někdy sympatická, někdy mi lezla na nervy. Co se týká Simona Snowa, tak z něho jsem také nebyla nadšená. Ty ukázky tu knížku oživily, jen jsem nevěděla, jestli mám hodně vzpomínat na Harryho Pottera, jestli se k němu mám upínat, abych věděla, o čem má Simon Snow být. Byla jsem prostě zmatená. Abych byla upřímná, nečekala jsem, že se v knížce budou řešit docela závažné rodinné problémy, myslela jsem, že to bude takové oddechovější, jestli mi rozumíte. Ale ve výsledku nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Zas tak špatně se to nečetlo. 294 stran.

Bratrstvo černé dýky je nejoblíbenější série mé kamarádky. Tak na 90 % to čtu jen kvůli ní, 10 % je kvůli bodům za pokračování v sériích. Probuzený milenec je už třetí díl. Tentokrát je o Zsadistovi, snad to píšu správně. Přečetla jsem to během jednoho dne. Ono mě to fakt bavilo číst. I když to není žádná extra literatura. Byla jsem ráda, že se tam děj trošičku posunul, že to nestojí na místě a nejedná se jen o páření. Vadilo mi, jak se tady objevil sen takřka  všech žen (nevím, jestli je zrovna i můj), jak jen ony můžou změnit muže k lepšímu. Zsadist moc ženy rád neměl, samozřejmě z vážných psychologických důvodů, ale Bella ho zachránila a změnila. To je taková drobná výtka. Uvidím, kdy se dostanu ke čtvrtému dílu, ten je prý o něco horší. 449 stran.

U Vězně noci a mlhy se nebudu dlouho zastavovat. Bude něco-jako-recenze, takže jestli vás tahle kniha zajímá, můžete se těšit. Abych to aspoň trochu shrnula... Tohle mě bavilo. Určitě to patří mezi ty lepší young adult knihy. A zajímá mě, jestli bude u nás vydaný druhý díl - zatím jsem nedostala stoprocentní odpověď. Ale čekám, že asi nebude. 349 stran.




Steampunkový komiks? No jasně, že jsem po Serpens Levis - Ve smyčkách hada sáhla. Jenže mě to úplně moc nebavilo. Jasný, je to komiks, ale myslím, že by se ten děj dal trochu rozvést. Přišlo mi to dost urychlené. Ale můj názor na komiksy nemůžete brát vážně, protože tomu moc nerozumím. Ale pokud jste na tom stejně jako já, tak moc nedoporučuji, 101 stran.

Elitu jsem si půjčila, protože je to pokračování v rozečtené sérii. Nečekala jsem od toho nic, kromě toho, že se to bude rychle číst. A rychle se to četlo. Ze Selekce jsem si nepamatovala moc detailů, takže jsem ze začátku trochu tápala. Elita se mi líbila víc než první díl. Řešila se tady politika a historie fikčního světa, což já mám u dystopií ráda. Nadšení mi jen kazila America, které se nemůže rozhodnout, s kým by chtěla být víc. S jedním se líbá, chce s ním být, za pět minut je s druhým, začne se s ním líbat a zase chce být s ním. Achjo. A hloupé je, že vím, s kým nakonec zůstane. Možná proto mě ta její nerozhodnost tak štve. 274 stran.

Něco-jako-recenze bude. Takže ani u Uvnitř mé hlavy se nebudu moc dlouho zdržovat. Bavilo mě to, chtěla jsem číst dál. Možná jsem potřebovala číst dál. Chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Všimla jsem si i negativních hodnocení, takže pokud se vaše hodnocení knih podobá těm mým, Uvnitř mé hlavy zkuste. Nikdo neříká, že to pak budete muset dočíst, když vás to nebude bavit. 351 stran.




Poslední knížka za srpen. Komiks, který jsem četla ve dvě hodiny v noci. Myší hlídku jsem si vzala před spaním, že se jen kouknu, co to je, když to všichni hodnotí tak kladně. A pak jsem šla spát, až jsem to dočetla, protože jsem prostě chtěla vědět, kdo je za tím spiknutím. Myši jsou fakt drsné. Se ani nedivím, že se jich některé ženy bojí. A ještěže nemám hada, bála bych se ho myšmi krmit. 138 stran.





To byly dočtené knihy. Teď se můžu pustit do těch rozečtených. Těch mám za srpen celkem čtyři. V srpnu jsem hodně rozečítala.

Padesát odstínů temnoty jsem si vzala kvůli bodům do svého předsevzetí, že budu hodně číst pokračování v sériích. Má to hodně stran. Díky prvnímu dílu jsem očekávala, že se to bude číst hodně rychle. No... Ono se to rychle čte, ale je to taková nuda, že u toho dlouho nevydržím. Tam se prostě nic neděje, tahle knížka je fakt za trest. Už si ani nejsem jistá, jestli to dočtu. Těch pět bodů za pokračování bych mohla nahnat snáze u jiné knihy. 121 stran.


World of Warcraft - Kroniku si čteme společně s mužem. Já předčítám a on mě poslouchá. Debatujeme u toho a vzpomínáme, kde jsme se s jakou postavou setkali. Prostě parádně strávené chvíle. A k tomu je ta knížka moc pěkně udělaná. A líbí se mi ty ilustrace. Jen nevím, kdy to dočteme, protože s mužem teď společně hrajeme. 56 stran.




