24.11.16

FRANCESCA ZAPPIA. Uvnitř mé hlavy

    Začnu velmi povrchně.
    Líbí se mi obálka. Líbí se mi hodně. Tolik k úvodu.


    Alex, hlavní hrdinka příběhu, trpí schizofrenií a paranoiou. Má strach z komunistů a nacistů. A má ráda humry - jako stvoření, ne jako jídlo. Rodiče jsou milovníky historie a mladší sestra je hudební génius.
    Nastupuje do nové školy - poslední ročník na střední. A tam opět potká chlapce s modrýma očima, se kterým se kdysi v dětství setkala u nádrže na humry a kterého si její mysl vymyslela. Nebo byl Modroočko opravdu skutečný? 

    Budu se jistě opakovat, ale nikdy jsem nečetla knihu, kde by hrdinka trpěla duševní chorobou. Ani jsem se nikdy o duševní choroby nezajímala, takže vám neřeknu, jak moc je ta kniha uvěřitelná. Na gymnáziu jsem něco o schizofrenii slyšela a odpovídá to tomu, jak je to popsáno tady. Jenže nám to říkal vyučující, který nám nakecal takových blbostí, že to nemůžu považovat za stoprocentní.

    Příběh nám vypráví sama Alex, ich formou. Popisuje nám prostředí, ve kterém se vždy nachází. Takže víme, co vidí. Naštěstí je Alex velmi chytrá a je schopná sama vyhodnotit, zda to, co vidí, je skutečné, nebo si s ní jen mysl hraje. Bavily mě části, kdy vy máte silné podezření, že je něco halucinace, ale Alex to považuje za skutečné a ani jí nepřijde, že by to bylo divné. 

    Miles, modrooký chlapec, je velmi inteligentní. A to opravdu hodně. Zároveň je to také nejobávanější člověk na škole. Šprti bývají spíše otloukánci, ale Miles takový není. Ostatní mu platí, když chtějí, aby se jejich nepřátelům stalo něco nepěkného. Nečekejte nic nebezpečného. 

    Někteří čtenáři mají názor, že je to úplně obyčejný příběh, jen je tam přidaná schizofrenie. Na jednu stranu je to pravda, tento děj by mohl být i s duševně zdravými protagonisty. Na stranu druhou jsou zde situace, které by bez schizofrenie být nemohly. Schizofrenie ten děj ozvláštňuje, není potom tak obyčejný.

    Co se týká děje, nějak jsem očekávala něco jiného. Moc jsem z toho nadšená nebyla. Například příběh ředitele školy East Shoal mě vůbec nezaujal.
    Nečekejte, že to bude jen o tom, jak se holka zamiluje do kluka, což dle anotace tak vypadá. Je to o tom, jak se člověk vyrovnává s chorobou, jak se s tím vyrovnává rodina, a o tom, jak se s tím okolí nechce moc srovnat.

    I když mě děj tolik nezaujal, stejně mě to od čtení neodradilo. Uvnitř mé hlavy má krátké kapitoly, takže to zrychluje čtení. K tomu pomáhají velká písmenka. A Alex, která mi byla hodně sympatická. A chtěla jsem vědět, co je skutečné. I když si stejně myslím, že je šance, že ne vše bylo "vyzrazeno". Můžeme tomu věřit? Myslím si, že v tomto příběhu hraje velkou roli čtenář - uvěří tomu, čemu bude chtít věřit. Vlastně si ten příběh může každý čtenář udělat po svém. No není to skvělé? Je to skvělé!
   
   Uvnitř mé hlavy mě bavilo číst, i když mám drobné výhrady k ději. Přesto jsem musela číst dál a dál. Alex jako postava je fajn. Miles je inteligentní, takže pokud máte rádi inteligentní bad boye, tak ho budete mít rádi. Není to podle mě tak povrchní, jak se může třeba zdát. Dávám tři a půl halucinace. A doufám, že autorka ještě něco napíše.

09.11.16

Bíglové v knihovně #5

Z minulého bíglovského náletu do knihovny, o kterém jsem psala, jsem přečetla pouze jednu knihu. První
V září a říjmu jsem četla tempem jedna strana za den. Což bylo opravdu smutné. Byla jsem opravdu ráda, že jsem tu První dočetla do konce října, abych měla za říjen alespoň jednu dočtenou knihu.
Pak jsem se rozhodla vzít všechny vypůjčené knihovny a vrátit je. Ten den jsem si půjčila jen dvě knihy - Kdysi a Sběratele dýmek. A obě jsem zvládla přečíst. A tak jsem se rozhodla půjčit si více knih. A budu doufat, že je všechny přečtu.