Myslela jsem si, že se mi Skleněný trůn nebude líbit. A mně se to líbí. Chtěla jsem si zase na nějakou knížku zanadávat, ale ne, já se teď jen stydím, že mě to baví. Jen se Skleněnému trůnu teď moc nevěnuji, takže mé nadšení lehce upadá. A jsem team Chaol Westfall. A wowkaři už určitě tuší. 249 stran.






Kečupová mračna jsem si vzala do trolejbusu. Moc jsem toho zatím nepřečetla. Takže nemůžu zatím moc soudit. Ale vypadá to zatím na příjemnou oddechovku. Tohle určitě nebude náročné čtení. 21 stran.





Seriály.


A tady byla tak týdenní pauza, než jsem se rozhodla, že to konečně dopíšu. Zatím to vypadá, že září se bude psát parádně, protože nebude o čem psát, ale to předbíhám.

V poslední době se už tolik na seriály nekoukám. A jsem za to ráda, mám tak čas na něco jiného. Třeba na nicnedělání. 

Bad Techaer (01x07) - zjistila jsem, že je to i nadabavoné, tak jsem měla před spaním na co koukat. Je to pitomé, někdy i vtipné. Na spaní je to v pohodě. A je jen jedna série, tak proč se nepokusit ji dokoukat. 2 epizody.

Futuruma (2x14) - muž se rozhodl, že je čas na Futuramu. Nějaké díly jsem viděla, nějaké ne. Futurama mě baví, koukáme na to opět před spaním. 8 epizod.

Californication (1x05) - další starý seriál, který jsem neviděla. Tady nějak nemůžu říct, že by mě to nějak moc bavilo. Ale má to krátké díly a je to nadabované, když se mi nechce nic dělat, ani myslet, tak se to dá. 5 epizod.

Dobrá manželka (3x22) - dokoukala jsem třetí sérii a čtvrtou nemůžu najít. A ono to skončilo tak napínavě. Achjo. Opět to ale není žádný zázrak, ale docela mě to baví. Jen se tak nějak pořád točí kolem toho samého. 14 epizod.

UnReal (2x04) - na tohle jsem úplně zapomněla! Na další díly se musím určitě podívat. Až budu mít čas a náladu. Tohle mě baví. A hodně. 1 epizoda.

Young & Hungry (4x10) - už aby byla pátá série. Tenhle seriál mám fakt ráda, je to milé. A pitomoučké, ale tak nějak ve snesitelné formě. 1 epizoda.


A to by bylo vše. Nerada píšu dlouhé články. Doufám, že jste se dopracovali až sem. Máte můj obdiv. 

Doufám, že jste měli srpen také čtecí a že i září budete mít čtecí. Nebo seriálový. Filmový. 

Mějte se krásně a hodně čtěte.

05.09.16

Bíglové v knihovně #3

I když mám teď doma dost knížek, které si musím přečíst asi tak během dvou měsíců, neodolala jsem a v knihovně jsem si půjčila další hromádku. 
To znamená, že budu muset číst jak zběsilá, abych to vše stihla.
Poslední dvě návštěvy knihovny jsem se držela, půjčila jsem si dvě knihy a jeden dva komiksy. A pak jsem šla do knihovny až po tom, co jsem to vše přečetla. 
Teď jsem si toho napůjčovala nějak moc.
Achjo.

SARAH WATERS. Noční hlídka


Od Waters jsem četla Špičkou jazyka, historický román, kde je hlavní hrdinka lesba. Byla to pro mě první zkušenost s touto tematikou. A bylo to super. Waters mě zaujala  a věděla jsem, že si v budoucnu od ní ještě něco přečtu. 
Den předtím, než jsem šla do knihovny, Molly dávala na instagram fotku Zlodějky. Já si vzpomněla, jak mě Špičkou jazyka bavilo a poprvé po dvou letech jsem šla do knihovny s jasným cílem: půjčit si Waters.
Noční hlídka je historický román odehrávající se v Anglii ve čtyřicátých letech. Hlavním tématem bude emancipace žen. 
Stran to má hodně, 493, tak jsem zvědavá, jestli to zvládnu (a hlavně stihnu) přečíst. Každopádně se moc těším a doufám, že nebudu zklamaná.


FRANCESCA ZAPPIA. Uvnitř mé hlavy



Kniha, kde hlavní hrdinka trpí schizofrenií? To zní zajímavě! Vzhledem k tomu, že v oboru duševních chorob nejsem odborník, tak je vám určitě jasné, že nepoznám, jak moc uvěřitelné to je.
Opět kniha s vysokým hodnocením. Viděla jsem ale i jednohvězdičky. Na jednu stranu se moc těším, na stranu druhou se bojím, že to nebude nic extra.
Kdyžtak to bude jen klasický klišoidní příběh ze střední školy okořeněný schizofrenií. Co se dá dělat.
Když jsem byla v knihovně, zrovna tam byl Vojta. A když jsem mu ukazovala, co jsem si půjčila, tak mi řekl, že se s kolegyní vsadil, jak dlouho tam Uvnitř mé hlavy vydrží. Kolegyně tipovala hodinu, Vojta patnáct minut. Díky mně Vojta vyhrál. 

KIERA CASS. Elita


V regálu jsem si jí všimla úplnou náhodou.
První díl Selekce nebyl úplně super, ale dobře a hlavně rychle se to četlo. Pitomoučký příběh s pitomoučkou hlavní hrdinkou. Tohle opravdu není náročná literatura. 
Ale mám za to +5 bodů. A to se počítá. Kvůli bodům třeba čtu i Padesát odstínů temnoty, ale na to vám odkaz sem dávat nebudu. 
Vůbec si nepamatuju, jak skončil první díl. Ani si nepamatuju nějaké detaily. Prostě nic moc.
Věřím ale, že mě to čtení bude bavit a že to bude rychlovka.

Půjčila jsem si ještě dva komiksy, ale k nim se moc vyjadřovat nebudu, článek by byl zbytečně dlouhý. A stejně bych k vám toho moc neřekla.


Dva měsíce to šlo a teďka to zas nejde. Článek je pak zbytečně moc dlouhý. Snad se další návštěvou knihovny polepším. Bojím se, že z těchto knih nestihnu přečíst Noční hlídku a zrovna na tu se hodně těším. Tak mi držte pěsti.

Můžete mi napsat, co jste z těchto knih četli. Co nečetli. Na co se chystáte. Co mi doporučujete. 

Mějte se krásně a hodně čtěte.

31.08.16

KRESLEY COLE. Hlad jako žádný jiný

 V říši Lorů #1 + #2

    Po dlouhé době jsem se nechala překvapit. Jen nevím, jestli mě překvapila knížka, nebo jsem se nechala překvapit sama sebou. Nečekala jsem, že by se mi Hlad jako žádný jiný mohl líbit. Moc pěkně jsem o téhle knize nemluvila. Budu upřímná, ono to není nic extra, ale... Fakt mě to bavilo číst.
    Ohledně řazení do sérií je to dost matoucí. Hlad jako žádný jiný je v češtině vydán jako díl první, ale na goodreads jsem to našla jako díl druhý. Pro ujasnění: náš český svazek obsahuje i první díl s názvem Vojevůdcova věčná touha. A je to o orgasmu. Fakt!
    Hlavními hrdiny jsou upír Wroth, zdrženec - nepije krev ze zdroje, a valkýra Myst. Wroth dobyde sídlo upíra Iva (ten zdrženlivý není) a v žaláři najde Myst, která je jeho nevěstou. Začne mu bít srdce, začne dýchat a .... teď to přijde... začne mít chuť na sex. A orgasmus může mít jen se svou nevěstou. A Myst uteče. A náš upír Wroth začne trpět, protože neví, kam Myst zmizela. A orgasmus nepřichází a nepřichází. 
    Hlad jako žádný jiný se časově prolíná s Vojevůdcovou věčnou touhou. Zde jsou hlavními hrdiny lykaj (vlkodlak) Lachlain a valkýro-upírka Emmaline. Lachlain byl vězněn a mučen upíry, ale když po mnoha stech letech ucítil svou vyvolenou, dokázal se osvobodit, aby ji mohl najít. Jak nemilé bylo překvapení, když zjistil, že jeho vyvolená je upírka. Unese ji a nechová se k ní pěkně. Emma je zoufalá, že nemůže domů ke svým tetám valkýrám a že se jí Lachlain nedotýká víc.

    V knihách se střídají pohledy postav, takže víte, co si kdo myslí. Jen někdy vás to moc nezajímá. A bohužel se ty změny pohledu týkají jen sexu. Například....
On: "Já bych jí tak strašně chtěl."
Ona: "Já ho nechci! Proč se mě ještě nedotýká?!"
Důvod, proč ta knížka byla napsaná, je jednoduchý. Autorka si chtěla užít mezirasového pohlavního styku. Tam se to kříží a páří. Jsme zvědavá, co se na konci série narodí za zrůdičky.

   Pokud máte rádi erotické knihy a urban fantasy, bude vás to bavit. Akce je tu také. Jen je nějaký důležitý souboj odbyt jednou větou, ale k orgasmu se dopracováváte několik kapitol. Uvítala bych více napětí, abych se mohla bát o hrdiny. Takhle to měli moc jednoduché. On se naštve, začne trhat a protivník je překvapený a neví, co se děje. A já byla překvapená taky, jaká to byla rychlovka. 
    O čem je celá série, je jasné. Hrdinové se snaží si najít svého doživotního partnera za pomoci klišé. Dobré je, že je jste schopni autorce odpustit, protože se to celé nebere moc vážně. Prostě je to kniha s pořádnými muži s obrovskými penisy. Už chápu, co znamená, že láska prochází žaludkem.

    Byla jsem mile překvapena, že se autorka snažila o vytvoření složitějšího fikčního světa se svými rasami a pravidly. Je zde mnoho druhů Lorů - doufám, že v budoucnu dostanou prostor i jiní než jen upíři, valkýry a lykajové.  A to mi teď připomíná - upíři jsou tady fakt velcí záporáci. Bledí zlouni to jsou!
   Vojevůdcova věčná touha a Hlad jako žádný jiný se čte snadno a rychle. Nemusíte nad tím přemýšlet, víte, jak to skončí. Chvilkami se pobavíte - některé scény jsem si představovala trochu parodovaně, abych se v mhd mohla aspoň chvilku smát jako magor. Dohromady to má skoro pět set stran a nemám pocit, že bych to četla nějak dlouho. 
   Jak jsem psala, pokud máte rádi erotické romány a urban fantasy, mohlo by se vám to líbit. Já, protože si už odmítám hrát na nějakou intelektuálku, dávám tři povadlé penisy a těším se na další díly. Asi se to moc neprodávalo, když se u nás vydalo jen pět knih, i když série má už přes deset.