SARA SHEPARD. Nevinné


     Druhý díl Roztomilých malých lhářek. V seriálu jsem nějak na začátku druhé série, ale to sem vůbec nepatří. 
    Kdysi jsem si půjčila první díl (a zjistila, že je to první série seriálu) a ten mě bavil, četlo se to příjemně. A říkala jsem si, že bych mohla zkusit další díl. Jenže v knihovně tak dva roky nebyl. Tedy byl, ale ne v době, když jsem tam byla já. A také si pamatuji, že tam byl pořád, když tam nebyl první díl, který jsem ještě neměla přečtený. Knihovna je prostě kouzelné místo.
   Nevinné jsem už rozečetla a čte se to pořád dobře. Nečekám od toho nic extra, je mi jasné, co je to zač. Jen mě trochu děsí, že tahle série má celkem 16 dílů. 16!! Mně i vám je jasné, že tuhle sérii nikdy nezvládnu dočíst. Hlavně kvůli tomu, že třetí díl tak dva roky v knihovně neuvidím. 
    Ale za celou sérii by bylo tolik bodů! Asi začnu uvažovat o rezervacích.

RUTA SEPETYS. V šedých tónech


    Dneska sice frří autorčina třetí kniha Sůl moře, ale já jsem neměla ještě možnost přečíst její prvotinu. Ale Potrhaná křídla mám doma hodně dlouho a ani ty jsem nepřečetla - na ta nejsou tak dobré recenze. 
    V šedých tónech jsem si chtěla přečíst hned, jak jsem se dozvěděla, že se to u nás vydá. Ale v knihovně to prostě nebylo a nebylo. Mám ráda knihy z doby druhé světové války, které jsou určeny mladším čtenářům. A mají dětské hrdiny. Kolikrát je to emotivnější, protože si říkáte, že děti (a ani dospělí, to je jasné) by takové hrůzy neměly zažít. 
    Jsem moc ráda, že jsem to v knihovně konečně objevila. A byla to docela náhoda, protože jsem nejdříve sáhla po anglické verzi. Ale naštěstí tam byla. Těším se a doufám, že mě to nezklame. Velká očekávání jsou zlo.

VICTORIA AVEYARD. Rudá královna


    Teď se na tu knížku dívám a nějak nevím, proč jsem si ji vlastně půjčila. Asi proto, že je to bestseller? Při pohledu na hodnocení přátel na goodreads si říkám, že by to nemuselo být tak strašné, ale... Bětka mi to trochu svým hodnocením kazí.
    Rudá královna nebude má priorita. Třeba ale budu mít náladu a budu se do ní chtít co nejrychleji začíst. 
    Jsem ji brala jako poslední knihu, byla docela náhoda, že jsem si jí všimla. Třeba mě to mile překvapí.
   Tady je krásně vidět, jak nemám k tomu co říct. Asi jsem si ji ani neměla půjčovat.

DEBORAH RODRIGUEZ. Kavárnička v Kábulu


    Rozhodla jsem se, že budu víc číst literaturu pro dospělé. Už jsem četla toho Sběratele dýmek, ze kterého jsem sice nebyla úplně nadšená, ale tak nějak mě to nakoplo k tomu, abych se takovým knihám nevyhýbala. Zhruba pět let čtu výhradně jen young adult a už se mi z toho začíná roztékat mozek. Je možné, že mě to za týden nebo čtrnáct dní přejde a ani se nebudu pokoušet číst dospělácké knížky, ale teďka jsem rozhodnutá se do toho pustit. I kdybych měla na každé čtyři YA knihy přečíst jednu dospěláckou, bude to super.
    A teď k samotné knize. Myslím, snad správně, že Kavárničku v Kábulu četla Jana a že se jí to líbilo. Musím říct, že jse v knihovně dost váhala a chtěla jsem ji tam nechat. Ale hrozně moc jsem si chtěla půjčit nějakou "pořádnou" knížku a žádná jiná mě nezaujala. Mám strach, že se mi to líbit nebude. Nebo že to pořádně nedocením, jak mám rozteklý mozek. Uvidím. Snad se odhodlám a začnu to číst. 

To jsou knihy, které si budu chtít teď přečíst. A snad to vše zvládnu. Čtení mě zase hodně baví, takže ta šance tu je. 
Držte mi pěsti a hodně čtěte!