24.08.16

VERONICA ROTH. Divergence

    Divergence #1

 Tak už jsem také in a cool.
 Ano! Přečetla jsem Divergenci. Ale vůbec nic by se nestalo, kdybych to nečetla. In a cool jsem i tak. Je to knížka, kterou jsem si chtěla přečíst jen kvůli tomu, abych věděla, co na tom všichni mají. Hodnocení na goodreads je opravdu vysoké. To musí být fakt úžasná knížka! Řekla bych, že tady hraje roli to, že je to už pět let stará kniha (aspoň doufám, že se dívám správně, měla být poprvé vydána v roce 2011) - byla vydána v době, kdy se dystopie četly ve velkém, hlavně mládež toho četla hromady. A od té doby jsem těch knížek pro mládež už několik přečetla a tahle mezi ty mé oblíbené patřit nebude.

Námět je ucházející - město je rozděleno do pěti frakcí a každý obyvatel se sám musí rozhodnout, do jaké frakce bude patřit. Podle výběru se pak bude chovat podle jejích pravidel. Toto rozdělení má za cíl zničit zlo. Ale je vám všem jasné, že to takhle prostě nejde. Bohužel tohle tady už bylo. Třeba Dárce funguje na tom, že nemáte emoce. Tady je změna - máte emoce a chování podle frakce, nemůžete být Sečtělý, když jste Mírumilovný. Jste předvídatelní. A to vybírání frakcí mi trochu připomíná Harryho Pottera a jeho kouzelný klobouk.
Docela mě překvapilo, že se to odehrává v jednom městě. A co okolí? Co další města? Co celý svět? Co se stalo? Na tyto otázky bohužel nedostaneme odpověď. Ani jedna zmínka o tom není. Postavy snad ani neví, co je za hranicemi města. Víte, jak jsem se rozčilovala, že v Hunger Games není více informací o fikčním světě? Tak tady mě rozčiluje fakt, že se tím autorka ani trochu nezabývala. To přece vůbec není podstatné. Kdo chce vědět, co se děje jinde? Nikdo! Takže problém je tu stejný jako v Hunger Games - příběh se točí kolem jedné postavy, z jejíhož pohledu je příběh vyprávěn a ona se o nic nezajímá.
Příklad. Město je obehnáno zdí. Proč? Kvůli bezpečí. Ale jak je možné, že za zdí jsou pole Mírumilovných? Pro Mírumilovné je to bezpečné? Proč tu zeď neposunuli až za hranice těch polí?
A strašně by mě zajímal ten vlak, co tam pořád jezdí, ale nikde nezastavuje. Asi má permanentní zpoždění. 
Další věc, co mi nedá spát. Oni mají takové zvláštní technologie, ale... Jakto, že tam pracují lidi a ne třeba roboti? Sečtělí jsou schopni vymyslet supr čupr sérum, ale nevymyslí nic k rozvoji společnosti.

Beatrice. Tris. Hlavní hrdinka, která nám příběh vypráví. Pochází z frakce Odevzdanosti. A odejde k Neohroženým. A je divergentní. To se od ní dozvíte asi milionkrát, protože to napoprvé nepochopíte. Já vůbec nevěřím tomu, že je neohrožená. Na začátku rozhodně, ke konci se to trochu zlepšilo. Ona taková byla, protože to řekla autorka. Byla nesympatická, ne neohrožená. To, co se dělo mezi ní a Čtyřkou - hlavní mužská postava, mi přišlo na stejném principu - autorka tak řekla. Snad chápete, jak to myslím.
Skoro celá kniha se zabývala výcvikem v Neohroženosti. Ano, docela mě to bavilo, ale já chtěla vědět, jak to vypadá i jinde - a jsme zase tam, kde jsme byli, nic navíc se nedozvíme. Může se někdo z Mírumilovných stát odpadlíkem? U Sečtělých to bude tak, že nenapíšou písemku, tam je to jasné. A co odpadlíci? Proč si je v tom městě nechali, když jsou k ničemu? Aspoň by mohli pracovat v technických službách, ne? A ještě otázka: Co vlastně po výcviku ti Neohrožení dělají, když jsou všichni tak hodní a za zdí se může v klidu pěstovat zelenina? To hlídají jen odpadlíky, kteří tam vlastně vůbec nemusí být?

Na konci byla aspoň nějaká akce. Díky ní se mi to podařilo aspoň dočíst. Konec ale ztrácí půvab v okamžiku, kdy se objeví úžasné řešení problémů - deus ex machina.
Zůstávají otázky. Ale já mám teda jednu hlavní - dozvím se něco víc v dalším díle, nebo to autorka vynechá, protože se jí nebude chtít nad tím přemýšlet? 
Vím, že se motám kolem jedné věci...
Na jednu stranu je fajn, že nezodpovězením otázek autorka vyvolala ve čtenáři zvědavost - za to má body plus.
Na stranu druhou - ona mě nutí číst další díl, abych zjistila, jestli má smysl číst další díl. A teď jsem se do toho parádně zamotala.

Čtení nebylo těžké, příjemně to utíkalo. Jen v polovině jsem se zasekla s tím, že mi je asi jedno, co se postavám stane, co se bude dít. Nudilo mě to. Mám z toho trochu rozporuplné pocity.
Rozhodla jsem se, že Divergenci dám  dvě hvězdičky, musím dát nějaké body plus za to, že autorce bylo asi osmnáct, když to napsala. Nebo když to vydala? Svět funguje na principu autorka řekla, v konečném výsledku to nefunguje vůbec.

21.08.16

Nutně-přečíst-hned-teď #3

Tak jsem si napůjčovala nějaké knihy, které se budu snažit co nejdříve přečíst. Vtipné je, že si od kamarádů něco půjčím a za dva dny půjdu do knihovny. Je vám určitě jasné, které knihy budou mít přednost.
Je to se mnou vážně těžké.

Nemluvě o tom, že mám ještě nějaké půjčené a rozečtené z dřívějška. A ty vám sem nebudu dávat, protože bych konečně nějaké to Nutně-přečíst-hned-teď chtěla zvládnout.

Tak jdeme na to.

MIROSLAVA VARÁČKOVÁ. Adaptace


     Se slovenskou literaturou mám pramalé zkušenosti. Četla jsem pouze Knihu o hřbitově, která byla výborná (dala jsem pětihvězdičku). Slovenské autory já nečtu. Ani Dominika Dána. 
    Dystopie čtu. Aspoň někdy. A některé mě baví. A teď tu je dystopie od slovenské autorky. To prostě musím zkusit, i kdybych nechtěla!
    Někomu se to líbí, někdo na to nadává. Já si upřímně myslím, že k tomu budu mít výhrady. Takže mám převážně negativní očekávání, může se tedy stát, že mě to bude bavit. 
    Po pár minutách koukání na knížku. Tyjo, já mám fakt strach, že to bude pitomé.


MAGGIE STIEFVATER. Osudný polibek


    Od Maggie Stiefvater jsem nečetla ani jednu knížku. Ona mě skoro žádná pořádně nezaujala. Tahle byla první. A určitě ne kvůli svému patetickému názvu, ten mě spíš odrazuje, ale hodnocení přátel na goodreads ten dojem vylepšují. A když tomu Vojta dá čtyřhvězdičku, tak to prostě musí být dobré, ne? Chtěla jsem napsat, že mě na druhou stranu děsí to, že se u nás nevydá druhý díl, ale naštěstí jsem si tuto informaci ověřila a druhý díl bude. Já se prostě nemám čeho bát. 
    Jen doufám, že tohle nebude knížka s poetickým jazykem, který autorka prý používá, na to bych asi úplně neměla náladu. Ale má to velká písmenka a to je hnedka základem úspěchu.

ANNABEL PITCHER. Kečupová mračna


    Pamatuju si dobu, kdy tohle četl snad každý bloger. Některým se to hodně líbilo a někteří tomu dali jen jednu hvězdičku.
     V tuto chvíli budu asi hodně povrchní. Hodně se mi líbí ten paperbackový formát, který bude parádní do mhd. A zvláště když mám Vojtovo kávové vydání. Na to můžu vylít čaj a pořád to bude ok.
    Je to epistolární román, ve kterém je mnoho přímé řeči, jak jsem zjistila rychlým prolistování. Takže je to takový rádoby epistolární román. 
    Říká se, že se to čte dobře a rychle, tak snad to bude pravda. Musím říct, že se těším, protože snad si během čtení vzpomenu, co Freckles na té knížce tolik vadilo. Její recenzi číst nebudu, aby mě neovlivnila! 


SARAH J. MAAS. Skleněný trůn


     Tak tohle má být pecka. A je to hlavně nejstránkovitější kniha z dnešního výčtu. 
   Už od začátku mě zajímalo, jestli je to fakt tak dobré, jak všichni říkají. Naštěstí se objevily i nějaké ty záporné ohlasy, takže se snažím zdržet nějakého předčtecího názoru. I když to moc nejde. Na první pohled to vypadá jako jakási variace na Hru o trůny a Hunger Games. Dva fenomény v jednom.
    Po chvilce hlubokého zamyšlení. Tyjo, to jsou dvě knížky, které se mi fakt líbily. Hmm! Představte si takové protáhlé labužnické "Hmm!".
    Škoda, že mě od autorky láká více Dvůr trnů a růží.


Myslím, že čtyři knížky budou opravdu stačít. 

Ani se vás nebudu ptát, jestli jste nějakou z těchto knih četli. Mně je jasné, že určitě ano. Někdo i všechny.
To jen já čtu všechno tak pozdě.

Pokud si myslíte, že bych se měla nějakému titulu stoprocentně vyhnout, tak mě varujte včas, než budu zoufalstvím mlátit hlavou do zdi.

Mějte se pěkně a hodně čtěte!

18.08.16

Bíglovský úvodník

Tak dlouho mě přesvědčovali, abych zase začala psát, až se ucho utrhlo.
Naštěstí ne to moje. 