04.11.16

CAROLINE KEPNES. Ty

     Ty #1

   Thrillery moc nečtu. Ne že by mě nebavily, ale nemívám na ně náladu. Bývají totiž násilné a... Kdo si rád čte o násilí, že? Takže ze všech čtenářů thrillerů jsem udělala úchyly. No hezky začínám. O Ty mluvili skoro všichni pěkně, tak jsem si říkala, že bych to taky mohla zkusit. Jen pro upozornění: řekla jsem si to asi před rokem, ale v knihovně pořád knížka nebyla dostupná. Ale konečně nastal ten čas, kdy to už nikdo číst nechce, haha, a já po ní mohla sáhnout. 
    Vtipné bylo, že v ten den byl Vojta z Knižního kukátka v práci (v knihovně) a šla jsem mu ukázat, co jsem si tedy půjčila a on se mě jen zeptal: "A to přečteš?" No, Vojto, budeš se divit, ale fakt jsem tu knížku přečetla. Pro ty, kteří tu knihu ještě naživo neviděli, je to docela bichlička. Hardback, kvalitní papír, přes 400 stran. Do práce jsem si ji nesla jen třikrát, pak jsem usoudila, že ji budu raději číst doma.

    Joe, psychopat v hlavní roli, se na první pohled zamiluje do dívky Beck a začne ji pronásledovat. Tolik k ději, nechci vám toho moc vyzradit.

    Joe pracuje v knihkupectví. Ach! A je sečtělý. Ach!! To je určitě vypočítavý tah autorky, aby ho čtenáři měli rádi a fandili mu. Samozřejmě, že já mu fandila také. Přála jsem mu, aby se Beck nad ním konečně slitovala a měla s ním pohlavní styk. Joe byl totiž už dost frustrovaný. Joe nestudoval vysokou školu, ale kdyby chtěl, zvládl by to levou zadní. Byl velmi inteligentní a schopný. O to je jeho příběh děsivější.
    A Beck? Tu jsem neměla ráda už od začátku. Jasně, měla ráda knihy a chtěla být spisovatelkou, ale má láska ke knihomolům má své meze. Ona je prostě ten typ člověka, se kterým bych se nikdy nebavila. A ona by se se mnou teda asi taky nechtěla bavit. Vidíte, co je to za člověka? Lhala, Joea využívala a měla ho jako hračku. Za vše, co se jí stalo, si může sama. Kdyby se nechovala jak blbka, tak...

    Teď vypadám jako někdo, kdo si myslí, že si za nebezpečné stalkery mohou lidi sami. Tohle je fikce. Samozřejmě že ve skutečnosti bych oběť považovala za oběť a ne za viníka. 

    Způsob vyprávění je zajímavý. Někdo říká, že je to du-forma, ale... Vypráví to Joe. V první osobě. A vypráví to Beck. Například: Vyprávím ti, jak jsem celý den prodával nového Kinga a ty se na mě usmíváš. Na začátku je tento způsob vyprávění velmi zajímavý, knížku to dost oživí. Pak si na to zvyknete a už vám to nepřijde tak cool jako na začátku. A s tímhle jsem se ještě nesetkala, takže za to jsou určitě body plus.

    Tím, jak je užitá ich-forma a vypráví to Joe, tak víme, co si myslí, jak vnímá chování Beck, jak reaguje. Psychologii této postavy zmákla autorka na jedničku. Co si přesně myslela Beck, se nedozvíme, interpretaci jejího chování od Joea nemůžeme věřit, přeci jen je Joe značně subjektivní. Je krásně vidět, jak chování Beck ovlivňuje jednání Joea. Každá akce má svou reakci.

    Další mou oblíbenou vlastností knihy jsou popkulturní narážky. Jsou zde zmínky o hudbě, filmech, knížkách. To já v knihách opravdu ráda.

    Když to shrnu...

      Psychopat/stalker jako hlavní hrdina. Výborná psychologie postavy, způsob vyprávění a napětí. To jsou body plus.
      Po začátku je část knihy, ve které se toho moc neděje, situace se s lehkou obměnou opakují, v tuto chvíli mě to fakt nudilo a myslela jsem si, že to nedočtu. (Ale pak se to dost zlepšilo a děj se posouval.) Konec byl předvídatelný, že to tak skončí, jsem tipovala už skoro na začátku - ale je možné, že to nemělo být nějak šokující. 

    Ale celkově musím dát čtyři psychopaty z pěti. Takže to znamená, že to doporučuji. Jen si nejsem jistá, jestli budu chtít číst Skrytá těla. Joe mi jednou stačil.

    Kdybych někoho věznila v kleci, tak bych já zase dávala diktáty.