Musím říct, že mi to blogování ani nechybělo. Zjistila jsem totiž, že je tak jednoduché si přečíst nějaký ten brak a nepřemýšlet nad tím, proč se mi to líbilo/nelíbilo. Nemuset formulovat argumenty je tak úžasné. 
Přečtete si knížku, ohodnotíte dle svého svědomí hvězdičkami na goodreads a jen zakřičíte: "Další!" a hodný knihovník vám dá do ruky další takový brak. A tak pořád dokola.
Zní to báječně, že?

Ale kdybych v tom pokračovala, asi bych už ani nebyla schopna dávat hvězdičkvé hodnocení, jak by mi mozek zakrněl. A to nikdo nechce.
Hlavně tedy já. 

Takže díky těm pár lidem, jako fakt to je skoro jen ten pár, jsem se rozhodla, že začnu přemýšlet a formulovat argumenty a rozčilovat se nad knížkami.
Jen doufám, že to bude bavit i vás. Sama bych se tu asi nudila.

Vzhledem k tomu, jak se v poslední době propírá, jak by měla vypadat správná recenze, tak chci sdělit následující:

Nepíšu recenze, ale jen a pouze své subjektivní názory na knihy.

To abyste  věděli, co tady můžete čekat. Ale můžu vás uklidnit, zas tak často to nebude. Nezvládám přečíst desítky knih měsíčně. A také nezvládám o každé knize něco napsat.

A jaké typy článků se tu krom nerecenzí objeví?

Ráda bych se vrátila k Bíglovským měsícům, kde shrnu svůj čtecí měsíc.
V Nedělním čtení vám napíšu, co zrovna v neděli čtu za knihu a jak se mi líbí. 
Bíglové v knihovně je o tom, co jsem si naposledy v knihovně půjčila a proč jsem si to půjčila.
A v Nutně-přečíst-hned-teď vám sdělím, co se chystám přečíst za své (nebo půjčené od kamarádů) knížky.

Já vím, moc toho není, ale já nejsem zas takový psavec.

Doufám, že mi čas od času věnujete nějakou tu pozornost a něco si přečtete. Pokud vás bude něco velmi rozčilovat, samozřejmě mi to napište. Konstruktivní kritice se nebráním.

Ještě bych chtěla poznamenat, že nový vzhled mi vytvořil Vojta z Knižního kukátka. Takže ještě jednou moc děkuji. Snad se nebude líbit jen mně.

Pro dnešek jsem toho napsala až moc, tak se mějte krásně. A hodně čtěte!

25.06.16

JODI PICOULT & SAMANTHA VAN LEER. Láska mezi písmenky

    Between the Lines #2


      Na této knížce je pro mě nejzajímavější to, jak jsem se k tomuhle textu vlastně dostala. Jeden večer jsem měla chuť číst. Ale neměla jsem co. Těch tisíc nepřečtených knih doma mě nelákalo. Však to znáte, lákají vás knížky, které doma nemáte. Přes dvě hodiny jsem si doma vybírala, co budu číst. Volala jsem i Vojtovi, zda je doma, že by mi mohl něco půjčit. Nebyl. A tak jsem skoro v deset večer napsala na twitter Terce z CooBoo, jestli by mi neposlala nějaký recenzák, že nemám co číst. A ona byla tak hodná a poslala mi Lásku mezi písmenky. (A pak jsem běhala po pokoji a hledala čtečku.) Takže chci ještě jednou moc poděkovat, protože mi to ten den zachránilo mé duševní zdraví.

     Mezi přáteli na goodreads to má dobrá hodnocení. Líbilo se to Freckles a Suzanne, to prostě musí být dobré, že jo? A pak mě Bětka upozornila, že jí se to nelíbilo. A já začala mít strach.

    Láska mezi písmenky je druhým dílem ze série Mezi řádky. První díl se u nás nevydal a nevím, jestli se vydá - stejně víme, jak to celé skončí.
    A o čem to je? Delilah si z dětské knížky vytáhla do našeho světa prince Olivera, kterého v knížce nahradil Edgar, syn autorky knížky. Edgar knížku přepsal, ze sebe udělal hlavního hrdinu, proto už Oliver nebyl v knize potřeba. Ale knížka si změny nenechá líbit a chce vše vrátit zpět.

    Pro čtení Lásky mezi písmenky není potřeba číst ten předchozí díl. Jen mě osobně docela mrzí,  že jsem neměla možnost si ten první díl přečíst, protože díky těm informacím o prvním díle jsem dostala podezření, že by to mohlo být zábavnější čtení. Bylo by to dobrodružnější.

    Příběh je vyprávěn ze tří pohledů. Čím víc pohledů, tím víc adidas. Takže víme, co se honí v hlavě Delilah a Oliverovi. A abychom měli přehled, co se děje v pohádkové knížce, tak nás obšťastňuje i Edgarova mysl.

    Delilah jsem neměla ráda. Pro mě byla nemastná neslaná, divná, nudná. Ani se nedivím, že ji nikdo neměl rád. Jsou to jen mé domněnky, ale předpokládám, že Delilah měla hodně prostoru v prvním díle, takže se s ní autorky už nechtěly obtěžovat. Ale to nám může potvrdit někdo, kdo ten první díl četl. Pro mě byla v knížce zbytečná, vůbec by tam nemusela být, jen Oliver byl do ní zamilovaný. Její funkce byla hlídání Olivera, aby se kontroloval a nedostal do blázince.
    A teď se dostáváme k Oliverovi. Pohádkový princ v našem světě. To už tady bylo v jednom filmu - Kouzelná romance. Určitě vás napadne pár komických situací, které by mohly nastat. A napadlo to i autorky. Takže Oliver zajišťoval humor, hlavně situační.
    A Edgar byl pro mě fňukna. Nikdo mě nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát. Je to hráč počítačových her. A asi jich hrál hodně. Byl mi ze začátku dost nesympatický, ale časem se to zlepšilo.
     Úžasnou postavou je mluvící a hlavně sebestředný kůň Socks a mluvící pes. Oba byli super. A hlavně s nimi byla sranda.
   Trochu mě mrzí, že se autorkám moc nepovedlo více rozlišit styly vyprávění - chvilkami jsem neměla ponětí, z čího pohledu se zrovna vypráví.

    Nejzajímavější na knize je pojetí knižního světa. Jak postavy běhají ze strany na stranu. Příběh hrají jako divadelní představení, které si poctivě zkouší, aby byly připraveny, když si je bude chtít někdo přečíst. To mi přišlo fakt super a originální.
    Jen by mě zajímalo, jestli to tak funguje ve všech knížkách, nebo je tato speciální. Bylo mi divné, že by si třeba Oliver nechtěl povídat s hrdiny jiných knížek, že se o to ani nepokusil. Jako je mi úplně jasné, jak by se všechny čtenářky vrhly na Pýchu a předsudek  a začaly uhánět pana Darcyho.

    Na začátku čtení jsem byla znuděná, postupem času mě začalo zajímat, jak to skončí. Pak mi to zas bylo jedno a pak jsem zase chtěla vědět, kdo kde skončí a kdo bude mít šťastný konec. Jestli ho bude mít aspoň někdo.
    Můžete odhadnout, jak to skončí, ale s úplnou jistotou to vědět nebudete, protože autorky to můžou vymyslet jinak.

   S jednou výtkou jsem se setkala vícekrát - má to moc zápletek. Young adult knížka s mnoha zápletkami? To jako vážně? Dyť jedinou zápletkou u těchto knih bývá změna obálky uprostřed série! Musím všem, co to tvrdili, dát za pravdu. Je tam toho dost. A není to moc propracované. Což je škoda. Na druhou stranu se té knížky dřív zbavíte, že jo.

    Další výtkou byla přeslazenost. Jako slaďounké to bylo, ale nepřijde mi, že až tak moc, aby mě bolely zuby. Ale možná jsem čekala něco, z čeho mi bude vylézat cukrová vata. Musím říct, že jsem ráda, že mi ze čtečky nic nelezlo.

   Když to vezmu jako celek, nebylo to úplně nejhorší. Četlo se to dobře, ale postavy mě moc nezaujaly, se zápletkami to bylo trošku přeplácané, ale na líné odpoledne nebo ještě línější popracovní večer to je skoro ideální. Víte co, nemusíte s žádnou slepicoidní hrdinkou zachraňovat svět a svrhávat vlády.
    Takže Lásku mezi písmenky doporučují dva a půl princů, ti zbývající jsou ještě zavřeni v knížkách.
    
Ještě jednou děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzní e-knihy.

17.01.16

EMMA CHASE. Zapletený

    Tangled #1

    Že má Zapletený  na Goodreads tak vysoké hodnocení, jsem zjistila, až když jsem si ho dávala do currently-reading poličky. Proč jsem si tuhle knihu půjčila v knihovně, nemám ani moc ponětí. Asi jsem si v tom horkém počasí chtěla přečíst něco odpočinkového. A muže jsem měla na konferenci, tak asi podvědomí řeklo, že to chce nějakou tu písmenkovou erotiku.

    Hlavním hrdinou je frajer, jehož jméno si už nepamatuji. Ale anotace mi napovídá, že se jmenuje Drew. Je sexy, je bohatý, je pracovitý. Je sebevědomý. Je děvkař. Ale na testy chodí každý měsíc. Je zodpovědný. Ženy má jen na sex. Na jeden pohlavní styk, protože víckrát by ho to nebavilo. Jeden sobotní večer v baru potká nádhernou brunetku, která ho odmítne. On na ni pořád myslí a pak je mu v pondělí představena jako jeho nová kolegyně. On po ní pořád touží, ale ví, že není vhodné na pracoviště sex tahat. Jak to Drew vyřeší?

    Zapletený je vyprávěn ich-formou. Sám Drew nám vypráví jeho příběh plný sexu. Chtěla jsem napsat "a pohlavních chorob", ale on kondomy používá, takže docela nuda. Způsob vyprávění mě zaujal. Drew promlouvá ke čtenářům. Abych byla přesná, tak Drew vypráví příběh ženám - říká jim, co muži dělají a nedělají. Několikrát upozorňuje na to, že mu čtenářky budou chtít nějak ublížit. Ale teda nikdy se nestalo, že by mu nějaká čtenářka dala přes hubu, i když by si to zasloužil. Nuda. Dalším znakem vyprávění je, že Drew upozorňuje na detaily způsobem, jako bychom se dívali (možná by bylo lepší "dívaly", ale já nepovažuji za vhodné tuto knihu doporučovat jen jednomu pohlaví, protože diskriminace) na film - "A vidíte, jak se pousmála?" Tato kombinace mi přišla zajímavá.
    Jaký je Drew, jsem už částečně řekla. Drew je vtipný a otevřený, explicitní. Tyto jeho vlastnosti jsou samozřejmě i vlastnostmi knihy. 
    Jeho poznámky týkající se mužů jsou vtipné a místy i trefné. Nejednou jsem se zasmála. A explicitnost se samořejmě týká erotických pasáží, které by mohly být nazvány rovnou pornografickými. 

   Ještě jsem nečetla erotický román z pohledu muže. Mám s tím trochu problém. Zapleteného napsala žena, takže nedokážu posoudit, jestli je ten mužský pohled reálný. Chci vědět, jak muži přemýšlí. Asi jako muži chtějí vědět, jak přemýšlí ženy. Složitě. Takže ano, zasmála jsem se, bavilo mě Drewovo vyprávění, ale nevím, jestli je to uvěřitelné. Asi si to bude muset přečíst nějaký muž, který mi pak řekne, jak moc se to přibližuje reálným mužům.

    Jestli jste si všimli, zatím jsem se nezmínila o té nové kolegyni. Jmenuje se Kate. Je krásná a chytrá a zasnoubená. Pracovitá. A... A má krásné vlasy a Drew by z ní chtěl vyšukat duši. Skoro nepodstatná, kdyby se kolem ní celý příběh netočil. Víc detailů vám o ní nemůžu říct, musíte mít nějaké překvapení.

   Protože to může být asi tak jediné překvapení, jaké v té knize najdete. Jak příběh skončí, je jasné úplně všem. Klišoidní příběh bude mít samozřejmě i klišoidní konec. 
   Zapleteného jsem přečetla během jednoho dne. Bavilo mě to, nemusela jsem u toho přemýšlet. Bavila jsem se. Bohužel ta klišé mi nedovolují jinak a musím dát jen dvě a půl hvězdičky. A druhý díl se odehrává dva roky po Zapleteném a vypráví ho Kate - to bude spousta dramatu!

02.01.16

Bíglovská předsevzetí 2016

Moc na předsevzetí nejsem. Vím totiž, že jsem líná cokoli měnit. 
Dávám si jen ta čtecí. Ta mě totiž baví plnit. 
Alespoň někdy.

Než začnu s vyjmenováním svých předsevzetí, podíváme se na nějakou tu roční statistiku.

Nečetla jsem 94 dní. 
Chtěla jsem číst každý den. Alespoň jednu stránku. Bohužel to několikrát nevyšlo. 

Přečetla jsem 80 knih.
Jsou tam započítané i komiksy. A asi jich budu číst víc, ono to totiž jde docela rychle. Že je to číslo takhle velké (pro mě je velké určitě), tak za to můžou dětské knihy, které jsem v lednu četla, protože jsem z nich dělala zkoušku. A dětské říkanky se čtou opravdu dobře.

Přečetla jsem 18 250 stran.
Počítala jsem i ty strany nedočtených knih. Prostě celkově.


Zhlédla jsem 991 epizod.
Těch devět jsem už mohla zvládnout, nemyslíte? Jeden měsíc jsem seriály moc nesledovala a teď nemám tisíc epizod. 

Rozečetla jsem 28 sérií.
Počítám i takové ty dvojdíly, kdy je stejný příběh vyprávěn tím druhým hrdinou. Asi mám opravdu vážný problém s rozečítáním sérií.

Přečetla jsem 16 pokračování v sérii.
Tak tohle je vážně bída. Stydím se. A budu muset s tím něco udělat.

A teď vám sdělím své plány. Ono jich zas tolik není. 

Číst každý den.
Aspoň jednu stranu. Protože když vidím, že jsem tři měsíce nečetla... Jsem klidně mohla přečíst sto knih za rok.

Přečíst tolik knih, kolik budu moct.
Zjistila jsem, že mi vyhovuje, když se nemusím honit za nějakým konkrétním číslem. Na goodreads jsem si dala knihu jednu a už tak mám challenge splněnou.
Zhlédnout 1000 epizod.
Je mi jasné, že kdybych nekoukala na seriály, tak bych toho víc přečetla. Ale někdy se mi chce prostě jen koukat. Ta tisícovka je nadsazená, úplný mega cíl to pro mě není.


A teď přijde to hlavní...

Pokračovat v sériích.
Přemýšlela jsem, jak měřit pokračování v sériích, abych se vyhla určitému počtu. Kdybych si řekla, že musím přečíst třicet pokračování, tak by mě to asi nebavilo. 

Takže jsem vymyslela toto:
Za přečtené pokračování si dám 5 bodů.
Za první díl si dám -10 bodů.
Za dočtenou sérii si dám 10 bodů.

Takhle mě to snad bude bavit. Přijde mi to hravé. 
Cílem je samozřejmě být v kladných číslech. Po prvním lednu jsem na -10, takže to nic jednoduchého nebude.

To by tak bylo vše. 
A jaká předsevzetí jste si dali vy?

Mějte se krásně a hodně čtěte!